Šílenství davů: Transgender. Esej konzervativního myslitele o genderové identitě

Pochod Pride London – mimo jiné i na podporu translidí (2010) (wikimedia commons)

Pochod Pride London – mimo jiné i na podporu translidí (2010) | FOTO: wikimedia commons

V každém historickém období lze snadno nalézt něco morálně otřesného. Pokud se nepovažujeme za rozumnější, morálnější a moudřejší, než byli naši předkové, měli bychom předpokládat, že nad některými našimi činy a možná i nad nově objevenou ctností budou potomci nevěřícně kroutit hlavou a říkat: „Proboha, jak je něco takového vůbec mohlo napadnout?“ Stálo by za to se zamyslet nad slepými uličkami našeho věku. Nedopouštíme se náhodou i my něčeho, o čem už dnes tušíme, že na to jednou budou lidé zírat s nemenším údivem, než s jakým se my dnes díváme na obchod s otroky nebo na dětské kominíčky viktoriánské doby? 

Podívejme se na případ Belgičana Nathana Verhelsta, který zemřel v září 2013 jako muž, ale narodil se jako žena jménem Nancy. Dívka vyrůstala v rodině se třemi bratry a měla pocit, že jim rodiče dávají přednost. S rodinou ovšem něco nebylo v pořádku. Po její smrti vyslovila její matka v novinovém rozhovoru toto: „Když jsem Nancy poprvé uviděla, úplně mě to odrovnalo. Byla tak šeredná. Porod byl pro mě jako zlý přízrak. Proč by mi mělo vadit, že je po smrti, smutek, pochyby ani výčitky nemám. Nikdy jsme k sobě neměly skutečný vztah.“ 

Média potvrzují, že Nancy, která vyrůstala s pocitem odvrženého dítěte, napadlo, že se její život změní k lepšímu, stane-li se mužem. V roce 2009, kdy už jí bylo přes třicet, se přihlásila na hormonální terapii, podrobila se dvojité mastektomii a několika operacím na vytvoření penisu.

Ačkoli během let 2009–2012 prodělala tři velké operace na změnu pohlaví, výsledek ji vyděsil: „Když jsem se podíval do zrcadla, připadal jsem si odporný. Hruď nevypadala, jak by měla, a penis vykazoval známky ochabnutí.“ Verhelst měl po těle hluboké jizvy a zjevně se ve svém převtělení cítil velmi nešťastně. Na fotografii z řídce zalidněné pláže mhouří ve slunci oči a pod tetováním mu prosvítají jizvy po operacích. Na jiném snímku leží oblečený v botách na posteli a z jeho výrazu lze vyčíst zoufalou tělesnou nepohodu.

Banner Nová Orientace Damašek - hlavní město Sýrie, křižovatka náboženství a kultur (Věra Tydlitátová)

Nathanova naděje na nový život pohasla a dostavily se deprese. V září 2013, ve věku čtyřiačtyřiceti let, pouhý rok po poslední operaci, se rozhodl ukončit život a stát mu vyhověl. V Belgii je eutanázie legální a lékaři ji povolili „vzhledem k nesnesitelnému psychickému utrpení“. Před koncem života ještě uspořádal malou party pro několik přátel, kde prý hosté tančili, smáli se a připíjeli si šampaňským „na život“. Za týden dostal Verhelst v bruselské fakultní nemocnici smrtící injekci a řekl: „Nechci už déle živořit jako obluda.“

Není jistě obtížné si představit, s jakým úžasem by příběh posoudily budoucí generace. Lékaři státního zdravotnictví se nejdříve pokusili ženu předělat na muže a když se jim to nepodařilo, tak ji zabili. Na celé záležitosti je nepochopitelné, že operace ani usmrcení neprováděli se zlým úmyslem, nýbrž z laskavosti. Případ Verhelst je poněkud neobvyklý, nicméně by měl sloužit jako varování. Co znamená transgender? Kdo je a kdo není trans? Jaké to má příčiny? Máme důkazy, že něco takového existuje? A pokud ano, můžeme s jistotou každému a bez rizika jeho sexualitu přestavět? A co když to není ta nejlepší odpověď na hádanku současnosti?

Naše doba vytváří složité problémy a neřešitelné požadavky, ale jiné tak extrémní a zhoubné jako transgender nenajdeme. Týká se sice nepatrného počtu lidí, přesto je ale překvapivé, s jakou rychlostí se prosadil na veřejnosti, aby se jím zabývaly celé stránky novin zkoumající jeho poslední vývoj.

Žádná záležitost včetně složitých problémů současnosti není svými požadavky tak extrémní a zhoubná jako transgender. Nejenže nás nutí měnit jazyk, ale vymýšlí si vědecké opodstatnění. Diskuse o homosexualitě byly jistě pro někoho překotné, ale trvaly desítky let, než byla práva gayů postupně uznána, až po onu legální svatbu. Transgender se ale stal společenským dogmatem v rekordním čase. Konzervativní ministři britské vlády vedli nedávno kampaň za povolení přepisovat rodné listy. Jedna místní samospráva vydala příručku pro učitele základních škol, aby vycházeli vstříc trangenderovým žákům. Příručka vysvětlovala, že všechna pohlaví včetně chlapců mohou dostat menstruaci. A ve Spojených státech čeká na schválení federální zákon o přijetí genderové sexuální identity.

Sovětsko-ruský imperátor Brežněv s gubernátorem Husákem na Pražském hradě (1978) (ČTK)

Všude vládne stejný pocit. Šílenství internetových davů se stalo beranidlem transgenderu, jež slouží jako nástroj závěrečného útoku na patriarchální hradbu společnosti. Britská organizace gayů Stonewall se vrátila ke staré osvědčené kampani a prodává trička se staronovým nápisem, „Někteří lidé jsou trans. Smiřte se s tím.“ A co když nejsou? A proč bychom se s tím měli smířit?

Co není podivné

Na úkazu trans není nic podivného a dobře známe jeho původ. Teprve během posledních několika desetiletí se však pod tímto označením ocitlo mnoho odlišných věcí, takže dnes označuje celou řadu osob, počínaje těmi, co se občas oblékají jako opačné pohlaví, až po ty, kteří prodělali plnokrevnou operaci na proměnu pohlaví. Vzniklo tak značné nedorozumění a určité aspekty trans se dostaly do popředí.

Pohlavní nejednoznačnost a fluidita existují od nepaměti a každá kultura do jisté míry toleruje některou její variantu, není to vynález pozdní modernity. V příběhu Teiresia se o posunuté hranici mezi muži a ženami zmiňuje Ovidius, v Indii se třída intersexuálů a transvestitů nazývá Hidžra a je uznávaná po celá staletí. Totéž platí o Thajsku, kde výraz Kathoey označuje zženštilého muže, jenž se nepovažuje ani za muže, ani za ženu. Na ostrově Samoa se nacházejí fa’afafine fa’afafine, muži, kteří se strojí a vystupují jako ženy.

Dokonce i kultury nepřátelské vůči homosexuálům do jisté míry uznávají osoby s neurčitým pohlavím. V Afghánistánu například existuje tradice Bacha posh’ a rodiče, kteří nemají mužského dědice, mohou oblékat dceru do mužských šatů, aby představovala muže. Dávno před revolucí v Íránu odsouhlasil operaci na změnu pohlaví Ajatolláh Chomejní. Od roku 1979 se tato praxe zneužívá a operace se stala pro homosexuály východiskem, jinak by je čekal mnohem horší trest.

Povědomí o existenci nestabilní hranice mezi mužskou a ženskou sexualitou existuje v každé kultuře a ať už jsou evoluční příčiny jakékoli, každá společnost se musela s transvestity (kteří se strojí jako ženy) a transsexuály (kteří usilují o změnu svého pohlaví) nějak smířit. Bez ohledu na oficiální uznání „třetího pohlaví“ se skutečnost, že si někdo přeje žít v jiném těle, než jaké mu bylo dáno narozením, nikdy nedala popírat.

Putin s uspávací puškou číhá na tygra ussurijského (2008) (Úřad vlády RF (wikimedia commons))

Kdo jsou tito lidé a co je odlišuje nejen od ostatních heterosexuálů, ale také jednoho od druhého? Je smutné, že se dnes tato otázka stala tak nesmyslně emocionální a výbušnou, vypadá to, jako by se o ní nedalo diskutovat bez právního výkladu, ale ani to by každého neuspokojilo. Někde je třeba začít, a tak se na tuto otázku podívejme v její dogmatické podobě, protože odhaluje příčinu zuřivé kontroverze.

Máme-li se řídit vědou, pochopitelně ne tou společenskou, pak bychom měli uznat, že je racionálnější považovat každého za to, co je, a nikoli za to, čím by si přál být. Diskusi můžeme otevřít nejméně problematickou záležitostí, přirozeným úkazem intersexuality, kterým se lékaři zabývají už celá staletí. Nepatrné procento lidských jedinců se rodí s dvouznačnými genitáliemi nebo s biologickými zvláštnostmi, jako je nadměrný klitoris či neobyčejně malý penis, což je řadí mezi pohlavními póly. Někdy se stává, že deformované orgány nejsou viditelné a ve vzácných případech se objevují druhotné znaky jednoho pohlaví, zatímco opačné orgány jsou ukryté. Například syndrom perzistentního Müllerova kanálu označuje osoby s mužskými genitáliemi a ženskými reprodukčními orgány včetně vejcovodu a dělohy.

Ale i v současném světě si málokdo uvědomuje, jak relativně často se intersexuálové vyskytují. Americký výzkum odhadl, že ze dvou tisíc dětí se jedno narodí s neurčitými pohlavními orgány a jedno ze tří set takto poznamenaných potřebuje vyjádření specialisty. Čím větší je všeobecné povědomí o jejich existenci, tím větší se vede diskuse, jak s nimi zacházet a do jaké kategorie zařadit. Ještě v druhé polovině minulého století Univerzita Johnse Hopkinse v Baltimore řídila jednoduchým standardním pravidlem. Lékaři rozhodli o pohlaví dětí na základě převažujících sexuálních orgánů a podle nich navrhli operaci a příslušné dávky hormonů.

Tato praxe se neosvědčovala, takže se hledaly nové cesty. Proti modelu časné operace (často na naléhání rodičů) se postavila profesorka bioetiky Alice Dregerová. Sama sice mezi postižené nepatřila, ale už třicet let vedla kampaň za práva intersekcionálů a doufala, že se veřejná diskuse a lékařské profese budou jejich osudem hlouběji zabývat. Ve své knize Galileo’s Middle Finger (Galileův prostředníček) vzpomíná na staršího chirurga a jeho výtku, že nepochopila dynamiku problému. Podle něj se rodiče dětí s neurčitými genitáliemi nedovedou s problémem vyrovnat: „Matky pláčou a chlapi se ožírají. S vynálezem internetu se od poloviny devadesátých let všechno změnilo.“

Jak říká Dregerová, lékaře doby viktoriánské by nikdy nenapadlo, že se lidé se sexuální anomálií budou navzájem vyhledávat a organizovat, aby se mohli dožadovat svých práv. V roce 1993 vznikla „Intersexuální společnost severní Ameriky“ a další podobné skupiny ji brzy následovaly. Tržní úspěch románu Jeffreyho Eugenidese Middlesex (2002; česky Hermafrodit) osud těchto lidí výrazně zviditelnil. Několik statečných své příběhy zveřejnilo. Avšak problém, jak zasahovat a jakými pravidly by se měla řídit lékařská praxe, stále vyvolává vážné spory.

Projev bývalého prezidenta Václava Havla u příležitosti 10. výročí členství Česka v NATO (2009) (ČTK (Michal Doležal))

Zásluhou intersexuálních organizací si dnes lépe uvědomujeme prekérní situaci těchto lidí. Nenesou za ni pochopitelně žádnou zodpovědnost, protože se tak narodili, zasluhují si ale značné sympatie a porozumění. Jaký jiný postoj bychom mohli zaujmout k suboptimálnímu stavu lidí, kterým byly rozdány tak špatné karty do života? Jestli je něco nepochybně hardware, tak to je jejich případ.

Pomáhat intersexuálům je naprosto legitimní, rozumný a soucitný cíl, a je zejména na zastáncích lidských práv, aby se zasadili o jejich podporu. Je však nápadné, že v době, kdy jsou média plná zpráv o trans, se o intersexuálech vůbec nemluví. Jako by se objevili v nevhodnou dobu a podobné, leč zásadně odlišné případy kategorie transgenderu si získaly větší pozornost veřejnosti.

Průlom trans

Vzhledem k nedostatku důkazů považuje většina lidí trans za blud. Přestože se doporučuje, abychom tuto identitu brali vážně, všeobecné podezření hned tak nezmizí. V dubnu 2015 se olympijský atlet a hvězda reality show Bruce Jenner představil v inkarnaci Caitlyn Jennerové a stal se nejznámnější osobou trans na světě. Za několik týdnů už figuroval na obálce magazínu Vanity Fair (Trh marnosti) pod titulkem „Říkej mi Caitlyn“. Fotografka předvedla atleta v přiléhavém korzetu s vyboulenými ňadry, ale ještě neodstraněné mužské genitálie se nedaly zcela potlačit, a tak Jennerová stála s rukama za zády, aby nevynikaly svaly a ramena špičkového sportovce.

Magazín Time už o rok dřív představil herečku Laverne Coxovou jako novou trans ženu a dlouhý nadpis hlásal, „Hnutí transgenderu v bodě obratu: příští hranice občanských práv v Americe“. Média měla dojem, že začíná nový zápas. Jak prohlásila představitelka Stonewallu Ruth Huntová v době, kdy se organizace homosexuálů přidala ke kampani transgender, „Teď je řada na nich.“ Gayové už téměř vyhráli, každý věděl o ženské i rasové emancipaci a zejména tradiční časopisy s upadající čtenářskou klientelou přímo nadchla příležitost bojovat za nová občanská práva. Caitlyn Jennerová si to načasovala perfektně.

Lídři koalice SPOLU – Markéta Pekarová Adamová, Petr Fiala a Marian Jurečka  (Občanská demokratická strana / použito se svolením autora)

V roce 2015 proniklo hnutí do hlavního proudu zpráv a o právech i požadavcích trans se začalo všude mluvit. Jennerová se objevovala na kdejaké slavnosti a udílení cen. Magazín Glamour ji jmenoval ženou roku, od sportovní organizace ESPY (Excellence in Sports Performance Yearly Award) obdržela nejen medaili za statečnost, ale i ovace vestoje celého stadionu sportovců. Média projevovala zájem o každou triviální zprávu nebo informaci a nastalá mánie měla dostatečnou sílu, aby každého, kdo trochu zaváhal a neprojevil dostatečné nadšení, veřejně ponížila.

Uživatelé sociálních sítí se vrhli na rozehrávače amerického fotbalu Bretta Favre. Na slavnosti ESPY jej kamera nachytala, jak Jennerové netleská a sedá si jako první. Vysloužil si kritiku a výtku deníku New York Post za nekorektní chování, protože prý, jak hlásal titulek, „zkazil ceremoniál ESPY a kdekdo se kvůli němu cítil nesvůj“. Kolik vteřin ovací se dnes považuje za slušnost, to samozřejmě nikdo neví. Možná by tady pomohla lekce etikety ze zasedání sovětského politbyra. Jedno poučení ale z incidentu plyne, při oslavách trans je nejjistější, když se posadíte jako poslední.

I takový střípek pseudokontroverze ukazuje, jak kauzu trans přijal za svou hlavní proud. Od té doby se podobné konflikty nepředvídatelně opakují. V červenci 2015 se tehdy jednatřicetiletý konzervativní komentátor Ben Shapiro zúčastnil televizní debaty oslavující udělení ceny Caitlyn Jennerové. Ve studiu seděl vedle něj další host, Zoey Tur, který se považuje za ženu. Moderátor jej představil jako „transgenderovou reportérku Turovou“ a zeptal se jí, jestli si Jennerová cenu opravdu zasloužila. „Každý, kdo se nebojí být sám sebou“, prohlásila novinářka, „projevuje velkou odvahu a kdo se otevřeně hlásí ke své transgenderové orientaci, je vůbec nejstatečnější ze všech.“

Nato Shapiro vyjádřil svůj názor, že veřejným oslavováním Jennerové se lidé dopouštějí sebeklamu a propagují nehorázný blud. „Co myslíte tím bludem?“, zeptala se jakási rozhořčená panelistka. Shapiro pokračoval ve vysvětlování, ale jakmile se zmínil o „něm“ místo o „ní“, všichni jej okamžitě okřikli za nevychovanost. Uvažme, že Jennerová byla šestašedesát let Bruce a za Caitlyn se považovala teprve tři měsíce. „Je to žena“, trvala na svém kritička. „Urážíte její zájmena. To je neslušné.“

Shapiro pominul gramatický problém urážení zájmen a držel se svého. „Zapomeňte na nedostatek respektu“, řekl, fakta nejsou dojmy. Každý chromozom v těle Caitlyn je mužský a s výjimkou pár buněk spermatu má také všechny mužské orgány. Jak se subjektivně cítí, je z hlediska biologie naprosto nepodstatné.“ V té chvíli se ozval jediný z pozvaných, jenž byl do té doby ochoten udělení ceny mírně kritizovat – a to kvůli tomu, že Jenner-Jennerová je bohatý běloch a že se nikdy neprojevil jako zastánce LGBT. Teď však měl potřebu se razantně distancovat a řekl, že s Shapirovým názorem rozhodně nesouhlasí.

Slavnostní nástup a pieta za kolegy padlé v Afghánistánu za účasti vojenského kaplana Petra Hašky (Tábor, 5. 8. 2019) (ČTK / Václav Pancer)

Atmosféra ve studiu houstla a moderátor se pokusil sešlost uklidnit. Turovou požádal, aby vysvětlila vědecký důkaz existence genderové dysforie. „Nač, to přece není zapotřebí“, odpověděla „všichni dobře víme, že chromozomy neurčují ženy a muže s konečnou platností“ a s falešnou autoritou položila ruku Shapirovi na rameno. „Hochu, ty prostě nevíš, o čem mluvíš. Vidím, že ti chybí základní znalosti z genetiky.“ Shapiro se pokusil zeptat, jestli se vůbec smíme bavit o genetice, když jej ale vzápětí znovu přerušili, obrátil se na Turovou s provokativní otázkou: „Tak jak je to vlastně s vaší genetikou, pane?“ Načež jej reportérka tvrdě uhodila do zátylku a varovně zvolala, „Jestli nepřestaneš, povezou tě domů sanitkou.“

Shapiro se nenechal vyvést z rovnováhy a nevzrušeně namítl: „To by snad opravdu do politické debaty patřit nemělo.“ Předpokládali bychom, že se hosté nad pohrůžkou násilím přinejmenším pozastaví, ale dynamika veřejných diskusí se v čase politické korektnosti už dávno proměnila, takže se všichni obrátili proti němu. „Musíte uznat, že to od vás nebylo slušné“, řekl jeden z hostů a druhý ho doplnil: „Vy moc dobře víte, proč jste řekl „pane“, je to nehorázné a urážlivé“. Načež Turová prohlásila, aniž by se ji někdo pokusil zarazit: „Jste posedlý nenávistí, to je ten problém, jste prostě mrňous a ubožák.“

Shapiro zůstal naprosto klidný a nepokusil se ani „trolovat“. Mohl na výhružku reagovat, že se nehodí k dámě a po úderu mohl třeba říct „rána jak od chlapa“. Nekomentoval ani to, že někdo, kdo se zbavil svého mužství, se mu posmívá kvůli malému vzrůstu. Pouze se držel jediné věci, tvrzení biologie, které ještě před několika lety kontroverzní nebylo, ale dnes vyvolává v médiích a u celebrit všeobecný odsudek. Raději obhajují fyzické násilí, jak se ukázalo v televizním studiu, než někoho, kdo není „zdvořilý vůči zájmenům“.

Rychlost, s jakou se tahle mánie prosadila, má několik příčin. Jednou z nich je obava, kterou symbolizovala obálka magazínu Time, že se společnost – jako se to stalo v době zápasu o občanská práva gayů a žen – obrátí proti těm, kteří tato práva včas neuznali. Jistá podobnost mezi homosexuály a trans totiž existuje. V obou případech je není možné geneticky určit a jediné, co o jejich identitě vypovídá, je chování. Stejně jako trans i gayové jsou gayové proto, že to o sobě tvrdí, žádný patrný rozpoznávací nebo biologický znak nemají. Proč bychom nyní měli od trans takový důkaz vyžadovat, když jsme se s existencí homosexuálů smířili?

Tak jednoduché to ale není, protože narážíme na závažný rozdíl. Když se homosexuální žena zamiluje do muže, nebo gay do ženy, či heterosexuál do heterosexuála, jejich biologický hardware zůstává beze změny. Gay, který se změnil v heterosexuála nebo obráceně, neprovedl nic, co by se nedalo zvrátit, kdežto u trans se jedná o nezměnitelný zásah do života. Proto je na místě velká opatrnost. Když si s tím někdo dělá starosti, nemusí to znamenat, že „popírá objektivní existenci translidí“, nebo je považuje za občany druhé kategorie, nemluvě o nehorázném požadavku, aby přestali hrát komedii, který je někdy dohání k sebevraždě. Protože jde o proměnu nepochopitelnou, vědecky nepropracovanou a zásah do lidského organismu je nevratný, není možné ho brát na lehkou váhu.

Knihy Free Czech Media (FCM)

To je hlavní problém a je smutné, že se obavy z operace na veřejnosti umlčují. V poslední době roste počet dětí, které tvrdí, že trpí genderovou úzkostí čili dysforií, a je zcela zřejmé, že jde převážně o důsledek publicity a „skupinového efektu“. Jakmile se ve škole objeví kritické množství dětí tvrdících, že se nacházejí v nesprávném těle, začne jejích počet exponenciálně růst. Starosti rodičů a vychovatelů jsou tudíž zcela oprávněné. Vznikl zásadní problém, v jakém věku má být přípustné předepisovat dětem hormony nebo povolit operaci. Vždyť dysforie může být dočasná a děti z ní vyrostou, někteří mohou být gayové. Hromadíme nesmyslné problémy.

Jistě si nechceme připomínat dobu, kdy se o homosexuálech říkalo „prochází jen takovým obdobím“, co když ale u trans to mnohdy přechodná fáze je? A co když se objevila příliš pozdě? To naprosto nejsou transfobní otázky, vyjadřují totiž starost o život dětí. Snaha o jejich diskreditaci je nebezpečná.

Kam to spěje?

Písmena L, G a B představují v abecedě LGBT sama o sobě dosti nejasný svět, existence T je ještě méně jistá a plodí naprosto ničivé důsledky. Příčiny homosexuality a bisexuality nejsou probádané ani zřejmé, ale trans je fenomén přímo záhadný. Nejde o rovná práva, ale o něco závažnějšího, o předsudky a předpoklady, které vytvářejí velké problémy. Požadavky na zavedení genderových osobních zájmen a jednotných veřejných záchodů pro obě pohlaví nás mohou rozčilovat, ale to je to nejmenší. Hrozivě nebezpečná je ideologie povzbuzující děti, aby na zásadě neuvěřitelně mlhavých tvrzení podstoupily devastující zásah do svého organismu. Další obavy budí zjevná snaha snižovat věk souhlasu. Na konci roku 2018 byla odsouzena provozovatelka soukromé genderové kliniky ve Walesu za nelegální činnost, když se zjistilo, že prováděla operace na změnu pohlaví u dvanáctiletých dětí.

Marija Aljochinová (ČTK)

Je naprostý nesmysl žádat po stále mladších dětech souhlas pod tlakem výhružné alarmistické a katastrofické rétoriky. Každý pokus upozornit na nebezpečí pohlavní proměny je podezírán z nenávisti a podpory násilí vůči trans lidem. Od veřejnosti se vyžaduje, aby mlčela, pokud nehodlá věc podporovat. Feminističtí a transgenderoví aktivisté vymýšlejí absurdní terminologii, mluví o „nebinárních“ a „genderově fluidních“ lidech. Televizní stanice BBC uvedla film pod názvem „Jak nehovořit s nebinární osobou“, na snímku vidíme mladé lidi, kteří si myslí, že slušné chování vyžaduje nemluvit o mužích a ženách zjednodušujícím jazykem. Jeden z diskutujících zvolal: „Co dnes vůbec znamená být mužem a ženou?“

Celkový dojem z filmu a z propagovaných požadavků je opravdu zvláštní. Jako by si ti mladí notovali s Johnem Lennonem: „Podívejte se na mě!“ (Jenom já vím, kdo jsem). Platí to i o mládeži, která tvrdí, že je trans? Zcela určitě. Bohužel ale nemáme nejmenší ponětí, o kom to s jistotou můžeme prohlásit a o kom ne, komu můžeme doporučit, aby se vydal cestou riskantních tranzitních procedur, a koho bychom měli od takového kroku důrazně odradit. Lehkomyslná nabídka hormonů a operací přesvědčuje mnoho lidí, že se jejich psychické potíže dají snadno vyřešit, že odstraní zásadní neporozumění v jejich životě.

Douglas Murray je britský spisovatel, novinář a politický komentátor, editor konzervativního kulturně-politického magazínu The Spectator. Česky vyšla roku 2018 jeho kniha Podivná smrt Evropy (2017).

Text je redakčně zkrácenou verzí kapitoly „Trans“ z knihy Šílenství davů (2019), která v květnu 2021 vyjde v nakladatelství Leda. Z angličtiny do češtiny ji přeložil Alexander Tomský, s jehož laskavým svolením zde text uveřejňujeme. Ukázky ze stejné kapitoly byly nedávno publikovány i v časopise Kontexty (1/2021).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner