Ilustrační foto FOTO: Pixabay/lorilorilo
FOTO: Pixabay/lorilorilo
Situace v sankcemi postiženém Rusku je pozoruhodná tím, že se do značné míry vyvíjí stejně jako v Íránu, zjistili ekonomové z Ruské akademie věd. Sankce uvalené Západem mají podobnou strukturu a obě země jsou vývozci ropy závislé na zdrojích. Postupující ekonomická krize se nedá vyřešit jen přesouváním položek v rozpočtu. Velké sumy peněz také pohlcuje armáda.
Článek Natalie Smorodinské a Daniila Katukova vyšel v posledním čísle časopisu Věstník Ekonomického ústavu Ruské akademie věd a analyzuje íránské zkušenosti a vyvozuje z nich závěry pro Rusko.
„Zatímco v Íránu uvalení kolektivních sankcí v roce 2011 okamžitě podlomilo ropný průmysl, rozpočet a ekonomiku, Rusku se v podobné situaci v roce 2022 podařilo rozvinutí sankční krize oddálit, ale již v roce 2023 čelilo negativním důsledkům, kterým v důsledku sankcí čelil i Írán – výpadku rozpočtových příjmů z ropy a plynu a oslabení makrofinanční stability,“ shrnuje základní teze článku web Kasparov.ru.
Oba ekonomové zmiňují několik „obtížně řešitelných“ problémů, s nimiž se Rusko jako surovinová ekonomika může potýkat:
Neschopnost opustit „surovinovou specializaci“. V důsledku technologických omezení se nedaří nahrazení dovozu. Ve většině odvětví jsou k dispozici zastaralé technologie. Omezená zahraniční poptávka je kombinována s malou domácí poptávkou, což činí rozvoj mnoha odvětví nerentabilním.
Závislost na „alternativních“ partnerech. Vazby na „náhradní“ partnery v situaci sankcí nezajišťuje zemi proti ztrátě současných a budoucích příjmů. „Východní partneři mohou jen částečně kompenzovat přerušení vazeb se západními partnery, ale pragmaticky využívají toho, že nové trhy potřebuje ekonomika pod sankcemi více než oni,“ upozorňují autoři. Tito partneři profitují nejen ze zvýhodněných nákupních cen, ale také ze zdražení svých dodávek. Strategická závislost na Číně a dalších silných hráčích ekonomickou stabilitu Ruska neposiluje.
Devalvace měny a inflace. Obcházení sankcí (včetně vypořádání zahraničního obchodu v měně partnerské země) nezachrání ekonomiku před devalvací národní měny a chronicky vysokou inflací. Důvodem inflace je pokles exportu, eskalace nákladů a nedostatek tvrdé měny na zaplacení žádoucích západních dovozů. Takovou inflaci nelze omezit zpřísněním měnové politiky, je to strukturální problém.
Jak si akademici všimli, sankce proti Íránu obsahují tři typy zákazů. „Vývozní embargo (zákaz dovozu ropy a produktů dalších základních průmyslových odvětví z Íránu), dovozní embargo (zákaz dodávek vyspělých technologií, ropných a plynových zařízení, západních materiálů a komponentů do Íránu) a přísná finanční omezení (odpojení bank od systému SWIFT, téměř úplné zmrazení devizových rezerv centrální banky a tak dále),“ připomíná článek. Přesně stejným způsobem je sankcionováno Rusko.
Kromě jiných problémů hrozí „makroekonomická past“, která může destabilizovat ekonomiku a veřejné finance zevnitř. Vysoká inflace vyžaduje zvýšení rozpočtových výdajů, aby se stimuloval hospodářský růst, ale to ještě více urychluje růst cen. Omezit růst výdajů znamená nebezpečí nárůstu sociální nespokojenosti, jako tomu bylo v Íránu.
„Ruská ekonomika posouvá do militarizované zóny, kde přestává fungovat trh a do hry vstupují zcela jiné pobídky, cíle a záměry, je dnes největší hrozbou,“ domnívá se Oleg Buklemišev, ředitel Centra pro výzkum hospodářské politiky Moskevské státní univerzity.
Výdaje federálního rozpočtu v oddíle „Obrana státu“ v roce 2024 budou tvořit téměř třetinu ročního rozpočtu, respektive šest procent HDP, což bude pro ruskou ekonomiku představovat značnou zátěž.
Jednoho konkrétního problému si všímá článek Miroslava Zolotareva na Forbes.ru nazvaný „Neúspěšný kurs: proč substituce dovozu nesplnila očekávání“.
Zolotarev připomíná plány přijaté po prvních sankcích po roce 2014, kdy se plánovalo, že úroveň nákupů v zahraničí klesne v dřevařském průmyslu na 49 procent, v ropném a plynárenském strojírenství na 55 procent a tak dále. To se ovšem nezdařilo.
„Jistě, do začátku roku 2019 bylo dosaženo určitých úspěchů. Například ruský průmysl vyrábí až 60 procent komponentů pro zahraniční značky automobilů, ale ne 93 procent, jak se očekávalo. Ani další trhy nevykazují takové výsledky: výroba strojů pro těžbu ropy a plynu je stále ze 71 procent závislá na dovozu, průmysl obráběcích strojů z 93 procent, medicína ze 73 procent, lehký průmysl ze 78 procent a dřevozpracující průmysl z 87 procent.“
Autor rovněž vypočítává příčiny neúspěchu. Ruský domácí trh neposkytuje dostatečnou poptávku. „Závislost na dovozu přetrvává, protože je snazší nakupovat v zahraničí v požadovaném objemu než vyrábět ‚na sklad‘. K vytvoření výroby ruských protějšků strojů, zařízení a komponentů, o lécích nemluvě, je třeba čas a investice, a ty nejsou k dispozici. Například na výrobu léků, s přihlédnutím k době testování a uvedení na trh, je třeba nejméně sedm let a několik milionů dolarů na výzkum,“ píše Zolotarev.
Čas ovšem Rusko nevyužilo a peníze nemá. Vzhledem k tomu, že o plánech invaze na Ukrajinu nevěděla ani řada vysoce postavených ruských činitelů, nikdo ani nevěděl, že je třeba se na něco připravit a že času je málo.
