Josef Pleskot, pokládaný za nejvýznamnějšího současného českého architekta, si jde svou cestou a cesty také se zvláštním citem buduje. Nezajímá jej okázalost, sleduje linii přirozenosti a pravdivosti, která se projevuje jak ve stavbách, které navrhuje, tak ve veřejných prostorech, jež s nimi bezprostředně souvisejí. Nyní probíhá v Museu Kampa výstava jeho prací pro Prahu, Litomyšl a Ostravu–Vítkovice, díky níž může návštěvník nejenom poznat města s Pleskotovou tvorbou nejvíce spojená, ale také nasát atmosféru jeho ateliéru.

Je vám sedmdesát let. Dovolím si osobní otázku. Jak se cítíte?

Není to tak špatné. Sice občas cítím tělesnou únavu, ale jinak vnímám především duševní svěžest. Snažím se na sebe dívat očima jiných, mladších, kteří si možná říkají, „ať jde ten stařec někam“, na což mají pochopitelně právo, ale mě to vede k tomu, abych byl k sobě kritický a měl schopnost vykročit mimo sebe.

Co to znamená „vykročit mimo sebe“?

Kupříkladu poctivě vnímat a chápat architekturu i věci, které mi nejsou úplně blízké. Ještě ve věku kolem padesátky jsem určitého odstupu nebyl schopen, ale nyní mi jde vyloženě o to, abych se mentálně nepohyboval jen v osidlech svého naučeného matrixu.

Měl by architekt chtít měnit svět?

No, já nevím. Myslím, že svět může měnit jen Pán Bůh, ale pokud se pokládáme za součást velkého stvořitelského díla, které nakonec nepřipisujeme sami sobě, tak asi ano. Když si řekneš, že sloužím, tak je to dobré. Když si řekneš, že něco měním násilím, tak to dobré není. Člověk má korigovat nebo měnit svět jen do té míry, kdy koriguje a zpřesňuje to, co je na světě dobré. Protože když se svět začne uchylovat do nějakého oškliva, tak se má vyvinout potřebný tlak, aby se zase narovnal a změnil do hezka. Takže v těchto dimenzích chápu architekturu ve smyslu změny.

Jaká by měla být role architekta ve společnosti?

Asi opravdu co nejvíc služebná. To znamená v každé době něco jiného, protože jistě tomu bylo jinak ve středověku, v baroku a v klasicismu, a jinak je tomu teď, kdy se architektura infiltrovala úplně do všeho, čeho se člověk dotýká. Snažím se, aby domy a věci, které vymýšlím, byly tělu a duši člověka přátelské. Neusiluju,…