Právníci Vendula a David Zahumenští FOTO: archiv manželů Zahumenských
FOTO: archiv manželů Zahumenských
Právnička Vendula Zahumenská a advokát David Zahumenský jsou manželé. Byli jedněmi z prvních, kdo upozorňovali na nesplnění požadavků ústavního zákona při vyhlášení nouzového stavu. Neváhali kvůli tomu podat žalobu na stát. Od té doby nepřestávají upozorňovat na možná protiprávní jednání vlády. Ta podle nich momentální situace zneužívá. V rozhovoru pro deník FORUM 24 promluvili o nebezpečích současného vývoje a o mezerách, které koronavirus odhalil v české mentalitě.
Před několika týdny jste spustili projekt Stav bez nouze nabízející právní pomoc těm, kteří se cítí vládními nařízeními poškozeni. Jaké skupiny obyvatel současná situace zasáhla nejvíce?
Na to se hodně těžko odpovídá. Je mnoho Čechů, kterých se necitlivá opatření vlády a ministerstva zdravotnictví dotkla, záleží jen na tom, na který problém se zaměříte. Nemocných se samozřejmě mimořádně závažně dotklo nepromyšlené omezení zdravotní péče a hysterie, kterou vláda neustále vyvolává. Lidem buď byly odloženy naplánované zákroky, nebo se někteří dokonce bojí do nemocnice jít, aby se nenakazili. Řada lékařů upozorňuje na to, že nás za chvíli čeká exploze neodhalených rakovin, například. Jinak jsou na tom samoživitelky, které mají být doma s dětmi. Peníze jim absolutně nestačí. Nervózní jsou žáci, kterým stát bez pořádného důvodu vzal možnost mít dva pokusy na přijímací zkoušky. Ohroženou skupinou jsou děti. Ne každé dítě má za rodiče státní úředníky, kterých se kroky vlády například vůbec nedotkly. Ne každé dítě má za rodiče architekty, kteří jsou svým potomkům schopni pomoct se vzděláním. Jsou tu i děti, pro které byl teplý oběd ve škole jediným pořádným jídlem.
Pak tu jsou senioři, kteří jsou už měsíce zavření v městských bytech nebo v domovech, osamělí a netušící, kdy to skončí a kdy konečně uvidí své blízké. Nezapomeňme ani na pendlery, kteří jednak mají strašně zkomplikovanou možnost pracovat a jednak se stali obětními beránky a jsou na ně pořádány doslova hony za to, že mají údajně šířit virus, což nebylo nijak doloženo. A nakonec, nikoli však jako poslední ohroženou skupinu, tu samozřejmě máme podnikatele. Když se o tom doma bavíme, je nám doslova nevolno z toho, jak moc stát kašle na svoje občany. Jak je mu jedno, co jim způsobuje.
O jaké zákony se mohou podnikatelé opírat při vymáhání náhrady škod způsobených koronavirovými opatřeními?
Stát to svým nekompetentním přístupem k regulaci podnikatelům jednak ztížil a jednak do jisté míry usnadnil. Ztížení spatřujeme v tom, že se podnikatelé budou muset domáhat náhrady škody nebo újmy komplikovaně – za první období, kdy bylo podnikání zastaveno kvůli krizovým opatřením podle krizového zákona, za druhé období, kdy šlo o mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví, a za třetí (a doufejme poslední) období, kdy se pojede zase podle krizového zákona. Zjednodušení je v tom, že za celé druhé období se bude nárok posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., který řeší náhrady újmy za nezákonná rozhodnutí a nezákonné úřední postupy. K němu jsou stohy judikatury, protože lidé se samozřejmě soudí s úředníky neustále. Doufejme, že se vláda nepokusí žalobám zabránit třeba výrazným zvýšením soudního poplatku, popravdě lze očekávat jakýkoli podraz. Rozhodně se ale distancujeme od neodborných tvrzení ministryně Benešové, která tvrdí, že nikdo žádnou náhradu nedostane. Ostatně že nemá cenu se tím vzrušovat, ukazují i nechutné výroky na adresu soudce Výborného. Podnikatelům bychom chtěli vzkázat, ať se určitě nebojí soudního sporu. Není na tom nic nemorálního, chtít po státu, aby odpovídal za svoje jednání. Jediný, kdo tu jednal od počátku nemorálně, byl právě stát, když hodil podnikatele přes palubu bez záchranných vest.
Které z krizových opatření vlády vnímáte jako největší zásah do lidských práv a svobod? Považujete je za úměrná závažnosti současné krize?
Nejtěžším zásahem z hlediska ústavněprávního je samozřejmě zákaz opustit republiku, který nemá v ničem oporu a je naprostou svévolí. Navíc je dost strašidelný z toho důvodu, že Andrej Babiš dal jasně najevo, že nemá žádný respekt k lidským právům a ústavní pořádek si s klidem namaže na chleba z Penamu.
Z hlediska dlouhodobých dopadů to pak určitě bude zásadní omezení podnikání (navíc spojené s tím, že stát neposkytl podnikatelům prakticky žádnou nezištnou pomoc, a ještě je má v souvislosti s kurzarbeitem šikanovat kontrolami ze strany Úřadu práce!). Vláda nemá absolutně žádný plán a nikdy ho neměla, nemá žádné analýzy, neposkytuje informace ani poslancům a senátorům, odborníkům, natož veřejnosti. Opravdu to tady vypadá, jako by to řídil nějaký virus úplného šílenství. Nejsme ekonomové, ale nechápeme, kde chce stát brát ty miliardy na výplaty sociálních dávek, na školství, na zdravotnictví. Říkáme si, proč vlastně ty daně platíme jak mourovatí, když Andrej vlastní kouzelný měšec, ze kterého je schopen dát do státního rozpočtu jakoukoli sumu, i když bude velká nezaměstnanost a ekonomika nebude šlapat.
Byli jste jedni z prvních, kdo upozorňoval na nesplnění požadavků ústavního zákona při vyhlášení nouzového stavu. Kde v tomto případě vidíte, že vláda pochybila?
Když vláda vyhlásila nouzový stav, byli jsme konsternovaní. V lednu jsme sledovali zprávy z Číny a říkali si, že něco takového je možné jen v režimech, jako je právě Čína. A ejhle, jaké bylo naše překvapení začátkem března! Pak jsme si přečetli článek advokáta Václav Vlka o tom, že první obětí koronaviru je ústavní systém. Mluvil nám z duše. Díky němu jsme začali o všem důkladně přemýšlet. Víte, my jsme spíš praktici. Nejsme skvělí odborníci na státovědu a ústavní pořádek jako třeba pan Kysela. Proto jsme zvolili praktický nástroj, jako první jsme podali žalobu. A pak jsme podali několik dalších. Nechápeme, proč se nepřipojují další a další právníci. Bojí se? Nechce se jim? Nebo jim stávající situace, kdy vláda zvlčila a nehodlá respektovat nejen základní lidská práva, ale dokonce ani žádná pravidla pro tvorbu právních norem, dokonce vyhovuje? To je absurdní! Vždyť tohle bezpráví musí zvednout ze židle každého demokrata, natož právníky.
O tom, kde vláda pochybila, už bylo napsáno dost – doporučujeme určitě text od advokáta Tomáše Sokola nebo od vzdělaných právníků – zmíněného Jana Kysely a Jana Wintra.
Jenže – my právníci si můžeme myslet cokoli, můžeme štěkat, ale potřebujeme, aby to potvrdil soud. Zatím měl pořádnou odvahu jen senát na Městském soudu, kde výborný soudce Výborný čelí mnohým útokům i ze strany Benešové, což je neuvěřitelné. Jestliže Ústavní soud řekl, že je vyhlášení nouzového stavu „jen“ nepřezkoumatelným aktem vládnutí (cože???) a krizová opatření kdoví čím, není nám úplně jasné, kde se mají lidé vlastně domoci spravedlnosti a tolik potřebné ochrany. Musíme říct, že Ústavní soud těžce zklamal. Všechny občany, i ty, kteří ani netuší, že se jich to taky týká – uchování právního státu.
Jsme nesmírně vděční, že téma zvedají senátoři (ať ještě někdo řekne, že Senát je zbytečný, není a dnes je snad jediným místem, kde jsou trochu příčetní politici). Jejich stížnosti budou pro Ústavní soud náročnější k vyřešení než ty od otravných občanů.
Vláda podle vás nouzový stav pro řešení současné situace nepotřebuje. Jaké jiné se jí nabízejí prostředky a jaká jsou nebezpečí fungování v nouzovém stavu?
Bohužel vláda nezveřejňuje žádná pořádná data, a už vůbec ne analýzy těchto dat. To je absurdní. Všechno se děje jen tak náhodou, asi podle toho, co napíšou Babišovi voliči s mnoha radujícími se smajlíky na Facebook (baví nás, že na Twitteru je trochu jiné složení občanů, tam si vláda určitě inspiraci nebere). Pokud vycházíme z té trochy údajů, což jsou vlastně jen údaje o nakažených a mrtvých, nechápeme, kde je problém. Copak tohle je epidemie? Protože podáváme kasační stížnost proti jednomu soudnímu rozhodnutí o školách, hledali jsme informace o prasečí chřipce. Nevíme, proč si tato pandemie (ano, vzpomínáte si dobře, i v roce 2009 jsme měli pandemii) zasloužila tak malou úctu. Možná kvůli tomu směšnému názvu, doplatila na ni jen prasata, v Egyptě je třeba všechna vybili. Každopádně se v ČR touto chřipkou prokazatelně nakazilo 2400 lidí a 102 zemřelo (s pandemií ale probíhala i „klasická“ chřipka a tehdejší hlavní hygienik tvrdil, že nemocných mohlo být až 400 tisíc), navíc šlo o stejný subtyp viru, jako byla španělská chřipka, a ohroženi byli hlavně mladí dospělí. Školy se ale nezavřely. Když bylo 11 mrtvých, hlavní hygienik řekl, že je to v podstatě běžné, lidi umírají, navíc mrtví měli jiné vážné choroby. Ano, samozřejmě tehdy existovala zázračná vakcína, kterou se v ČR nikdo ani nechtěl naočkovat, a pandemie záhy odezněla. Ale myslíte, že někoho napadlo zavírat školy? Podniky? Ani omylem. Školy dostaly jen pokyn, že případně mohou zavřít, kdyby měly moc nakažených dětí. Samozřejmě bylo třeba nějak reagovat, zejména proto, že se podařilo velmi dobře vyděsit lidstvo, virus byl nový a nic nebylo připraveno, ačkoli být mělo.
A k otázce – ano, na začátku mohl být nouzový stav nejspíš použit, a to jsme zdůraznili i v naší první žalobě. Ale později měl být rozhodně podroben velké kritice, Poslanecká sněmovna neměla dovolit prodloužení bez podrobných analýz. Nestačí jakási neověřená data, ale je potřeba zveřejnit vše, co má stát k dispozici, podrobit to kritickým rozborům, oponentuře a výsledky zveřejnit. Zatím se rozhodujeme podle dojmů a pod vlivem pečlivě vybudovaného strachu. Hlavně aby tady nebyla Itálie! Hlavně aby se nepřetížil zdravotní systém! Bla, bla, bla. Copak takto vypadá řízení státu? Sněmovna je ale převážné složena z nedemokratických politiků a ten zbytek se bojí o svoji pěknou tvář lidumilů. Máme holt velkou smůlu. Dnes vláda rozhodně nouzový stav nepotřebuje. A nepotřebuje ani žádnou novelu zákona o ochraně veřejného zdraví nebo snad krizového zákona, jak se nestyděla navrhnout Rekonstrukce státu. Novelizovat ústavní zákon o bezpečnosti bez rozsáhlé diskuze je už naprostá bláznivost. Ministerstvo zdravotnictví a krajské hygieny mají dost možností, jak epidemii, kdyby tu nějaká kdy byla, kontrolovat.
V minulosti jste v médiích otevřeně vystupovali proti zvyšování pravomocí ministra zdravotnictví. Jaký je váš názor na zákon o mimořádných opatřeních v podobě, v jaké je navrhován?
Zatím jde o návrh zákona, který byl předložen Poslanecké sněmovně. Co se týče legislativního procesu, je to ubohé. Nic jiného se k tomu nedá říct – kde jsou vyjádření připomínkových míst k tak vážné změně zákona? Kde je záruka, že se účinnost zákona nebude snadno prodlužovat? Kdybychom to měli shrnout, máme na tento další legislativní skvost podobný názor, jaký vyjádřil již dříve (opět) Tomáš Sokol – střízlivý a příčetný poslanec ani senátor by tohle nemohl odmávnout. Norma umožní paralyzovat náš stát bez pořádného důvodu, kdykoli si Andrej Babiš zamane. Vláda občany donutí nasadit náhubky, zničit podnikání a nechat děti bez vzdělání mávnutím proutku. Na druhou stranu, my jsme rádi aspoň za to, že se vše dostane do právně jasné roviny, pokud jde o formu. Půjde o opatření obecné povahy, která může přezkoumávat soud a má na to vždy nejvíce 90 dnů. Konečně se činnost vlády dostane pod řádnou soudní kontrolu a skončí dosavadní mlžení. Je jen zbožným přáním, že nouzový stav bude kontrolovat Sněmovna, protože díky ovládaným poslancům ANO, bezpáteřním komunistům a nevyzpytatelným poslancům SPD si Babiš mohl dělat, co chtěl, tak jako tak. Naší jedinou nadějí na změnu jsou volby a snad i policie a státní zástupci.
Andrej Babiš si před několika dny chválil, že díky koronavirové pandemii konečně řídí stát jako rodinnou firmu. Co si o tomto jeho výroku a celkové ideji řízení státu jako firmy myslíte?
Ono popravdě nebylo tak nejhorší to blábolení o rodinné firmě (ačkoli, Andreji Babiši, my fakt nebudeme nikdy, nikdy, nikdy, to si zapamatujte, nikdy vaše rodina!), ale to, co řekl dalšího. Není to sice moc srozumitelné, posuďte sami, ale o to je to strašidelnější: „Přesně jsme viděli naše opatření v praxi. Předtím ty vlády, ty různé zákony, vyhlášky, takže je v tom velký rozdíl.“ Museli jsme to číst několikrát, abychom uvěřili, že to může středoevropský politik 30 let po Sametu myslet vážně. Ten člověk si skutečně pochvaluje to, že odrbal všechny zákony, ústavní pořádek, Listinu základních práv a svobod, jakoukoli kvalitu tvorby právních předpisů, že stát rezignoval na všechny svoje pozitivní závazky, že není ani jasné, co platí a co ne, že jsou lidé zmatení, vystrašení a znechucení. To se mu totiž přesně líbí. Občané, kteří nekecají a poslouchají. Ale co čekat od bývalého agenta StB, člověka, který je ochoten obětovat ve prospěch svých firem cokoli, je v kolosálním střetu zájmů a od někoho, kdo absolutně nechápe, co je demokracie. Doufáme, že to lidé vidí, i když zatím poslušně sedí doma nebo na chalupách. Pevně věříme, že to všechno bude jednou sečteno a podtrženo a ANO to bude vráceno i s úroky.
Cena lidského života je velmi subjektivní pojem. Kam stavíte hranici mezi záchranou životů a ohrožováním demokracie vy?
To je samozřejmě otázka, která vyvolá mnoho emocí. To, že na ni jako společnost nemáme odpověď, způsobilo přesně zmatek, ve kterém se nacházíme. My se smrti strašně bojíme, vytěsnili jsme ji do nemocnic a ústavů a předstíráme, že neexistuje. Jsme v šoku, že mohou někteří z nás zemřít (ačkoli našich spoluobčanů zemře denně asi 300). Jediné, co můžeme udělat, je smířit se s faktem, že lidstvo nikdy nemá a nebude mít léky na všechno. S rakovinou bojujeme tisíciletí a dnes ten boj rozhodně nevypadá jako vyhraný. Vedle smrti je tu ale i život. Budou tu vždy lidé, kteří chtějí žít dál, vzpomínat s láskou na mrtvé a doufat, že se těm po nich povede lépe. Mít naději. Takové je lidstvo.
Bohužel, s koronavirem se lidé rozhodli na budoucnost nemyslet, to je pro nás velmi zvláštní. Jako by se vše dalo zastavit, zakuklit se a čekat rok, dva, pět, jako by existoval jenom dnešek. Jako bychom se nechtěli výzvě postavit. Zásadně tím rozhodnutím ohrožujeme vše, co jsme dokázali. A nejvíc ohrožujeme ty slabé a nemocné, kterým nebudeme schopni poskytnout péči, jestliže nebudeme jako společnosti dobře fungovat. Ono totiž není pravda, že každý život má nekonečnou hodnotu. To je utopie. Společnost je limitovaná, má hranice, u kterých si musí jednoduše říct, tady už řešíme přežití celku v určité kvalitě. Neumíme si ani představit, co by se stalo, kdyby přišla skutečně vážná nemoc. Kdyby to byla španělská chřipka! Nebo kdyby se rozšířil MERS. To bychom se zcela jistě mohli s jakoukoli pěknou budoucností rozloučit. V této souvislosti si ještě dovolíme upozornit na stanovisko Etické komise ministerstva zdravotnictví. V něm se přesně popisují situace, kdy holt nelze poskytovat zdravotní péči všem a kdy ke slovu přichází třeba paliativní péče. O tomto musíme mluvit. Je to nezbytné.
My sami cítíme beznaděj, smutek z toho, že velmi málo lidí chápe, proč je lidská svoboda tak cenná. Proč ji nesmíme dát státu a proč musíme požadovat, aby stát sloužil nám, a ne my jemu. Dnes tolik omílaný TGM (ale my si ho skutečně vážíme a jiného člověka tak věrného demokracii snad ani v našich dějinách nemáme, tak snad nám to odpustí) k tomu řekl, teď ho budeme parafrázovat, že v demokracii si každý občan může říct: „Stát jsem já.“ Anebo lépe: „I já jsem stát.“ To se nám opravdu líbí. I já jsem stát. Znamená to pro nás, že je naší povinností bít se za svobodu, za právní stát, za demokracii, za slabší, za to, aby se jim dobře žilo, aby měli to, co jim společnost může dát.
Ta otázka ve skutečnosti není demokracie vs. život. To by bylo hodně hloupé, postavit proti sobě dvě hodnoty, které fungují jen dohromady. Přesně to ale udělal Andrej Babiš. Postavil svoji moc na smyšlené totální ochraně života (ale nedokázal to splnit, senioři v domovech a LDN jsou jasným důkazem, smrt nelze ošálit, nedokáže to ani ANO). My si myslíme, že bez demokracie není život a život není bez demokracie. Je to jen přežívání. Současně podle nás platí, že za demokracii stojí za to položit život, ale ne demokracii za životy. Jak bychom to řešili ve válce?
A pokud máme být úplně přesní, pak ano, bohužel je to tak, že v naší společnosti nedokážeme v jistých situacích zabránit tomu, aby někteří lidé zemřeli, zvláště jsou-li velmi nemocní. Naší povinností je udělat vše pro to, abychom dobře fungovali a abychom ochránili ty, které ochránit můžeme. Tuto cestu si ale Evropa nevybrala, snad kromě Švédska, které kvůli tomu musí být trnem v oku všem jiným vládám. Tohle ale nechce nikdo říct nahlas, aby nebyl vnímán negativně.
Náš stát a i jiné státy jednoduše řekly, že zastaví společnost a budou bojovat proti viru. Neřekly ale, jaký je cíl, kdy to skončí, kdy bude dobojováno. Je přece nemožné, abychom byli zavření v tomto vězení třeba deset let. Spoléhat se na vakcínu? Kde je tedy vakcína proti HIV? Víte, ač je to kruté, státy musí jasně říct, proč záchrana i 100 tisíc nebo i více lidí před smrtí převažuje nad ostatními zájmy společnosti. Naším úkolem je chránit slabé, jak to jen jde, ale ne za cenu zničení celku. Jenže to od této vlády neuslyšíme. Státy nám musí říct, proč a z jakých důvodů zvolily takovou a takovou strategii, musí se jí držet a musí být jasné, kam vše směřuje. My se teď vysloveně bojíme toho, že se na podzim zase objeví tisíce nakažených a pár stovek mrtvých a my se zase zjančíme a pojedeme tuhle hrůzu nanovo. To ale nejde, není možné se chovat k občanům tímto způsobem.
Čemu seriózní česká média v souvislosti s koronavirovou krizí nevěnují dostatečnou pozornost?
Seriózní média by hlavně měla přestat počítat každého nakaženého a nemocného. Rozhodně by měly přestat vycházet články, které nějak jednostranně, bez zohlednění všech potřebných informací, interpretují statistiky úmrtnosti. V Německu teď mají dnes už slavné číslo R velmi nízké. Ale prý pořád umírá moc lidí – ovšem jejich průměrný věk je 81 let a mají řadu vážných nemocí. O tom by měla média psát. Až na konci roku můžeme říct, jak to vlastně všechno proběhlo, kolik lidí skutečně umřelo „navíc“ a jestli byly důvody pro zničení ekonomiky – mimochodem, podle zpráv to asi v Itálii nebo Španělsku bude opravdu drsné. V USA je teď přes 30 milionů lidí bez práce. Denně tam umře asi 7500 lidí. My vůbec nevíme, o kolik lidí tam teď umře víc, ale vyděšení jsme hodně. Popravdě, i kdyby nakonec zemřely dva miliony Američanů, nelze věc postavit tak, že záchrana každého člověka, byť s velmi malou životní rezervou, stojí za zničení životů těch milionů, kteří v Americe nebudou mít práci. Státy měly mít cost-benefit analýzy a na tyto situace měly být připravené, a právě tyto informace měla média požadovat. Média se také mají ptát po tom, jak si vlády představují život v omezeních, jak si představují vypínání a zapínání společnosti a podobně. A mimochodem, jsme přesvědčení, že se ve světě děje dost zajímavějších věcí, než je jeden virus. Ale o těch se prakticky nedozvídáme.
Jaké mezery ve fungování českého státu a v mentalitě naší společnosti současná krize odkryla?
Odkryla bohužel to, na co se ani nechceme zblízka podívat. Jak hluboko jsou v nás zakořeněné manýry z dob komunismu. Pořád tu žijí generace, které komunismus mrzačil od dětství, přes dospívání a přes produktivní fázi života. A pak jsme tu my, kteří z paměti vylovíme jen úlomky. Naše generace asi to špatné nasála se Sunarem, jinak si to nedovedeme vysvětlit. Lidé si libují, že nemusí do práce, mají podstatnou část platu nebo mzdy na účtu, slunce svítí, pivo teče a v televizi nebo na Uložto taky pořád něco k zábavě najdete. Zdá se nám, že strašně zklamali zaměstnanci. Vůbec se nestarají o to, jak se daří jejich chlebodárcům. Zajímá je, kolik dostanou na účet, i když se dopoledne sluní v parku a po obědě spí, ale je jim jedno, jak přežijí zaměstnavatelé. V této zemi je mnohdy lepší snad zaměstnance ani nemít. Zarazila nás nenávist vůči živnostníkům. To, jak jim zase zaměstnanci se svou podporou nepřáli ani tu „pětadvacítku“. Celebrity nás nabádají, abychom si užili dnů volna s rodinou. Prý se třeba můžeme naučit péct chleba. O tom, že je právě teď téměř dovršeno zničení polistopadových hodnot, skoro nikdo nepřemýšlí. Lidem jako by nic nedocházelo, nechtějí se starat, ušpinit se, jít s kůží na trh, bojovat. Navíc vůbec nemají ani kousek právního povědomí. Nechápou, že je to, co se děje, od základu špatně. Popravdě my šití roušek nepovažujeme za projev solidarity, je to naopak velmi smutné a myslíme si, že to bude jednou děsivé memento naší poslušnosti a stádnosti. Ale pak tu je ještě skupina občanů, kterým to není jedno. Ti se cítí jako lapení v kleci, nechápou, jak je možné zadrátovat hranice, proč by jim měla stačit dovolená s Andělem nebo v Chorvatsku. Popravdě jim vůbec nejde o nějakou dovolenou a o sebe. Jsou to ti, kterým leží na srdci ostatní. Celý národ. Za ty jsme moc vděční, bez nich bychom už snad museli emigrovat. Popravdě v této zemi, když se nic nezmění, zůstane jen ten, kdo je buď hodně odvážný, anebo úplně hloupý.
