Bývalý český prezident Miloš Zeman často navštěvoval ruského diktátora Vladimira Putina. FOTO: ČTK/Šimánek Vít
FOTO: ČTK/Šimánek Vít
Pozoruji a jsem poněkud šokován, jak mnoho lidí, s nimiž jsem se v poslední době potkal, podléhá myšlenkovým procesům, podle nichž „vše je jinak, než se nám říká“, „mainstreamová media nám lžou“, „o tom, co se skutečně děje na Ukrajině, je zakázáno mluvit“, „v Česku panuje cenzura“ atd. atp. Je příznačné, že ta tvrzení většinou zůstávají na úrovni jakési šeptandy, hospodského žvástu či rozhovoru na pavlači, ať už ve fyzickém či virtuálním, internetovém prostoru.
A příznačné je, jak se tito hlasatelé rovnou a bez boje zakopávají do pozic domnělé zakázanosti a ani se nepokoušejí své názory publikovat v nějakých seriózních médiích, jež jsou z jejich strany všechna, bez jakéhokoli rozlišení, označena etiketou „mainstream“ a tím i odmítnuta.
Tito zvěstovatelé zásadních odhalení se totiž povětšinou ani neobtěžují s preciznějšími formulacemi svých názorů a poznatků, vymlouvajíce se na to, že se „cosi“ nesmí říkat. A když ne říkat, tak nejspíš taky ani nemyslet! Jako by vězeli v době před rokem 1989, jako by se jich chytla ta stará nákaza opatrnosti za totality (anebo se oni chytli jí); však také občas připodotknou, že je to stejné nebo dokonce horší než za komunismu. Anebo jako by plakali na špatném hrobě, nekriticky a podvědomě zrcadlili a promítali do našich poměrů opravdová cenzurní opatření, k nimž přistupuje se zvyšující se tvrdostí naopak Rusko.
Jsou to však výmluvy, za trestný čin je považováno schvalování ruské invaze, nikoli seriózní zpravodajství či opodstatněný názor. Tihle lidé si hrají na disidenty, ale pokud by byli opravdu disidenty, vyšli by s kůží na trh. Pro pravdu by přece měli být schopni i něco strpět.
Ony hlasy například tvrdí, že se nesmí mluvit o Banderovi, o Majdanu nebo o Azovu, ale zároveň připustí, že patřičné informace jsou k dohledání na wikipedii nebo leckde jinde na internetu. Podotýkám proto, že nikdo nic necenzuruje, ale hovořit o těchto známých věcech prostě nejspíš není aktuální. A dále se marně snažím zjistit, co se ještě nesmí říkat a co je před obyvatelstvem oním zlořečeným mainstreamem zatajováno. Jejich hlavní, v podstatě bezobsažnou tezí zůstává mlhavé: „Je to jinak, než se nám říká.“
Důvodem té pokoutnosti, té subversivní „tiché pošty“, je nepochybně něco jiného, a sice že ony názory a informace neobstojí ve veřejné diskusi a ve světle dalšího tázání, ověřování, přešetřování. Tak mi třeba ještě nyní kdosi mezi futry dveří vykládá, že sestřelení letadla MH 17 mají na svědomí Ukrajinci, ačkoli mezinárodní vyšetřování dospělo až k soudnímu řízení vůči konkrétním proruským separatistům; své přesvědčení by se však nikde neodvážil publikovat a dokládat.
Některá tvrzení též neobstojí již z důvodu absence či nedostatku logiky. Proč by například měli Ukrajinci ostřelovat ruské pohraničí, jak v těchto dnech napsal TASS (Telegrafnoe agentstvo Sovětskogo sojuza)? A pochopitelně je tu důvodná obezřetnost, že takřečená fakta budou záhy demaskována jako fake news. Před několika dny někteří naši spoluobčané horlivě sdíleli dezinformace, podle nichž prý Ukrajina v tajných laboratořích vyvíjela chemické zbraně a jejichž scestnost byla záhy prokázána. Už snad ani nepřekvapí, když tyto a podobné fake news vykazují společné narativní vzorce, jak tak vycházejí ze stejných dezinformačních kanálů a fabrik na konspirační teorie včetně jejich odhalování.
Chtěl bych nabídnout jedno (rozhodně ne problém vyčerpávající) vysvětlení výše popsaného efektu, který bychom mohli nazvat „nevěřit mainstreamu“.
Náboženské představy zůstávají v člověku zakódovány, i když sama náboženská víra je opouštěna anebo dokonce popírána. Tak například komunismus využil prázdno po Bohu, a co se týče náboženských představ, nahradil představu ráje chimérou beztřídní společnosti, církev komunistickou stranou, koncept Posledního soudu třídním bojem.
Mám za to, že hlubině zakořeněné jsou též náboženské představy formulované starověkou gnosí, která křesťanské pravověří od počátku doprovází a do jisté míry mu konkuruje. Základní gnostické schéma říká zjednodušeně toto: lidé jsou udržováni v nevědomosti demiurgem, zlým bohem, stvořitelem hmotného světa a věznitelem ducha skrze hmotu, zatímco ti, kteří poznali pravdu a získali poznání čili „gnosis“, prokoukli naznačený demiurgický podvod a již tím jsou zachráněni, vydali se na cestu spásy, stali se duchovními bytostmi, přibližují se původnímu dobrému božstvu, zvanému někdy Moudrost, někdy Myšlenka, někdy Duch.
Toto schéma „zásadního odhalení“ v člověku zůstává, i když se už v žádného demiurga ani v Ducha nevěří. A všechno tudíž probíhá tak nějak víc při zemi. Zlý demiurg, to je teď náš mainstream plus ono „se nesmí“, „je zakázáno“. Zlý demiurg, to je v novodobé mutaci hypotetický jediný mozek a strůjce všeobjímající konspirace.
V rámci konspiračních teorií je redefinován mainstream tak, aby tento mohl být jednou provždy odvržen a mohlo dojít k prozření. Nicméně jednolitý, zglajchšaltovaný zpravodajský mainstream v souřadnicích naší země je konstrukt. Šikovná floskule, lehce načrtnutý koncept, který může být ještě snadněji zmuchlán a odhozen do koše. Mohlo by se mluvit o veřejnoprávních médiích, ale kromě nich je tu přece škála soukromých medií, jejichž ambicí či dokonce povinností rozhodně není spoluvytvářet mainstream.
Jsou nezávislí novináři a humanitární pracovníci, kteří referují přímo z Ukrajiny, jsou informace cizích informačních agentur a zpravodajců, jsou svědectví ukrajinských uprchlíků, jsou videa a fotoreportáže. Ale užiteční idioti těmto zdrojům už nejspíš ani trochu nenaslouchají. Popřípadě tvrdí, že vše je placeno ze Spojených států. Za mainstream přitom lze, když na to přijde, označit jakoukoli pravdivou, ale nepohodlnou informaci. Venkoncem asi bude možno odmítat smysly vnímanou realitu coby „mainstream“ a nechat se internovat na psychiatrické klinice.
Tak tedy ten, kdo procitl, ten, kdo prokoukl podvod a světové spiknutí, a vymanil se tak z pařátů demiurga, tvůrce mainstreamu, prožívá radost odhalení, poznání, zduchovnění. Jako by tím zásadním rozpoznáním nastoupil cestu věčné spásy, jako by byl „znovuzrozen“. Ale jsou i jiná, prozaičtější vysvětlení, proč někteří lidé říkají, že „všechno je jinak“: například proto, že se rozhodli pro sílu a zlo, že fandí Putinovi a spojují s ním svou budoucnost nebo jen jakési mlhavé naděje; jenom se to bojí naplno přiznat a čekají na svůj čas. Ale tohle je vyloženě nebezpečný blud, kalkul, velmi primitivní, vražedná a dystopická představa.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
