Filosofka Anna Hogenová, bývalá členka KSČ, je dnes hvězdou dezinformační scény FOTO: Paměť národa / se souhlasem
FOTO: Paměť národa / se souhlasem
Každého duševně zdravého a mravně nepokřiveného člověka děsí obrazy odpudivého a nesmyslného ničení, jakého se dopouštějí vojáci Putinova Ruska na civilním obyvatelstvu Ukrajiny. A přesto z úst jisté distingované a vzdělané dámy zazněla děsivě prázdná, ba zákeřná slova: „Vyzbrojování mladých kluků na Ukrajině se mi nelíbí. Z toho může být globální válka.“ Filosofka Anna Hogenová nás v rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny blahosklonně obdařila myšlenkou, že se jí „nelíbí“ pomoc napadenému, zavrhuje vyzbrojování bránící se oběti. A hned v následujících větách naznačuje, že Ukrajina a její napadený a vražděný lid nemá žádnou vlastní integritu, prakticky neexistuje.
Téměř čtyřicet pět miliónů občanů velkého státu redukuje na „mladé kluky z Ukrajiny“, následně jméno napadené země již nezmiňuje a vše redukuje na jakýsi klukovský spor mezi Bidenem a Putinem. S útlocitem sobě vlastním a s hojným slovním balastem pak paní profesorka apeluje na odpovědnost, přičemž obrana oběti je pro ni „přilévání ohně do této nenávisti“. Ale nemusíme si zoufat, hlavně najít na dně tu čirou radost a žádné hledání pomoci u psychologů: „Já totiž vím, že dnes musíme mít zodpovědnost asymetrickou. Nestačí nám symetrická, to jest, že musíme mít zodpovědnost za druhého v té míře, v jaké je on zodpovědný k nám. Dnes musí být Biden zodpovědný za Putina a Putin zodpovědný za Bidena, protože jde o celou planetu.“
Odpovědnost vůči Ukrajině se nám jaksi někde vytratila, nebo že by se nelíbila diktátorovi Putinovi? … „A přilévat oheň do této nenávisti je nebezpečné. A když vidíte, jak to všichni lidé dělají, aby se někomu zavděčili – tomu či onomu –, jak můžete být otevřená budoucnosti a vidět dobro? To mě děsí. Ale přestože mě tyto běsy navštěvují, mám naději, že až půjde do tuhého, lidé se vzpamatují. Totiž na dně toho nejhoršího je čistá radost. To je taková velmi stará a silná myšlenka. Ale musíte to nejhorší pustit k sobě. Lidé hned na začátku utečou, běží k psychologovi a jedí diazepamy.“
Ostatně celý rozhovor je děsivý, neboť představuje skrytou obhajobu totalitního komunistického režimu: „Svoboda slova je iluze. A je dnes řízená ještě mnohem více než kdysi dávno. Protože dneska jsou možnosti, o kterých se komunistům ani nezdálo. Ti byli tak jednoduší. Všichni jsme věděli, že je to hra na hru. Hrůzy byly také, ale lidé měli větší smysl pro humor. Lidé cítili. A to je dnes to, co nevidím, lidé jsou necitelní…“ (Alena Pecháčková: Jsme loutkami novodobého otrokářství, jen o tom nevíme, říká filozofka Hogenová.)
Rozhovor publikovaný 5. července 2022 v Lidovkách.cz vyvolal kritické reakce Martina Fendrycha (Filozofka Hogenová je proti vyzbrojování Ukrajiny. Stojí na Putinově straně, selhala), teologa a historika Tomáše Petráčka a režisérky Moniky Le Fay.
Teolog a historik Tomáš Petráček na svém facebookovém profilu 20. července 2022 cituje Fendrycha a jeho „zdařilý rozbor výtečnice, které média poskytují překvapivě obrovský prostor, ačkoliv skutečně kvalitního obsahu se tam moc dobrat nelze“: „V Lidových novinách to (Hogenová) trošku rozvinula: ‚Největší průšvih je, že člověk žije pouze a jenom pro jsoucna. To jsou věci v prostoru a čase, jako jsou auta, kabelky, tituly, sláva, důležitost a hlavně moc. Člověku chybí to, čemu my ve fenomenologii říkáme bytí.‘ Jako by vůbec nevnímala, co se děje okolo ní, kupříkladu jak lidé pomáhají Ukrajincům. Jako by nevnímala, a to je opravdu podstatné, že bojující i prchající Ukrajinci ‚bytí‘ zjevně velmi silně nazřeli… Z celého toho rozhovoru čiší, jak Hogenová intelektuálně neobstála. To ona námi manipuluje, starými i mladými, to ona stojí de facto na straně největšího vojenského a politického nebezpečí, jakému za poslední desetiletí čelíme. To ona kritikou vyzbrojování Ukrajiny stojí na Putinově straně. Podobně jako Jordan B. Peterson. Selhávající elity všech zemí se spojují.“
Monika Le Fay věnovala profesorce Hogenové celý článek pojmenovaný Prodavačka instantního moudra Hogenová. V tomto textu jsou shrnuty všechny podstatné výtky na vrub paní profesorky a rovněž odkazy na další kritické texty, které byly vydány dříve. Brilantní filosof Miroslav Vodrážka ve svém eseji odhalil u Anny Hogenové „prostoduchý ideologický jazyk, jaký používají dnešní komunisté, jako Vojtěch Filip nebo Josef Skála“. (Bývalá komunistka Anna Hogenová používá prostoduchý ideologický jazyk dnešních komunistů)
Již v minulosti zaznívaly kritické hlasy a dosti podrobné analýzy mediálního i pedagogického působení Anny Hogenové. Všechny tyto studie se překvapivě shodují v kritické analýze jejích vystoupení. Teprve nyní se však v plné míře projevilo intelektuální selhání paní profesorky a její mravní prázdnota se odhalila až na dřeň, když se v oparu kýčovitých frází postavila na stranu vraždícího monstra.
Není zvláštní, že nějaká paní točí své promluvy a budí nadšení u prostomyslných stoupenců SPD. Koneckonců obzvláštníci žijí v každé společnosti a zdravá společnost jejich blouznění unese. Osobně mne však uráží, že paní Hogenová sama sebe označuje za fenomenoložku. Domnívám se, že skuteční filosofové a fenomenologové by se měli od jejího mediálního působení veřejně a hlasitě distancovat. Ezoterické kazatelství, blahosklonné hlásání sladkých mouder a příchylnost k agresorovi může být čímkoliv, ale není to filosofie a vzhledem k fenomenologii je to blasfémie.
Fenomenologem byl Jan Patočka. Hájení pravdy bylo pro něj základním kamenem filosofie. Ve vysokém věku neváhal postavit svoji reputaci i svůj život do první linie zápasu o spravedlnost. Jeho přínos Chartě 77 byl zcela zásadní a jeho tragická smrt způsobená brutální státní mocí se stala celosvětovým apelem na obhajobu bezmocných a pronásledovaných.
Když v dubnu 2020 zemřel Patočkův žák Ladislav Hejdánek, jen málokdo si uvědomil, že česká filosofie přišla o stěžejní osobnost. Médii ta zpráva proběhla jen mimochodem, tento intelektuální rebel evropského formátu nikdy nebyl a nechtěl být miláčkem davů. On sám svou práci nazýval „myšlením proti srsti“.
Koncept lidských práv v českém prostředí promýšlela Božena Komárková, pro své názory pronásledovaná komunisty, statečná žena, rovněž signatářka Charty 77. V únoru 2021 zemřel další fenomenolog, rovněž Patočkův žák Jan Sokol, vedle Ladislava Hejdánka další tvář Charty 77. Na pomezí filosofie, teologie a religionistiky působil další významný chartista Milan Balabán, ten odešel v lednu 2019.
Postupně odcházejí silné, statečné, nezlomné osobnosti české vědy, filosofie, umění a literatury. Jejich jména byla známá jen úzkému kruhu přátel a žáků, jejich vynikající publikace nikdy neměly šanci stát se bestsellerem. Stejně jako jiní vynikající umělci, vědci a intelektuálové žili tito vzácní lidé víceméně ve skrytu, mediálními hvězdami se nestali. Stejně tak i dnes neznáme mnoho skvělých filosofů, protože nemají potřebu plnit YouTube svými slovy, navštěvovat sedánky extrémistů a předvádět se v masových médiích. Žádný z nich nefňuká po „brave old world“, po ideálním mládí bez psychologů a ženských práv. Žádný z nich by neblábolil o svobodě za komunistů, o vyzbrojování mladých kluků na Ukrajině nebo o asymetrické odpovědnosti za Putina.
S dovolením přiložím několik úryvků svého vlastního staršího textu nazvaného Úsvit módního intelektualismu, který jsem publikovala na webu Moniky Le Fay už 1. května 2020: „Nechci se nikoho dotknout, ale k charakteristice postmoderního mediálního světa patří i působení jakýchsi celebrit, ty pažravě prezentují své názory a nápady, které mnohdy ani nesouvisí s jejich původním posláním, v němž jsou skutečně kvalitními odborníky. Geolog se zabývá obranou hranic (myslivci to jistí), kuchař kritizuje struktury Evropské unie, spisovatel erotických příběhů ze středověku a loajální obhájce establishmentu je obsedantně představován jako historik, entomolog si hraje na religionistu… Jindy se mediální celebrity sice příliš neodchylují od svého odborného pole působnosti, to jim však nebrání ve stejně kýčovitém a podbízivém hlásání zdánlivě hlubokých, ve skutečnosti povrchních ‚pravd‘.“
K výčtu odborných celebrit bych po zkušenosti s epidemií COVID 19 ještě přidala řadu vzdělaných lékařů, zubaře, a dokonce molekulární genetičku, kteří ujížděli na vlnách popularity a neváhali hlásat nebezpečné nesmysly. Ukázalo se, že nejen filosofie, ale ani exaktní věda není imunní vůči korupci. Mnozí z nás se ptají po motivaci vzdělanců, kteří prodávají své znalosti a intelekt za obdiv davů. Žene je touha po popularitě, obdivu, někdy snad i společenském uplatnění nebo možná i ztráta soudnosti daná věkem.
To jediné snad nelze odsuzovat, není to úmyslné selhání, jen je to mementem, že by člověk měl odcházet včas, anebo zůstat pokorný a postupně přenechávat mediální prostor mladším. Pokud se zaprodá mladý intelektuál, pokud odhodí kritické myšlení, pak to těžko lze hodnotit jinak než odborný (?), ale často i politický kariérismus. Jeho jméno obvykle nalezneme na příští kandidátce nějaké obskurní politické strany.
Filosofie bývá nepoučenou veřejností nahlížena buď jako nesrozumitelné a zbytečné, ne-li přímo parazitické (studují za peníze pracujícího lidu!) meditování o nesmrtelnosti chrousta, nebo jako jakási esoterická, neuchopitelná moudrost, gnósis, kterou zasvěcenci sdělují vděčnému prostému lidu. Kdo však filosofii opravdu studuje, a to se všemi těžkými zkouškami, hromadami nastudovaných dat, načtených knih a tvrdými diskusemi, ví, že to není zasněné elfí vlání po emocionálně orosených nivách.
Jde o těžké intelektuální a mnohdy i eticky náročné usilování o pravdu, či spíše hledání pravdy, bolestné cvičení v hloubce myšlení, ve správném uvažování, v kritickém myšlení a nese to s sebou i závazky pro životní praxi, které mohou vyústit v požadavek krajní oběti, jak učil a svým osudem naplnil Jan Patočka. Skutečná filosofie nikdy nebude masovou zábavou ani kratochvílí pro intelektuální snoby. S politováním si troufám tvrdit, že vždy bude nesmírně obtížná i pro poctivě hledající nadšence, pro něž by však přesto neměla být definitivně nepřístupným hradem a uzamčeným zámkem…
Anna Hogenová patří mezi tyto populární lidové mudrce. V jejím životopise se uvádí, že je česká filosofka, fenomenoložka, dále že je vedoucí na různých vysokoškolských učilištích. Mezi studenty je prý obdivovaná, její přednášky jsou údajně poutavé. Osobně tohle posoudit nemohu, já jsem chodila na přednášky k jiným filosofům, k Ladislavu Hejdánkovi, Janu Sokolovi, Miroslavu Petříčkovi nebo Aleši Havlíčkovi, četla jsem Boženu Komárkovou, pominu-li zahraniční autory, jako například Hannah Arendtovou, Emanuela Lévinase, Martina Bubera, Edmunda Husserla.
Nemám v úmyslu profesorku Hogenovou dehonestovat. Nicméně ozvat se musím. Internet, jak už je v jeho povaze, ke mně například v únoru 2020 přivál bizarní pozvánku na seminář o Istanbulské úmluvě pořádaný v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR z iniciativy extremistické SPD. Vedle mediálně zvučných jmen, jakými jsou Patrik Nacher, Karla Maříková či Jaroslav Foldyna, méně známých, ale podobně z moderní doby vystrašených řečníků a módního sexuologa se skvělo též jméno Anny Hogenové.
Neumím si představit, že by filosof evropského formátu, fenomenolog, statečný a čestný člověk, signatář Charty 77, neúplatný Ladislav Hejdánek přišel na akci pořádanou rasisty, Putinovými pohůnky, rváči a rudohnědými odpůrci úmluvy o rovnoprávnosti žen a proti domácímu násilí. Neumím si tam představit Jana Patočku, Boženu Komárkovou, Jana Sokola, Milana Balabána, Miroslava Petříčka a Aleše Havlíčka. Anna Hogenová, oblíbená pedagožka Husitské teologické fakulty, svůj projev mezi neofašisty a komunisty ochotně přednesla. Tehdy jsem doufala, že profesorka Hogenová byla oklamána, že nevěděla, kam jde přednášet, proto jsem hledala další zdroje.
Dala jsem si tu práci a poslechla si její poměrně dlouhou přednášku nazvanou poněkud nadneseně Exkluzivní rozhovor o neomarxismu na českých vysokých školách s Annou Hogenovou. Na tomto rozhovoru neshledávám nic exkluzivního, ve skutečnosti jde o opakování podobných výroků, tezí a floskulí, jaké nacházíme i v jiných rozhovorech a promluvách Anny Hogenové.
Paní profesorka se snaží působit, jako by hovořila za „nás“ filosofy, ráda užívá, ba nadužívá filosofický a pseudofilosofický žargon, užívá roztomilé, rádoby intelektuální novotvary: podstatná minulost, předběh, opravdovost, balast dnešní agresivní doby, důstojnost v tekuté době, vypnout se, neodvaha (asociuje to pouze mně nevýhru Václava Klause?). Změna pohlaví je pro ni znakem digitálního myšlení a iluze svobody: „Žijeme odpojení sami od sebe, chybí nám opravdovost, to plodí úzkost, deprese, a vyhoření. Život je hledání sebe sama. Bez hloubky člověk potřebuje rauš a útěk, nejsme autentičtí, dnes nechceme znát sami sebe, je to pomalé, zatímco svět letí v úprku.“ Atd. atd. a tak podobně (hlavně ne diazepam).
Po delším poslechu shledávám, že tyto kýčovité fráze znám i z různých rádoby mystických, esoterických a alternativních článků, přednášek a rozhovorů, jakých jsou plná rozličná obskurní média. Samozřejmě tyto elegantní, s prominutím, plky a bláboly, bezobsažná vata, nemají vůbec nic společného s fenomenologií.
Vytvořit jiskřivou pojmovou mlhu, která umí nadchnout nepoučené publikum a zaujme líbivým zasvěceneckým fluidem, dokáže skoro každý, kdo má trochu literárního talentu a načte si podobné materiály. Odmyslíme-li si toto šamanské zaklínání, které je neúměrně dlouhé a bohužel zahalené bezobsažným sentimentálním žvatláním, můžeme nahlédnout stručný, ale poněkud šedivý a truchlivý fundament této módní a společensky úspěšné a narcistní nauky: „Za našeho mládí jsme žili lépe, moudřeji, autenticky, skromněji, hlouběji (jistě, až na ty dvě světové války, holocaust a dvě totality, a to jen v Evropě). Současnosti nerozumím, lidi už nevědí, co by si vymysleli, mladí jsou zkažení, ženy chtějí rovnost pohlaví a svobodu rozhodovat o svém těle, svět je ošklivý, obklopují nás samé cizí a nebezpečné věci a divní lidé. Istanbulská úmluva je od ďábla, nerozumím jí, nevím, o co v ní jde, ale neváhám o ní vykládat. Navíc, považte, Evropou obchází strašidlo – strašidlo neomarxismu.“
Neomarxismus je sice přesně definovaný filosofický a sociologický proud charakterizovaný Frankfurtskou školou a jmény pronikavých a komunisty nenáviděných myslitelů, jako jsou například Theodor Adorno, Herbert Marcuse, Jürgen Habermas a stále nesmírně inspirativní Erich Fromm (ten o autentickém životě něco věděl), ale pro současné pseudointelektuály je neomarxismus cosi jako Šejtan pro prostého obyvatele pouště.
Vzhledem k metafyzickému úděsu, který již tento pojem u ultraortodoxních katolíků, xenofobů, sexistů, rasistů, antisemitů a komunistů vyvolává (ano, tihle všichni nikoliv náhodou zní jedním hlasem), nemůžeme čekat, že by nám předložili nějakou rozumnou definici, co touto, v jejich podání sprostou a širokopásmovou nadávkou, vlastně myslí. Neumějí-li předložit definici rozumnou, nabízejí definici zaklínací a proklínací.
Je smutné, připojí-li se k zaklínačům i profesorka Hogenová a vítězoslavně poráží slaměného panáka, kterého stvořil kolektivní děs z modernity. Toto znásilňování filosofie tvrdě kritizuje David Bartoň v Přítomnosti: „Žalostná omezenost pedagogů většiny pedagogických fakult doložitelná jejich zoufalými texty a zcela nudnými výklady – většinou to má souvislost i s tím, že právě učitelé a učitelé učitelů byli skupinou nejlépe prolustrovaných nejzotročenějších intelektuálů normalizace. Zůstali na svých místech a ještě stoupli. Jeden děsný případ za všechny: Soudružka prof. Anna Hogenová – která působila na Katedře filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, zároveň po léta vedoucí katedry téhož na Husitské f. UK a donedávna také vedoucí téhož i na Fakultě tělesné výchovy a sportu… možná ještě zároveň i někde jinde – když filosofa Patočku usoužila StB, plivla mu na rakev svou kariérou ve strukturách normalizační pseudofilozofie a pak ještě jednou svým opět kariéristickým kotrmelcem k Patočkovi těsně po „plyšáku“. Vždy u krmelce etiky, péče o duši atd…“
Nyní široce sdílená videa a povídání Anny Hogenové, obdivně šířená nejen členy KSČM a SPD, ale i zvídavými idealisty, skauty, farnostmi a respektovanými kulturními organizacemi, dokonce feministickým časopisem Heroine, nejsou neškodnou zábavou a úvodem do filosofického myšlení.
Každý, kdo nakládá s důvěrou posluchačů nezodpovědně a narcistně zahleděn do sebe a své moudrosti produkuje balastní slova, ubíjí kritické myšlení, přispívá k hloupnutí společnosti, ale co je horší, vzdává se dobrovolně svého poslání kultivovat kritické myšlení mladých lidí a učit je péči o duši.
Nechci být k paní profesorce nespravedlivá a nelaskavá. Ale k Janu Patočkovi, k Boženě Komárkové, k Ladislavu Hejdánkovi a jiným, kteří se nesvezli na módní vlně a svou filosofii dosvědčili životem i smrtí, nikdo laskavý nebyl. Ani nemyslím, že by o laskavost stáli, té by se vysmáli, oni hledali pravdu.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D., je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
