Nedávno jsem zde publikoval svou dvoudílnou úvahu na téma naší společně sdílené národní identity. Jsem rád, že tento text vyvolal i nyní živou diskusi, neboť to byl můj záměr. Dnes na první dvě části navážu částí třetí, vztahující se k naší současnosti.
Za posledních necelých 20 měsíců se mnohé vyjasnilo a ozřejmilo a mnohé se také událo. U nás i kolem nás. Bez nadsázky lze konstatovat, že se blížíme (opět) osudové volbě – Západ, nebo Východ? Je iluzí se domnívat, že existuje nějaká originální (neutrální) třetí česká cesta, a je bláhové si myslet, že jde v současnosti u nás o něco méně podstatného a významného. Je to opravdu zvláštní výsledek našeho strastiplného hledání plnohodnotné demokracie a svobody, které trvá již více než čtvrt století.
Když jsme po roce 1989 volali po návratu do Evropy, tak se zdálo, že je to nezpochybnitelný hlas naprosté většiny občanů tehdejšího Československa. Když jsme v roce 1999 vstupovali do Severoatlantické aliance a o pět let později do Evropské unie, tak se zdálo, že jsme definitivně vystoupili z posttotalitního východoevropského chaosu.
Žádná jiná varianta nepřicházela v úvahu, alespoň to tak tehdy vypadalo. Získali jsme naše stvrzené ukotvení v hodnotovém půdorysu euroatlantické orientace, zvolili jsme fundamentální zahraničněpolitický směr, bezpečnostní garance a záruky, svou sféru vlivu a v neposlední řadě členství v obchodní struktuře, která zaručovala perspektivu a stabilitu naší ekonomice.
A dnes? Ne nevýznamná část domácí politické reprezentace, ale i různých otevřených i skrytých zájmů, tuto naši základní orientaci nejen zpochybňuje, nýbrž si již bez zábran pohrává s jinými eventualitami.
Nepovažuji se za nekritického obdivovatele veškeré produkce politiky USA a operací NATO a totéž platí o EU. V otevřené diskusi lze o všech tématech hovořit a na případné omyly a přehmaty poukazovat. NATO a EU však nejsou jen nějaký vzdálený, tajemný a démonicky Washington či Brusel. Jsme to i my samotní, jako plnohodnotní členové obou uskupení. Sílu a váhu své vlastní pozice určujeme sami prostřednictvím svých zástupců, své exekutivy a svých představitelů státu. To oni hájí či nehájí naše zájmy.
Nemyslím si, že heslo o tom, jak to té Evropě osladíme, příliš posílilo naši prestiž. Nemyslím si, že zjevná orientace jiným (východním) směrem a provokace všeho druhu našeho současného a předchozího prezidenta zvedají naši zemi statut a kredit. Opak je pravdou. Krom toho ona česká buranizace a agrese naší tzv. politické elity v civilizovaném světě příliš nerezonuje. Ona spíše vyvolává údiv a přinejmenším diplomatické rozpaky.
Neměli bychom se nechat ošálit radikálně líbivou rétorikou našich posledních dvou hlav státu k dnešnímu migračnímu exodu. Je zjevné, jak si v těch výpadech oba náramně rochní. Konečně se objevil všeobecně akceptovatelný vnější nepřítel. Pro oba velmi vítaná záminka k tomu si konečně do toho proradného Západu s velkou vervou kopnout. Pedály se šlapou až k podlaze. K domácímu potlesku české pavlače se přidávají i pochvalná slova i ze zahraničí, tu z Moskvy a tu pro změnu z Pekingu. Ostatně komu nejvíce prospívá oslabená Evropa?
Ne, nejsem v komplikované tematice migrační krize ani sluníčkář a ani xenofob. Sleduji to dění velmi důkladně a snažím se jej analyzovat z různých zdrojů. Je očividné, že se jedná o mnohovrstevný a dlouhodobý problém, který nemá jen viditelnou humanitární dimenzi, ale i politický, geopolitický a jistě i bezpečnostní rozměr. Postupně se obnažují zájmy velkých zainteresovaných hráčů – Ruska, Íránu, Saúdské Arábie, Kataru, Turecka, ale pochopitelně i USA a v závětří číhající Číny.
Jak to vše souvisí s námi a s naší společně sdílenou či nesdílenou národní identitou? Lakonicky lze říci, že vše souvisí se vším, tedy i s vlastní historií, popsanou i nepopsanou, s tou, se kterou jsme se neuměli anebo spíše nechtěli vyrovnat. Právě proto je naše současné ukotvení tak vratké.
Dva zmiňovaní poslední prezidenti symbolizují zjevný posun hodně viditelné a hodně slyšitelné části společnosti. Otázkou samozřejmě zůstává, jak je tato hřmotná část reálně početná. Populismus bývá bohužel nejúčinnější v nedospělých a neukotvených společnostech, které se neopírají o společně sdílené hodnoty.
Na pozadí vábení sirén z Východu se odehrává ještě jeden, jen zdánlivě nesouvisející proces, kterému se v politologické terminologii říká state capture, tedy uchvácení státu. U nás se to podařilo vzájemně propojené slovensko-české skupině oligarchů, s pevnými kořeny v normalizační éře, s vazbami do tehdy nejtemnějších struktur a s dnešní neskrývanou orientací na Rusko a Čínu. Jsou velmi důkladní. Jejich náčelník je jako export ze sousední země nejpopulárnějším českým politikem a klíčovou figurou naší vlády. Dokonalé. Vše podstatné o této naší „rodině“ naleznete na www.mapování.cz. Ono je dobré vědět, kdo je kdo. Není nezajímavé ani to, že hnutí ANO ústy svého šéfa prohlásilo, že asi nebude stavět protikandidáta na prezidentský stolec, pokud bude současný prezident opětovně kandidovat.
Všemocný čínský emisar Jaroslav Tvrdík prohlásil, že Česká republika bude letadlovou lodí pro další expanzi čínských zájmů v Evropě. No vida. Asi se opravdu někomu stýská po direktivách KSČ, tentokráte tedy Komunistické strany Číny. Reprezentantem těchto zájmů je záhadná společnost China Company Energy Limited (CEFC), která vstoupila do českého prostředí s nebývalou dynamikou. Její startovací české portfolio je dosti příznačné, neboť nejde jen o byznys, nýbrž i o vliv. Posuďte sami – média, pivo, fotbal, letecká společnost, luxusní nemovitosti v centru Prahy a taky podíl ve slovensko-české finanční skupině JaT, která je obchodně i jinak propojena se skupinou PPF, která již v Číně poměrně dlouho působí.
A to není všechno. Na návrh hradního kancléře Mynáře a šéfa poradců Nejedlého se stal poradcem našeho prezidenta republiky předseda představenstva CEFC Jie Ťien-ming. Autor Andrew Chubb ze Západoaustralské univerzity uvádí na blogu South Sea Conversations, že Jie Ťien-ming by mohl být vnukem čínského prezidenta a maršála Jie Ťien-jinga, který stál v čele asijské říše v letech 1978 až 1983. Jako pravděpodobného otce nynějšího šéfa CEFC identifikuje stejný autor generálplukovníka Jie Sian-pinga, který zakládal jednu z prvních firemních odnoží čínské armády. O možné spřízněnosti společnosti CEFC s vlivným armádním klanem píše i známý bezpečností magazín The National Interest. Oficiální čínské zdroje tyto informace nevyvrátily.
Na tyto a jiné skutečnosti upozorňuje i naše kontrarozvědka. V nedávno zveřejněné části výroční zprávy BIS se dočítáme i toto: „V případě čínské moci a jejich zpravodajských služeb se nesl rok 2014 ve znamení důrazu na vlivovou infiltraci do českých politických a státních struktur a sběru politického zpravodajství, a to vše za aktivní pomoci některých českých občanů včetně politiků a státních úředníků.“
Výroční zprávy BIS upozorňují v posledních několika letech na rostoucí aktivity také ruských zájmů na území ČR. V České republice je dnes cca 20 tisíc firem, které mají ruské vlastníky či spoluvlastníky, a to i ve významných komoditách. Naši poslední dva prezidenti se střídají jako řečníci na konferenci na řeckém ostrově Rhodos, kterou pořádá mocný Vladimir Ivanovič Jakunin, blízký muž prezidenta Putina. O náklonnosti našich posledních dvou prezidentů k Vladimiru Vladimirovičovi nelze pochybovat. Ten první z nich se stýkal s Alexandrem Rebjonkem v Karlových Varech, ale také například s šéfem firmy Lukoil Vagitem Alekperovem atd.
Když jsme se stali členem EU, tak to mohlo budit zdání, že máme relativně silnou pozici jakéhosi nejlepšího žáka z nejhorší třídy, míněno zemí bývalého (pouze bývalého?) východního bloku. Byli jsme k tomu předurčeni svou tradicí, historií, vzdělaností, výrobním potenciálem a tehdy deklarovanou vůlí srovnat se zeměmi na západ od nás krok, a to nejen v ekonomické oblasti. Ale dnes už tuto pozici zdaleka nemáme. Pokud jsme ji kdy reálně měli. Česká republika zní na mezinárodním poli značně disharmonicky. Neumí zřetelně a konzistentně deklarovat a formulovat své zájmy. Snadnější je poukazovat na chyby jiných než si udělat pořádek před vlastním prahem.
V Evropské unii je český hlas nesrozumitelný, zní nedospěle a nevěrohodně. O to více vynikáme v disciplínách, jako jsou kverulantství, nestabilní politické prostředí, špatná vymahatelnost práva, bezprecedentní střety zájmů, odklánění evropských fondů, předražené armádní zakázky atd.
Členství v nějaké pospolitosti, komunitě či uskupení s sebou vždy nese nějaké důsledky, výnosy i náklady a přihlášení se ke společné odpovědnosti. Naše šance je být silnou součástí silné Evropy a silnou součástí silného NATO. Můžeme k tomu významně přispět. Budeme-li chtít a budeme-li toho schopni. Jenom pár čísel – vývoz domácí produkce je u nás nyní z 62,5 % realizován do zemí EU, z toho polovina do Německa, u dovozu ze států EU je to 64,3 % z celkového dovozu, přičemž 25,6 % tvoří dovoz z Německa. Pro srovnání – do Ruska vyvážíme necelá 4 % celkového vývozu, do Číny cca 2 %. Z Ruska dovážíme asi 6 % a z Číny 11 % z celkového objemu dovozu.
I toto bychom měli mít na paměti, až se někdo na základě petic a referend začne domáhat našeho vystoupení z EU a z NATO. Paradoxem českého příběhu je i to, že se obojího dovolává ortodoxní odpůrce všech projevů občanských aktivit, referenda a petice nevyjímaje. A zároveň je to ten, který v době našeho vstupování do NATO i EU zastával klíčové ústavní funkce.
Ale možná by ta správná otázka měla znít –„Chcete žít v mixu čínské kolonie a ruské gubernie?“ Ptát bychom se měli nejprve těch, kteří nás tímto směrem vedou. Tedy do modelů řízené autoritativní nadvlády vyvolených, s omezováním občanských práv a svobod, opírající se o jiné tradice, zvyklosti a hodnotový fundament.
Až budete někdy přemýšlet o společně sdílené národní identitě, tak se zamyslete i nad otázkou z předchozího odstavce.
[ctete]26892[/ctete]
