V roce 2012 slavil teroristický Hamás v Gaze bouřlivě 25. výročí svého založení. FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Levicová periodika se nemohou nabažit kritiky západních konzervativců, kteří pomáhají Putinovi s antiliberální agendou – dokonce i v případě polské PiS, jež je jinak výslovně protikremelská. Ve stejných kruzích ovšem nevzbuzuje žádné rozpaky podpora ultrareakcionářských teroristických spojenců imperiálního Íránu, který se podílí na ruské invazi proti Ukrajině.
„Spousta lidí neveřejně říká, že Hamás je zhoubný nádor, který je třeba zničit, a že ohrožuje i ostatní arabské státy, nejenom Izrael a Palestinu zevnitř. Na druhou stranu, veřejně se to říct nesmí,“ vysvětluje v expertních kruzích dlouho známé „tajemství“ novinář Pavel Novotný.
Jinak řečeno, arabské elity jsou si na rozdíl od zarytě antisemitské „arabské ulice“ velmi dobře vědomy skutečného charakteru organizace typu Hamás. Nepovažují proto přežití Hamásu za slučitelné s jakoukoliv formou civilizovaného uspořádání regionu Blízkého východu.
V tom s nimi ovšem rozhodně nesouhlasí všelijací apoštolové progresivistické mírotvorby. Na rozdíl od lidí, kteří místní poměry zblízka znají a žijí v nich, totiž jasnozřivě dospěli k názoru, že musíte vyjednávat o míru kromě Putina také s Hamásem. Tedy s organizací, jejímž deklarovaným cílem je zničení Izraele a která rozhodně o žádný mír nestojí. Jediné, co Hamás v současnosti zajímá, je možné dočasné zastavení palby v Gaze, které by v budoucnu, po znovuvyzbrojení, umožnilo provést ještě více takových útoků, jaké Izrael zažil 7. října.
Je ovšem pravda, že válka s Hamásem až do jeho úplného vykořenění může Izraeli trvat měsíce, ne-li roky. A s přibývajícími oběťmi mezi civilisty (nebo za ně propagandou vydávanými kombatanty…) bude nepochybně mezinárodní podpora izraelské protiteroristické operace nevyhnutelně klesat.
V Izraeli samotném ale mezitím probíhá zcela opačný vývoj. Menšina vládu sice důrazně kritizuje za vedení války v Gaze, většina obyvatel nicméně má za to, že Netanjahuova vláda postupuje v konfliktu nepříliš odvážně a důrazně.
Radit v této situaci izraelskému kabinetu, že má usilovat o mír s Hamásem, je zhruba totéž jako předepisovat Kyjevu, aby se bez ohledu na názory voličů vzdal okupovaných území a snažil se dosáhnout nemožného míru s Kremlem.
A je úplně jedno, že k tomu vyzývají rezoluce silně protiizraelsky zaujaté OSN.
Co vytáhneme z konzervy?
České vládní strany, které podpořily „konzervativní“ agendu odmítající rovná práva pro všechny, se v průzkumech voličských preferencí propadají. „Nejzaťatější“ KDU-ČSL dokonce spadla pod 2 % ještě předtím, než Marian Jurečka utrpěl další ztráty na osobní reputaci v důsledku hladovkové kauzy.
Levicoví komentátoři se již dlouho posmívají zaslepeným pravičákům, kteří v americké a evropské diskusi de facto tlačí Putinovu antifeministickou a anti-LGBTQ+ agendu, ale přitom se v jiných kontextech tváří coby zapřisáhlí nepřátelé reakcionářského ruského imperialismu.
Tento typ pravice dnes v širší Evropě, s výjimkou Maďarska a Slovenska, nevykazuje mnoho úspěchů. Kaczyńského polská PiS byla právě odstavena od moci, postoj převážně sekulárního českého voličstva k agendě takzvaného katolibanu jsem už zmínil. Ještě jinde jsou tyto typy „tradičních“ předmoderních postojů k otázce lidských práv zcela na okraji voličského zájmu.
Trumpův kult je ve skutečnosti, co se týče praktické voličské podpory, jen z velmi malé části sycen vlivem nepočetných ultrakonzervativních kruhů v USA.
Výhrady levice lze v tomto smyslu chápat. Poukazují na slepou skvrnu ideologicky motivovaných pravičáků, kteří kvůli svému ustrojení nedokážou ani zahlédnout zřetelný rozpor mezi „prozápadními“ postoji na jedné a antimoderní posedlostí na druhé straně.
Britský konzervatismus v dobách své slávy vynikal schopností efektivně adaptovat zděděné tradice a instituce na nové výzvy a starat se o to, aby nepozbyly funkčnosti. Rozhodně nebýval pokusem přeměnit společnost v předmoderní skanzen. Konzervativní ikona Margaret Thatcherová provedla v Británii svého druhu revoluci, během níž zemi mimo jiné začlenila do jednotného evropského trhu.
Mnozí dnešní „konzervativci“, kteří jsou přesvědčeni, že drží prst na tepu doby, však naprosto netuší, jak odtržené jsou jejich naftalínem nasáklé názory od veškerého společenského dění. Namísto thatcherovské revoluce společnost jen a pouze sklerotizují.
Potíž ovšem spočívá v tom, že na protilehlé straně politického spektra to koneckonců nevypadá o nic lépe.
Břevno v oku svém však nevidí…
Je mimořádně podivuhodné, když se levicový aktivista zastává islamistických teroristů, donedávna svrhávajících odhalené gaye ze střech výškových budov, teroristů, kteří odmítají nejen izraelský, ale také palestinský stát.
Je nadmíru zvláštní, jestliže „svobodomyslná“ levice stojí na straně příznivců chalífátu, kteří se v mnoha ohledech zvlášť ideologicky neliší od extremistů tzv. „Islámského státu“.
Ale ještě záhadnější musí být, když ti, kdo se prohlašují za podporovatele bojující Ukrajiny, předkládají své „důvody“, proč by údajně Ukrajinci měli stát na straně teroristů z Hamásu.
Shrňme si to: Ukrajinci bojují s ruskou invazí. Tato invaze stále probíhá mimo jiné i proto, že se okupanti mohou spoléhat na pomoc z Íránu. Ten dodal nejprve bezpilotní bojové prostředky používané k útokům na ukrajinská města, později pak experty a know-how pro ruskou licenční výrobu těchto vraždících strojů. Na podzim navíc vypršelo embargo OSN na vývoz íránské raketové techniky, takže není vyloučena ani dodávka íránských balistických raket Moskvě.
Palestinský Hamás je hned po libanonském Hizballáhu nejdůležitějším z íránských proxies na Blízkém východě. Jinak řečeno, je součástí aliance, která právě teď, uprostřed zimy, společnými silami ničí ukrajinská města a infrastrukturu.
Kolik asi a jaké hmoty musíte mít v mozkovně, abyste požadovali po bojujících Ukrajincích sympatie s členy koalice, která proti nim vede válku, je dokonce ještě zajímavější otázka než ta, proč si někteří konzervativci vůbec neuvědomují, že napomáhají Putinovi.
