Na Ukrajině se dál bojuje a dál tam umírají civilisté. Ukrajinská delegace ale na jednání v Istanbulu minulý týden viditelně zaskočila ruskou stranu předložením detailního návrhu mírového řešení, včetně mezinárodně garantované neutrality. I pro Česko přinášejí tato jednání významná poučení.

Jak se zdá, podrobné nabídky variant řešení statusu Krymu a Donbasu, včetně patnáctiletého „vychládacího období“, po které by se nic neměnilo, ruské vyjednavače významně překvapily.

Jenomže Vladimir Putin nepřijme žádný mír, který nebude moci prodat domácí veřejnosti jako svoje jednoznačné vojenské vítězství. A tak vidíme jen přeskupování ruských jednotek k masívní ofenzívě na východní Ukrajině, blokádu ukrajinského exportu a námořní dopravy a především kroky k likvidaci velké většiny zemědělské výroby a letošní sklizně na východní Ukrajině, zajišťující podstatnou část exportu zemědělských produktů země.

Bude stačit, když několik málo měsíců ruská armáda alespoň částečně znemožní zásobování obyvatelstva, kterému nezbude nic jiného než odejít za Dněpr. Změna etnického složení obyvatelstva – rozuměj etnická čistka – už půjde automaticky.

Ruské armádě tedy bude v nadcházejícím období stačit pomalu vytlačovat ukrajinské jednotky na západ a zároveň zastavit zemědělskou produkci nejbohatší obilnice Ukrajiny. Po dobytí celé levobřežní Ukrajiny může válka skončit. Putin se prohlásí za vítěze a Ukrajina nikdy nebude mít dost sil vybojovat ukradené území zpět.

Svět si nicméně může z dosavadního průběhu války vzít zatím tři ponaučení.

Poučení první

Ruská armáda zatím přes několikanásobnou převahu v technice i počtu nasazených vojáků zjevně selhala. S obrovskými ztrátami vydržela plné bojové nasazení jen měsíc, a to jen za cenu masových válečných zločinů a útoků na civilní cíle i obyvatelstvo.

Nedokázala si vynutit vzdušnou kontrolu, selhala v elektronickém boji i zásobování jednotek. Zůstalo jí raketové a dělostřelecké ostřelování, často raději prováděné a naváděné z území Ruska a Běloruska, a genocidní vyhlazování obklíčených měst podle metod ze syrské občanské války.

Prestiž ruské armády, ve světě po desetiletí stavěná na dědictví vítězství v druhé světové válce a bleskovém masovém nasazení tankových a motorizovaných jednotek při invazích do Maďarska a Československa, utrpěla drtivou ránu. Svět si měl brát ponaučení spíše ze sovětského debaklu v Afghánistánu.

V druhé fázi války, ve které už s největší pravděpodobností nepůjde o změnu režimu a okupaci celé Ukrajiny, ale jen o ovládnutí a připojení její východní části, ovšem poučený agresor může uspět.

Poučení druhé

Rusko jistě je jadernou velmocí, ale ukrajinské dobrodružství prokázalo pravdivost rčení, že jde o ekonomického trpaslíka s jaderným klackem. Mimořádně silné finanční a hospodářské sankce, nečekaně jednotně prosazované rozvinutými zeměmi Západu, otevřely pro Rusko poprvé perspektivu ekonomické propasti.

Ukázalo se, že jakékoliv významnější omezení exportu zemního plynu a ropy by Rusko poškodilo řádově víc než podstatně pružnější ekonomiky západních zemí. Rychlost a důslednost, s jakou státy Evropské unie, spolu s USA, Velkou Británií, Kanadou a dalšími zeměmi, dokázaly koordinovat politická a hospodářská opatření vůči ruské agresi, současně jednou provždy prokázaly smysluplnost a dějinnou důležitost evropské integrace.

Hlasatele národnostních hesel, jako jsou u nás Andrej Babiš, Tomio Okamura, komunisté, Václav Klaus nebo Miloš Zeman, poslala ruská agrese proti Ukrajině, řečeno fotbalovým příměrem, do postavení mimo hru.

Poučení třetí

Třetím ponaučením je význam koordinované diplomatické izolace agresora. Po předehrách, jako bylo vypovídání ruských diplomatů po vraždě v britském Salisbury, a po teroristických útocích v českých Vrběticích a v Bulharsku přichází další vlna právě v těchto dnech.

Evropu opouštějí desítky ruských diplomatů, většinou po obvinění ze špionáže – dvacet jedna z Belgie, sedmnáct z Holandska, čtyřicet pět z Polska, pár ze Slovenska a jeden, zástupce velvyslance Feodosij Vladyševskij, dokonce od nás z České republiky.

Dále čtěte

Putin za válečné zločiny před soudem v Haagu pravděpodobně neskončí

Množství válečných zločinů, kterých se Rusko dopouští, neustále roste. V čele zvěrstev stojí Vladimir Putin, který byl označen za válečného…

Jistě, po mezinárodním skandálu, který následoval po prokázání ruské účasti na teroristických útocích na muniční sklady ve Vrběticích, se ruská ambasáda scvrkla na historické minimum a byly zavřeny i mimopražské konzuláty. V našem případě to nestačí.

Putinovská okupace ruského státu vede už řadu let proti demokratickým zemím agresi prostředky hybridní války – ovlivňováním voleb, financováním a podporou extremistických seskupení, ovlivňováním diskuzních fór na sociálních sítích.

Skutečnost, že po vypovězení ruských diplomatů z Prahy výrazně poklesla aktivita ruských trollů na českém internetu, je jasným důkazem zneužívání diplomacie, stejně jako velkopansky urážlivé jednání ruského velvyslance Zmejevského.

Agrese Ruské federace proti Ukrajině nutí demokratický svět k přehodnocení vztahů s Ruskem. Pro Českou republiku, která byla od druhé světové války v postavení sovětského vazala, to platí ještě mnohem víc. Okupant si v roce 1970 vynutil „mezinárodní smlouvou“ řadu privilegií, včetně převedení mnoha budov a pozemků do svého vlastnictví.

Přebujelé sovětské a ještě více nezmenšené ruské velvyslanectví v Praze sloužilo jako centrála ruské špionáže pro celou Evropskou unii. Česká republika by už jen pro svoji vlastní důstojnost měla odstoupit od násilím vnucené smlouvy a přerušit s Ruskem až do konce války diplomatické styky. Všechny budovy i pozemky by měly být zabaveny a využity pro pomoc ukrajinským uprchlíkům.

Jistě – ruská vláda by stejným způsobem zabavila budovu velvyslanectví, neslavně známý Český dům a všechen český majetek v Moskvě a dalších ruských městech. Stálo by to za to. Laskavý čtenář si může představit, o kolik skromnější budovu by si Rusko muselo po válce hledat v Praze pro svoji, tentokrát už normálně velikou, ambasádu.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.