Ruský diktátor Vladimir Putin ztrácí aureolou neporazitelného vůdce. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Přestože invaze na Ukrajinu odhalila nečekané vojenské a postupně i vnitropolitické slabiny současného Ruska, a přestože se Evropa snad až nad očekávání dobře vyrovnává s odklonem od dodávek ruských energetických surovin, neměli bychom podlehnout pocitu uspokojení. A už vůbec bychom neměli podlehnout dojmu, že s neúspěchem na Ukrajině přestane být Rusko relevantní bezpečnostní hrozbou. V mnoha ohledech tomu může být naopak a možná nás čeká ještě méně předvídatelná budoucnost.
Uplynulý rok a půl byl pro bezpečnost v Evropě zcela přelomový. Ruský agresivní výpad proti Ukrajině zásadně změnil bezpečnostní situaci i úvahy o ní. Nevyprovokovaný útok proti suverénnímu státu je událostí, jež ohrožuje nejen evropské uspořádání, které se vyvinulo po pádu železné opony, ale de facto i bezpečnostní systém vzniklý po druhé světové válce. Jakkoli se ale pro mnohé jednalo o šok, jehož dopady byly a jsou cítit v mnoha oblastech včetně energetiky, nešlo o blesk z čistého nebe. Jak jsem demonstroval v jednom z dřívějších textů, Rusko, jako bezpečnostní výzva a potenciální hrozba, bylo realitou po celou dobu od konce studené války. Důvodů, proč jej mnozí přehlíželi, bylo několik. Úpadek ruského hospodářství a z něj plynoucí neschopnost mocenského působení navenek, zejména v devadesátých letech minulého století, vedl k mylnému dojmu, že absence ruských imperiálních výpadů se stala novým normálem. Tento pohled byl nezřídka podporovaný ekonomizací vzájemných vztahů, zejména v oblasti zmiňované energetiky, a z toho plynoucího přesvědčení, že vzájemný obchod v zásadě vylučuje možnost rozsáhlejšího konfliktu. Znělo to logicky, byla to nicméně optika Západu, ignorující ruský pohled na mezinárodní vztahy, jak jsem rovněž popsal v jednom z dřívějších textů. Neplatnost tohoto předpokladu se definitivně ukázala právě 24. února loňského roku.
Toto vše je nyní už na každý pád historie. Nemá cenu donekonečna sebemrskačsky opakovat, jak jsme se v Rusku mýlili či jak byla politika Západu vůči němu naivní. Situace je také nyní, v létě roku 2023, zásadně odlišná od jara roku předešlého. Protiruská koalice se nerozpadla a Severoatlantická aliance se dočkala významného posílení, stejně jako obranné politiky členských zemí. Také největší prvotní strašák, dopad přerušení dodávek energetických komodit z Ruska, se ukázal jako nafouknutý. Počáteční panika sice pomohla nárůstu cen, ale právě pozornost koncentrovaná na energetický sektor, s významným přispěním příznivého počasí, napomohla Evropě překlenout první zimu bez úhony. S plynoucím časem na tom Evropa z hlediska energetické bezpečnosti bude čím dál lépe. Evropský kontinent jakožto dříve klíčové odbytiště, v dodávkách ropy a plynu již nabral jiný kurz a zdejší trhy se Rusku vzdalují možná až překvapivě rychlým tempem. Bylo by však chybou se domnívat, že Rusko již není bezpečnostním problémem. A to jak z krátkodobého, tak i dlouhodobého pohledu. Krátkodobý horizont je zřejmý. Válka na Ukrajině stále probíhá a byť Ukrajina přešla do protiútoku, což by samo o sobě vloni na jaře znělo neuvěřitelně, výsledek je stále nejistý.
„Bylo by však chybou se domnívat, že Rusko již není bezpečnostním problémem. A to jak z krátkodobého, tak i dlouhodobého pohledu.“
Rusko tedy stále představuje akutní hrozbu. Jak již bylo řečeno výše, z hlediska energetické bezpečnosti jsme na tom o poznání lépe než loni touto dobou, zejména v dříve na Rusku významně závislém plynovém sektoru. Evropské zásobníky jsou teď, uprostřed léta, naplněné z více než 80 %. Podíl Ruska na unijních plynových importech od loňska setrvale klesá a drží se blízko 10 %. Rusko je však i nadále světově významným producentem energetických surovin a paliv a může způsobit jak lokální zásobovací krize (v Evropě typicky na východě a jihovýchodě kontinentu), tak zahýbat cenami komodit. V dlouhodobém horizontu je potom třeba mít na paměti faktory, které přesahují konflikt na Ukrajině, byť to aktuálně může být těžko představitelné. Již mnoho autorů upozornilo, že podpora Ukrajiny Západem je naprosto prioritní, neboť v případě úspěchu Ruska lze předpokládat jeho další snahy o expanzi. V evropském prostoru se nejčastěji hovoří o Pobaltí, ale destabilizující ruské aktivity by v takovém případě byly pravděpodobné v celém širším regionu středovýchodní Evropy.
Ani případný ruský neúspěch a porážka na Ukrajině však neznamená, že element Ruska jako bezpečnostní hrozby vymizí. Frustrace ústící v další mocenské výpady, vnitřní nestabilita, mocenský boj, případně dokonce rozpad nejsou scénáře, které by přidávaly na klidu úvahám o evropské bezpečnosti. Rusko zůstane minimálně bezpečnostní výzvou, spíše však hrozbou, nehledě na výsledek aktuálního konfliktu. Historie nás již několikrát naučila, jaká rizika mohou vzejít z nestabilního Ruska, přičemž je zároveň otázkou, jaké další výzvy z takového kvasu mohou vzejít. Po implozi ruského impéria během první světové války se vynořil Sovětský svaz s jasně imperiální politikou. Po rozpadu SSSR se objevilo churavé, ponížené a následně revanšistické Rusko. Hrozeb, které mohou být ruským vnitropolitickým rozpadem ještě zesíleny, je mnoho. Od těch zřejmých, jako je ztráta kontroly nad jaderným arzenálem, až po ty rozsahem menší, ale nikoli zanedbatelné, jako je organizovaný zločin.
Darebácký stát?
Z dlouhodobé perspektivy se naplňuje předpoklad, na němž staví zahraniční politika Spojených států amerických nejpozději od prvního prezidentského období Baracka Obamy a který současná administrativa potvrdila ve své aktuální bezpečnostní strategii. Tedy že Rusko je bezpečnostní výzvou spíše lokálního charakteru, zatímco hlavním systémovým vyzyvatelem se stává Čína. Bude-li Rusko pokračovat ve své konfrontační politice, přesune se postupně do kategorie tzv. „darebáckých států”, jak o nich psal například tehdejší poradce pro národní bezpečnost v administrativě Billa Clintona Anthony Lake roce 1994. Jedná se o státy, které sice nemohou přímo ohrozit celkovou stabilitu systému, jsou nicméně dostatečně nebezpečné a nevypočitatelné, aby způsobily lokální nestabilitu, konflikty, případně aby na systém působily rozkladným vlivem nepřímo, například skrze státní terorismus, podporou separatismu, proliferací zbraní hromadného ničení, nevojenskými nástroji hybridních konfliktů atd. Vezmeme-li navíc v úvahu existenci zmíněného ruského jaderného, ale i konvenčního, arzenálu, je zřejmé, že Rusko jako bezpečnostní hrozba nezmizí ani v případě porážky na Ukrajině.
Z dlouhodobého pohledu, jehož měřítkem jsou dekády, vidíme jednoznačný mocenský ústup Ruska. S pádem železné opony postupně přišlo o své sféry vlivu a jeho schopnost mocensky působit v zahraničí se až na výjimky rozplynula. Po ekonomickém vzedmutí na počátku milénia nastal opět útlum, přičemž doba hospodářského rozvoje sama poukázala na zásadní strukturální problémy ruské ekonomiky, zejména závislost na exportu surovin. Povaha hospodářství, které nevytváří produkty s přidanou hodnotou a stojí na ziscích z exportu přírodních zdrojů v kombinaci s politicky zacyklenou situací je živnou půdou pro autoritářské zřízení. Imperiální sklony Kremlu a masivní rozloha Ruské federace z ní činí bezpečnostní faktor, který nelze ignorovat, nehledě na to, zda Rusko označíme za mocnost prvního, druhého nebo jakéhokoliv řádu. Ostatně, Rusko svůj obnovený imperialistický kurz nezměnilo ani poté, co dynamický hospodářský růst z nultých let již dávno vymizel. Jeho zahraničněpolitické ambice jsou zjevně hluboce zakořeněny a nekorelují jen s aktuálním ekonomickým potenciálem země. Proto ani oslabující sankce, jakkoli jsou v současném konfliktu důležité, nejsou a nebudou zárukou budoucího bezpečí. Příklad výbojné zahraniční politiky vzpírající se racionální logice ostatně aktuálně vidíme právě na Ukrajině. V regionu střední a východní Evropy, který Rusko dlouhodobě považuje za svou sféru vlivu, bychom na toto vše měli pamatovat.
Výše uvedené argumenty neuvádím, abych zesiloval obavy z Ruska nebo naopak snižoval význam Číny jako nastupující bezpečnostní výzvy. Jsou míněny jako varování před přílišným uspokojením pramenícím z toho, že se nevyplnily nejčernější obavy z počátku loňského roku a Ukrajina nejenže nepadla do rukou Ruska, ale s pomocí Západu přešla do protiútoku. Jsou míněny jako varování před podceněním Ruska jako hrozby v důsledku úspěšně probíhajícího odklonu od ruských energetických dodávek a celkového úpadku ruské formativní moci v mezinárodním systému. Jsou myšleny také jako varování před úpadkem pozornosti, který může nastat po odeznění prvotního šoku z ruské invaze. Nynější horečnaté posilování obranných kapacit v hodině dvanácté by nás mělo poučit, že nebezpečí je lépe předcházet dlouhodobou přípravou. Současný konflikt se mohl vyvíjet mnohem hůře a je třeba říci, že živnou půdu pro takový neblahý vývoj jsme z velké části připravovali sami. Podceněním bezpečnostní hrozby, přílišnou závislostí a nerozhodností.
Vše nasvědčuje tomu, že svět zítřka bude, jak už to bývá, mnohem složitější. Přesun pozornosti Spojených států do Indo-Pacifiku naloží na bedra evropských států větší zodpovědnost za bezpečnost v severoatlantickém prostoru. Národní bezpečnostní strategie USA správně identifikuje Čínu jako stát, který má schopnosti, kapacity i vůli změnit současný systém. Jedná se o legitimní problematiku, které se musíme nejen z hlediska bezpečnosti důsledně věnovat. Zároveň bychom však zde v Evropě, a zvláště ne v její střední a východní části, neměli podceňovat rizika vycházející z ruského území. Udrží-li se v Rusku současný režim, nelze očekávat výrazné zlepšení vztahů se Západem. V případě úpadku Ruska pak hrozí, že se bezpečnostní situace stane nepřehlednou a mnohem hůře kontrolovatelnou. Těžko přitom říci, který z těchto scénářů je pro Evropu vlastně horší. Minulost nás každopádně učí, že můžeme možná očekávat změnu povahy bezpečnostních výzev spojených s Ruskem, nikoliv však jejich vymizení.
Vyšlo na webu Pravý břeh
