Ilustrační foto FOTO: Pixabay/Geralt
FOTO: Pixabay/Geralt
Princezna Šňup mi přes Messenger poslala fotku. Šlo o skutečné jméno, nejmenuji ji (a ani další spoluobčany, které zde cituji) jen z toho důvodu, abych podtrhl, že takových princezen Šňup a dědečků Hříbečků obojího pohlaví jsou na sociálních sítích tisíce. Lidí, kteří pro radost z pohybu, pro sebezviditelnění anebo za nějaké špinavé peníze vytvářejí a šíří lži. Zaslaná fotka vypadala přesně jako billboard, kterými nyní Babiš zaplavuje republiku, a její blbost byla skutečně do očí bijící. Mladý muž na jachtě si stěžuje, jak je teď draho a jak za Babiše bylo líp. Ale ta blbost byla konzistentní s Babišovou billboardovou kampaní.
Chtěl jsem vědět, kde je to focené – přiznávám, že se mi ta fotka moc nezdála – a odesilatelka začala mlžit. Dělala, že neví, na co se ptám, pak psala, že na tý jachtě to bylo někde ve Středomoří. Pak poslala další fotku – fotografie nějakého mladého muže, jak – kolem něj parta – šňupe. A po chvíli diskuse pak napsala: „To za Babiše bylo líp je koláž.“ A dovysvětlila, že koláž udělala sama, že ten muž na fotografii a na druhé fotce, co šňupe, je prý pan Redl, dnes mediální hvězda kriminální causy na pražském magistrátu. To, jak pan Redl vypadá, samozřejmě netuším. A také mě napomenula, abych kryl její totožnost, neb ji s panem Redlem spojují dobré vztahy.
Poměrně jsem se naštval a chvíli i doufal, že jsem se stal terčem pokusu podstrčit mně nebo Foru nějakou dezinformaci, falešné propojení Redl – Babiš třeba. Bylo by to velmi romantické. Šňup naštěstí měla v přátelích mého známého, zeptal jsem se ho, co to tak celé může znamenat. „Prostě na tebe chtěla zamachrovat, a nepovedlo se jí to. Nicméně si myslím, že je prostě tak blbá, že jí to nedošlo.“
To romantické není. A má to dodatek. Princezna Šňup mi posílá fotky nějakého člověka, jak šňupe kokain. Ale určitě mu nemám říkat, že tu fotku mám od ní – tak je asi z jeho party. Sama přitom má jako úvodní fotografii na facebooku kreslenou anekdotu o kokainu. Usnadnilo mi to práci při hledání vhodného pseudonymu. A také vysvětlení celého dění. To, že kompromitující fotografie, jak někdo šňupe, rozesílá dáma, která má na úvodní fotografii svého účtu vtip o šňupání, potvrzuje, že tvrdé drogy do těla nepatří. Ovšem před příchodem facebooku, když si někdo dal verzatilku (zvláště široká a tučná lajna koksu, pozn. aut.) a začal podobné kravin vymýšlet, za dvě hodiny (kokain nepůsobí dlouho) ho vysmrkal do kapesníku. Nyní se však libovolná vyšňupaná blbost dá během minut zvěčnit do písemné či obrazové podoby či rozeslat rovnou z baru do světa novinářům a při troše štěstí může mít milion zhlédnutí nebo vyjít v nedostatečně opatrném médiu.
Dědeček Hříbeček
Kliknul Messenger. Píše mně neznámý pán, který vypadá jako dědeček Hříbeček: „Párkrát jsme se někde potkali, ale kde si na mě přišel teď, že si poslal žádost stát se mým nejlepším facebookovým přítelem.“ „Žádnou žádost jsem Vám neposílal,“ odpověděl jsem popravdě. „Tak si možná změň heslo, jestli ti to někdo nenaboural. Dík čau.“
Tak jsem se mu podíval na profil a – jak jsem očekával – vidím tlačítko „Přidat přítele“. Zcela zjevně jsem jej o přátelství nepožádal, dědeček Hříbeček lhal, jak když Plesk tiskne. Zato jsem uviděl na jeho úvodní profilovce dva dědky ještě o deset patnáct let starší než já, směřující s rozesmátými tvářemi vroubenými bílými plnovousy do hospody. Dědeček Hříbeček se naučil používat facebook na mobilu, a tak jako poťouchlý starý dědek z hospody po pátém pivu s kamarády sobě rovnými rozesílají lživé, poťouchlé alarmy, aby se pobavili.
Přesně tu poťouchlost pivních dědků, sycenou alkoholem, lupulinem (tlumivou látkou v chmelu) a demencí jsem v realitě viděl snad stokrát. Když jsem vešel do hospody, byť třeba jen s jedním stolem osazeným podobnými dědky, začali po mně (a po lidech, se kterými jsem přišel, a po těch, co přicházeli – nebylo to nic osobního) pokřikovat posměšky a nesmysly. Kecy z nudy. Kecy, které hned potom, jak jsem z té hospody vypadl, zmizely v historii. Kecy, které zněly lokálem až do zavíračky – ale ne dále a déle. Dědci je vymočili spolu s pivem cestou domů někde v křoví. Facebook dal těm kecům písemnou formu a planetární rozměr.
To přelžem!
Napsal jsem na FB, že termín „rasa“ je předvědecký, rozlišuje lidi podle barvy kůže, která o příbuzenství mnoho nevypovídá, a že nic jako „rasa“ neexistuje. U psů se tomu z důvodů politické korektnosti říká plemeno. Člověk, kterého osobně neznám, ale občas mi psával přes internet, pod to nasdílel karikaturu jezevčíka s dogou a text „Rasa prý neexistuje“. Přes Messenger jsem se ho zeptal, co blbne, že lidé nejsou psi – odpověděl, že prostě chtěl říct, že rasy existují. Poslal jsem mu několik zdrojů včetně klíčového díla z předvědecké epochy poznání, které termín „rasa“ zavedlo, dělily se podle barvy kůže a byly čtyři: černí, žlutí, bílí a Laponci – Sámové. A i podklady, které jsem v té době – při práci na rozhovoru s profesorem Zrzavým – měl právě rozečtené.
Vedle toho ale systematicky mapuji internetovou slabomyslnost – tak jsem tomu člověku po pár dnech napsal, proč se – když je profesně někde úplně jinde než v oboru lidské diverzity, nezajímá se o to a nikdy o tom nic nečetl – pouští do diskuse s výrokem, že rasa neexistuje. To je, jako já bych tvrdil, že nemůže existovat vedení na napětí 50 000 voltů (nemám o napětích v elektrickém vedení ani šajn). Pán odpověděl, že tou anekdotou chtěl říct, že rasa neexistuje. Vyroloval jsem o obrazovku výše na jeho dva dny starý výrok, že tím chtěl říct, že rasa existuje, a napsal mu, že lže jako malé dítě. Odpověděl smajlíkem. Tak jsem ho zablokoval. Ano, neurotici a hospodští chvástalové lhali a hašteřili se odjakživa a odjakživa popírali své včerejší výroky. Ale dnes, jak se velký podíl sociální komunikace přesunul do online psaného hovoru, to nejde. Ony ty výroky už žijí svým vlastním životem a nelze před nimi utéct. Ale řada uživatelů internetu ztratila pojem, že na facebooku nejsou v žádném zázračném světě, kde se argumentuje počtem vykřičníků, kde pravda je jen jedním z mnoha názorů na realitu a kde říkat zároveň A i NON A je úplná samozřejmost. Komunikace non-face-to-face umožnila úplně ztratit stud z plácání nesmyslů. A tak lidi holt plácají. Tak jako říkáme 19. století „století páry“, 21. století se v budoucnosti (bude-li nějaká) bude říkat „století internetové demence“.
Sladká tečka před půlnocí…
Chvíli před půlnocí mi klikl Messenger a nějaký mně neznámý mládenec se ptal na nějaký můj článek v tištěném Foru, který jsem zmínil na facebooku. Doporučil jsem mu, ať si Forum koupí, a on začal vyzvídat – bylo poznat, že spíš prudí, než by se chtěl na něco zeptat. Ptal se, kdo ty noviny čte, a já popravdě odpověděl, že nevím. Mládenec udělal pět smajlíků, každý o trochu rozesmátější, a k nim připsal – velkými písmeny: „TO MI NEŘÍKEJTE, ŽE JSTE NIKDY, ALE OPRAVDU NIKDY NESLYŠELI O GOOGLE ANALYTICS!“ Vyfotil jsem noviny na mobil, poslal mu fotku a připsal: „Kam se ty Analytics připojují, prosím?“ Mladý muž mne obratem zablokoval.
