Sovětský diktátor J. V. Stalin FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Lidem mimo Rusko se může zdát šokující a nepochopitelné, že Stalinova popularita roste takovým tempem. Je to však zcela přirozený důsledek politiky ztráty historické paměti, kterou ruský stát prosazuje a sponzoruje.
K jakým dost děsivým posunům ve vnímání historie v Rusku došlo, popisuje Andrej Kolesnikov v článku „Proč je Stalinova popularita na vzestupu?“ na webu Themoscowtimes.com.
Jak se v času mění, je zřejmé z výsledků opakovaných průzkumů. V květnu 2021 se 56 procent Rusů dotázaných nezávislým Levada Center shodlo na tom, že Stalin byl „velký vůdce“, což je dvojnásobek oproti roku 2016, kdy už byla stalinizace masového povědomí několik let jasným trendem.
Kolesnikov píše: „Potíž je v tom, že panteon sovětských bohů je zastaralý už od dob před perestrojkou, ale nenahradili ho žádní noví hrdinové. Vždycky je tu samozřejmě prezident Vladimir Putin, ale i ten v posledních letech ztratil polovinu své přitažlivosti coby velká historická postava: ještě v roce 2017 považovalo 32 procent dotázaných Rusů prezidenta za nejvýznamnější postavu ruských dějin, hned vedle básníka Alexandra Puškina, a předstihl ho jen Stalin. Nyní se s 15 procenty hlasů dostává jen těsně do první pětky, za Petra Velikého a těsně před Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru.“
Proč ale zrovna Stalin? Podle autora je to tím, že vztah ke Stalinovi je v Rusku neodmyslitelně spjat s vítězstvím Sovětského svazu ve druhé světové válce. Stalin zemi vedl a toto vítězství se stalo „posvátným základním kamenem“ moderní ruské identity.
Dnešní ruské elity si toto vítězství přivlastnily, aby upevnily svou mocenskou pozici. Proto také nesmí tento obraz nic narušovat. Ruský parlament proto schválil nový zákon, který zakazuje přirovnávat válečné akce Sovětů k nacistickému Německu. V červenci 2021 jej podepsal Vladimir Putin, který rovněž zakazuje popírat „rozhodující roli“ sovětského lidu při vítězství nad fašismem.
Protože tato linie je v rozporu s tím, co už se vědělo a dokonce smělo publikovat, je třeba na zapomínání zapracovat. Rychle se formuje nová mytologie.
„Ještě před několika lety by myšlenka, že by státní tisková agentura zpochybňovala známá fakta o katyňském masakru, při němž Sověti postříleli tisíce polských důstojníků, byla nemožná. Zdálo se, že dny, kdy se vina svalovala na Němce, jsou dávno pryč. Přesto se právě to loni stalo. Dnes se hranice toho, co je přijatelné – jak z etického hlediska, tak z hlediska zacházení s fakty –, rozšiřují a červené čáry jsou drze a bezostyšně pošlapávány.
V jiném článku tatáž státní tisková agentura označila pobyt v nechvalně známých vězeňských táborech Gulag za ‚vstupenku do lepšího života‘. Dokonce i v sovětských dobách, kdy byl historický diskurz velmi omezený a za držení nebo šíření knihy Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag hrozilo vězení, by si nikdo z oficiálních médií nedovolil vyslovit takový soud o stalinském mlýnku na maso: existovaly univerzální etické hranice, byť neviditelné.“
Upravit se musí i vzpomínka na tak nepříjemnou věc, jako byl tajný protokol paktu Molotov-Ribbentrop, v němž se Sovětský svaz a nacistické Německo dohodly na rozdělení východní Evropy mezi sebou. Z ostudy je nyní podle nové putinovské verze „diplomatický triumf Sovětského svazu“. V dobách SSSR se ještě činovníci snažili existenci takového protokolu aspoň popírat.
„Kromě toho se ujala rozšířená představa, že Rudá armáda byla ‚zaslepena‘ náhlým vpádem nacistického Německa a že Sovětský svaz se nepřipravoval na válku, aby Německo neprovokoval. Ve skutečnosti nebyl německý útok vůbec překvapivý a strach z vyprovokování nacistů byl Stalinovou vlastní paranoiou, i když mu to nebránilo v tom, aby se na válku připravil svým vlastním specifickým způsobem.
Stalinovy přípravy se pro Sovětský svaz ukázaly jako katastrofální. Ještě v roce 2005 se 40 procent respondentů v průzkumu Levada Center shodlo na tom, že vedení Rudé armády bylo zdecimováno Stalinovými čistkami: masové zatýkání v armádě krátce před vypuknutím války zůstalo po perestrojce všeobecně známé. V roce 2021 se stejným tvrzením souhlasilo jen 17 procent respondentů. Dvacet tři procentních bodů za šestnáct let je ohromující zhoršení znalostí Rusů o jejich historii.“
Stejně tak upadá v zapomnění období stalinských represí. „Ti, kteří se o zachování paměti represí nejvíce snaží, nevládní organizace Memorial, byli státem označeni za ‚zahraniční agenty‘.“
Když byli lidé v průzkumu tázáni na názor na projekt Memorialu „Poslední adresa“, v jehož rámci jsou na budovy, kde žily oběti represí, umisťovány pamětní desky, vyjádřilo negativní postoj jen 17 procent dotázaných Rusů, ale jejich motivace byla příznačná. Nejčastěji uváděné důvody byly „byli potlačeni z nějakého důvodu“, „budovy budou vypadat jako hřbitovy“, „nevidím v tom smysl“ a „takovou památku nepotřebujeme“.
Rusy tedy teď spojuje Stalin, kterého 56 procent dotázaných považuje za velkého vůdce a k němuž úcta stále roste: z 21 procent dotázaných v roce 2012 na 45 procent v roce 2021. Putina poškodily záležitosti jako zvýšení věku odchodu do důchodu a pandemie. Tak aspoň zbývá historický válečný vůdce.
„Stalin nahrazuje nedostatek moderních hrdinů a zastiňuje všechny nejdůležitější historické události dvacátého století, čímž symbolicky kompenzuje neúspěchy, porážky a nezdary posledních let. V Rusku nemůže dojít k modernizaci bez destalinizace,“ píše Andrej Kolesnikov.
