Ruský prezident Vladimir Putin, ministr obrany Sergej Šojgu FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Už i ve Spojených státech se údajně šíří „únava“ z války na Ukrajině, v níž Američané ve skutečnosti vůbec nebojují. Postmoderní mediální publikum naší doby ovšem kvůli zformování infotainmentem trpí jakousi kolektivní hyperkinetickou poruchou (ADHD), kvůli níž se nedokáže dlouhodobě soustředit na zásadní témata a kategoricky požaduje stále nové a nové podněty. A samozřejmě že mediální poplachy vyvolávané kulturními válkami splňují potřeby znuděného publika mnohem lépe než měsíce trvající epopej ukrajinské války o přežití.
Stále se ještě ozývají hlasy „realistů“, podle nichž byla obnovená ruská agrese vyvolána „racionálními“ zájmy, a proto je prý možno se s Kremlem také racionálně dohodnout na ukončení války.
Ukončit válku?
Potíž je ovšem v tom, že ani Ukrajina ani Západ si žádnou válku do poslední chvíle nepřály a v žádném smyslu ji nevyvolaly. Pokud vůbec existoval nějaký příspěvek Západu k rozšíření a vystupňování osmileté ruské agrese, byla to právě neustále demonstrovaná ochota donekonečna jednat s Kremlem o jeho iracionálních záminkách a vymyšlených hrozbách, což Putina přesvědčilo, aby „šel do toho“.
U stolu dlouhého jako Lovosice přijímal jednoho západního politika za druhým a poslouchal nabádavé umírněné řeči, z nichž si odnesl pouze pocit, že jsou z něj na Západě všichni vystrašení k smrti. Utvrdilo to v něm představu, jíž ho mnoho let krmí jeho zpravodajci, že je celý Západ prohnilý a zkorumpovaný – a pokud rádobycar prokáže rozhodnost, zhroutí se jako domeček z karet.
Ne, není v silách Kyjeva ani Západu ukončit válku na Ukrajině, dokud a) Putin nevyhraje a neprojeví ochotu kodifikovat vítězství nějakým diplomaticky se tvářícím kusem papíru, b) Putin neprohraje a nebude chtít doma publiku předložit alespoň zdání nějaké smlouvy, která by se tvářila, že válečných cílů bylo přece jen dosaženo. Samozřejmě že za daných okolností je třeba udělat vše, na co naše síly stačí, aby konflikt skončil variantou b). V každé válce má i nepřítel „hlasovací právo“. A pokud on hodlá ve válčení pokračovat, sami můžete boj jednostranně ukončit jedině bezpodmínečnou kapitulací.
„Sankce bolí Západ více nežli Rusko“
To naprosto není pravda. Navzdory enormnímu navýšení zisků z exportu energetických surovin se ruský HDP do konce roku propadne až o 20 %. A to se hlavní důsledky komplexních západních sankcí začnou projevovat teprve napřesrok.
Ceny ropy začínají pomalu klesat a ceny zemního plynu by je podle zákonitostí z normálnějších dob měly časem následovat. Jistě, Evropě hrozí tuto zimu ruská plynová blokáda, ale ač by mnoha lidem vážně zkomplikovala život, ani zdaleka nejde o nic, co by Západ nepřežil. Taková zkušenost by v konečném důsledku jen zrychlila hledání alternativ k ruskému plynu a v delším výhledu Rusko více poškodila, než podpořila.
Zprávy o nárůstu ruských petrodolarových příjmů zakrývají širší obrázek naprosté destrukce mnohaletých snah udělat z Ruské federace moderní, technologicky vyspělou ekonomiku. Ačkoliv zpravodajští nohsledi Putina léta zapáleně ujišťovali o tom, že závislost na importech byla překonána, ve skutečnosti k tomu nikdy nedošlo. Téměř všechny vyspělejší ruské produkty, od osobních automobilů až po balistické rakety, obsahují klíčové západní komponenty, k nimž neexistuje ruská alternativa.
Odvětví energetických surovin, spravované osobami blízkými Kremlu (jde o léno udělované za odměnu věrným, protože je manažersky nepříliš náročné), zatím vcelku prosperuje, i když i jemu časem začnou chybět prvky těžebního zařízení a produktovodů. Ale čím technologicky náročnější odvětví, tím větší katastrofa v něm kvůli Putinovu válečnému dobrodružství nastala. Po první vlně válečné emigrace, čítající zhruba 200 000 převážně vysoce kvalifikovaných profesionálů, se chystá druhá, v níž se koncentrují lidé, kteří ještě před pár týdny byli odhodláni „to zkusit“ a zůstat doma. Teď na vlastní oči vidí zející propast ruské ekonomiky beze všech příkras a je jim jasné, že už je doma žádná budoucnost nečeká.
Teprve v červnu známá ruská automobilka Lada obnovila výrobu bez dovozových součástek, a sice zjednodušeného modelu Classic, odvozeného od Lady Granta. Jedná se o vůz v ceně 761 500 rublů vybavený motorem o objemu 1,6 litru a s výkonem 90 koňských sil, který přes pětistupňovou manuální převodovku pohání přední nápravu. Chybí postranní airbagy, klimatizace, dálkově ovládané zamykání, zadní okénka se stahují kličkou.
Výroba v ruských tankových továrnách stojí částečně kvůli nedostatku dovozových součástek, částečně kvůli rozsahu repasí dlouhodobě skladované zastaralé techniky, která směřuje k jednotkám na Ukrajině jako náhrada katastrofálních ztrát. Ke konci roku budou navíc továrny zahlceny generálními opravami strojů nasazených od února v bojích, kterým přinejmenším skončí garantovaná životnost motorů. Podle toho, co je dosud známo, se ztráty podaří nahradit novou výrobou nejdříve za 5 let, přičemž však naprosto není zřejmé, kdy dojde k obnovení výroby tanků.
Doslova nacpané západní elektronikou jsou ruské pokročilé zbraně, jako moderní balistické rakety s pseudobalistickou trajektorií Iskander či různé typy střel s plochou dráhou letu. Stále častější používání protilodních nebo protiletadlových střel v sekundárním protizemním módu na Ukrajině ukazuje na tenčící se zásoby ruské přesně naváděné munice, které se v podmínkách embarga dost dobře nedaří obnovovat.
Ruská ekonomika v dohledné době nebude postižena sankcemi natolik, že by Kreml neměl dost peněz na další vedení války. Postupně však přestane být schopen nahrazovat ztráty nově vyrobeným moderním vybavením a stále častěji bude sahat do skladů ze sovětských časů, aby odsud vytáhl na světlo „poklady“ jako půl století staré tanky T-62, houfnice M-30 z druhé světové války, zastaralé obrněné transportéry BTR-60 a MT-LB, poválečné modely Kalašnikovovy útočné pušky, nebo dokonce Mosinovy opakovačky.
Ani po čtyřech měsících války neexistují náznaky toho, že by Peking změnil názor a měl v úmyslu zachraňovat svého spojence, finančně či dodávkami vojenského materiálu. Přicházející zprávy hovoří pouze o tom, že dochází k převážení zásob zbraní ze Sýrie nazpět do Ruska nebo k nákupu íránských bojových bezpilotních prostředků („dronů“), jež Moskva sama bez západních komponent nedokáže vyrábět.
Katastrofa, do níž Putin uvrhl ekonomiku své země, ho osobně nezabolí ve finanční oblasti, ovšem podváže schopnost další vojenské expanze ruského imperialismu.
„Rusko nelze vojensky porazit, hrozí jaderná válka“
Podle některých „expertů“ nemá smysl uvažovat o porážce Ruska na Ukrajině, protože „jadernou mocnost nelze porazit v konvenční válce“.
„Experti“ se v tomto textu ocitají v uvozovkách jednoduše proto, že nedokážou vysvětlit, proč jaderná Británie v suezské krizi přišla o své impérium, jak mohly jaderné Spojené státy odejít poraženy z Vietnamu, proč jaderná Čína neúspěšně intervenovala ve Vietnamu, jak USA i SSSR mohly prohrát války v Afghánistánu, jak to, že se jaderný Izrael po mnoha letech stáhl z Libanonu, aniž dosáhl svých cílů, anebo proč a z jakého důvodu jaderný Pákistán v roce 1999 zaznamenal jasnou „nevýhru“ v tzv. kargilské válce s Indií. Stručně řečeno, „experti“ zde tvrdí naprostou pitomost, kterou dostupná fakta přesvědčivě vyvracejí.
Dávalo by smysl tvrdit, že jaderná mocnost může být sotva poražena ve stejném smyslu jako Francie v roce 1814 nebo Německo v roce 1945. Okupovat celé území a vojensky svrhnout vládu země, která si pořídila jaderný arzenál, by bylo možné jedině v případě naprostého vnitřního rozvratu.
Taková úvaha však ještě nikomu nedává právo v rozporu s fakty tvrdit, že jaderné zbraně chrání před porážkou v konvenčním konfliktu. Není tomu tak a nikdy tomu tak nebylo, protože jaderná zbraň coby poslední prostředek dává největší smysl právě tehdy, když zůstává použita pouze potenciálně.
Nehledě na psané doktríny je třeba se ptát, co přesně by Rusko získalo tím, že by nasadilo proti Ukrajině jadernou zbraň. Předně by tak coby údajná „supervelmoc“ definitivně uznalo impotenci svých konvenčních ozbrojených sil. Za druhé by se v důsledku toho dostalo do ještě důkladnější mezinárodní izolace než dosud a jeho zbylí obchodní partneři by čelili masivnímu tlaku na připojení se k západním sankcím. Za třetí by dosud skrytě kritický postoj Pekingu ke vpádu na Ukrajinu nejspíše nabyl daleko otevřenější podoby, protože Rusko coby strategický spojenec by nepřímo zdiskreditovalo i Čínu samotnou.
I řada zemí, které dosud fňukání bývalé koloniální mocnosti naslouchaly s jistou dávkou porozumění, by velmi rychle změnila názor, pokud by neokoloniální válka zahrnula nasazení zbraní hromadného ničení.
Moskva ve skutečnosti nemá žádný solidně uchopitelný důvod posunout konflikt přes jaderný práh. Dokud ukrajinské jednotky v protiútoku netáhnou na Voroněž (což se nestane), nelze nikomu na světě – kromě slepých ruských nohsledů – vysvětlit, proč by bylo „třeba“ použít nejničivější dostupné zbraně s dlouholetými smrtícími následky pro civilní obyvatelstvo a životní prostředí. Ale nepochybně se velmi hodí strašit bombou, aby vyplašenci v Berlíně váhali s účinnou vojenskou pomocí Ukrajině.
„Střetem s Ruskem riskujeme pád západních demokracií“
Opravdu kuriózní argument tvrdí, že prý odporem vůči dlouholetému ruskému nepřátelství zůstávajícímu těsně za prahem otevřené války (připomeňme kauzu Vrbětice) se prý západní demokracie ocitají v ohrožení, kvůli němuž jim hrozí zánik a „fašizace“.
Západní liberální demokracie ovšem nikdy nejsou a nebudou ve větším ohrožení než tehdy, když zůstávají paralyzovány ruskou hrozbou a ze strachu, co by mohla Moskva teoreticky ještě udělat, se odmítají nepřátelským akcím řádně bránit. Když nechávají ruské agenty vraždit „nepohodlné“ na svém území, když dovolují korumpovat své politiky, nedělají nic proti šíření proruských dezinformací a nezasahují, ani když je jasně doloženo spojení kontroverzních vnitřních subjektů s moskevskými našeptávači.
Připomeňme, že například jasně protizápadního a proruského britského politika Jeremyho Corbyna nestála místo v čele Labour Party doložená skutečnost, že se o své vlastní vůli nechává krmit výplody ruských zpravodajských služeb, údajně aby si „udržel přehled“ v konfrontaci s „britskými médii manipulovanými MI5“. To, na co nakonec doplatil, bylo teprve skandální krytí agresivního antisemitismu ultralevicového křídla strany.
Ve Spojených státech se voliči neodvrátili od Donalda Trumpa, když veřejně požádal Rusko o pomoc s diskreditací protikandidáta, ani když do nebe vychvaloval ruského diktátora, ba ani když fabuloval o odchodu USA z NATO.
Západní demokracie nejsou destabilizovány proto, že se brání ruským nepřátelským akcím, včetně agresivních neokoloniálních válek ve svém sousedství vedených v naprostém rozporu s principy poválečného uspořádání Evropy, ruskými smluvními závazky a mezinárodním právem. Destabilizují je situace, kdy jsou již mnoho let systematicky napadány, ale až do 24. února letošního roku se nezmohly na žádnou adekvátní reakci.
Putinovy spojence na Západě je třeba soustavně odhalovat, poukazovat na nesmyslnost a logickou nesoudržnost jejich argumentů, připravit je o jejich dezinformátorskou mediální základnu a důsledně je trestat všude tam, kde překročí zákon.
Pomocí Ukrajině bráníme i sami sebe, a nejen jako Středoevropané. Také země skupiny EuroMed potřebují omezit kapacitu Moskvy vměšovat se do záležitostí zemí v Africe a na Blízkém východě. Nezakryté plány Moskvy ohledně přenesení konfliktu s USA na americký kontinent, například k ruským spojencům v Nikaragui nebo Venezuele, i při pohledu z Washingtonu představují ten nejlepší důvod, proč udržet Rusy zaměstnané v evropském vnitrozemí.
Pokud se někdo obává, že západní liberální demokracie neobstojí v nepřímé válečné konfrontaci s Ruskem Vladimira Putina, měl by být důsledný a zlomit nad nimi hůl rovnou. Protože jestli by neměly vydržet ani tento typ umírněné zátěžové situace, pak by tyto demokracie v každém případě nebyly schopny dlouhodobého přežití.
Válka není počítačová střílečka
Nehledě na úroveň technologického pokroku zůstává válka v první řadě soubojem vůlí. Technologicky inferiorní Severní Vietnam porazil Spojené státy především proto, že se všemi prostředky staral o udržení kolektivní vůle pokračovat ve válce.
I když někteří občanští aktivisté jsou svatosvatě přesvědčeni o opaku, civilizační vyspělost se opravdu neměří tak, že pokročilejší společenství více připomíná stádečko vyplašených králíků. Demokratické státy musejí být schopny včas identifikovat hrozbu vůči vlastní bezpečnosti a udržet kolektivní vůli k obraně mezinárodního řádu tak dlouho, jak je třeba. Pokud by to nedokázaly, jen by potvrdily Putinovy floskule o úpadkovém a degenerovaném Západu.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International. Zabývá se zejména bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
