Připomíná to hru z časopisů: dva obrázky. Najděte příslušný počet rozdílů. Jenže tady to nebyla hra. Pokud to byla fotografie, na které byl vůdce SSSR Stalin a z toho samého obrázku začali ubývat lidé, kteří stáli vedle něj, byli už nejspíš po smrti.
Porovnejme třeba fotografii čtyř činovníků komunistické strany SSSR z roku 1934. Uvidíte na ni Avela Jenukidzeho, jak je zobrazen vedle momentálního sovětského premiéra Vjačeslava Molotova (jinak známého především jako ministr zahraničí) a dalších významných straníků. Jenže za „velké čistky“ nařízené Josifem Stalinem byl tento člen nejvyššího řídícího orgánu Komunistické strany označen za nepřítele státu a zastřelen.
Když už nebyl, bylo zjevně zbytečné, aby se vyskytoval na nějakých fotografiích. Musel tedy zmizet a na prázdné místo byl doretušován oblek člověka, který stál nad ním. Zda měl ve skutečnosti opravdu čtyři knoflíky, už je jedno. Každý je nahraditelný, soudil Stalin. Někým jiným, oblekem, to už bylo jedno.
V podstatě se jednalo o aplikaci orwellovského principu, že kdo ovládá minulost, ovládá i přítomnost. Zmizení z fotografie zrcadlově odráželo zmizení z reálného života.
Poté, co si v roce 1929 Stalin upevnil ve straně moc, rozhodl se odstranit všechny, kdo byli nějak spojeni s opozicí proti němu a také ty, co si mnoho pamatovali. Třeba to, že Lenin před smrtí ve svém dopise varoval před Stalinovými povahovými vlastnostmi, nebo to, že Stalinova role nebyla tak jedinečná, jak pro budování svého mýtu potřeboval dávat najevo.
Počínaje rokem 1934 vyhlazoval Stalin neustále se měnící skupinu politických „nepřátel“. Během Velké čistky zemřelo podle různých odhadů asi 682 000 až 750 000 lidí, aspoň pokud víme. To znamená denně asi tisíc poprav. Více než milion dalších bylo vyhoštěno do odlehlých oblastí, kde byli odsouzení k otrocké práci v lágrech Gulagu.
Někteří lidé prostě zmizeli, další byli vystavení jako zločinci při teatrálních a předem režijně připravených procesech. Vzpomínku na ně bylo ale třeba zlikvidovat důsledně. Stalin použil velkou skupinu retušerů fotografií, aby své „nepřátele“ odstranil z dokumentárních fotografií, které tím samozřejmě přestaly být dokumentární.
Klasickou ukázkou „výmazu“ je Nikolaj Ježov, lidový komisař vnitřních záležitostí, tedy ministr vnitra. Ten sám předtím dohlížel na stalinské čistky a má na svědomí tisíce lidí. V roce 1939 ale pozbyl tento nositel Leninova řádu Stalinovy přízně. Byl tajně zatčen, souzen před tajným soudem a 4. února 1940 zastřelen. (Stejně jako jeho předchůdce Jagoda a nástupce Berija.)
Stalinovi cenzoři pak Ježova odstranili z fotografie, na které se usmívá po Stalinově boku na břehu vodního kanálu. Retušéři v tomto případě nahradili Ježova vodní hladinou. Bylo to skoro symbolické, protože se nad ním skutečně jakoby zavřela voda.
Totéž se muselo udělat s desítkami dalších komunistických hodnostářů a to opakovaně, protože seznam politických nepřátel neustále rostl.
Na jedné fotografii je Stalin zobrazen se skupinou tří svých zástupců. Když pak upadali postupně v nemilost, ztráceli se i na fotografii, až Stalin zůstal sám.
Erin Blakemoore píše v článku na webu History.com: „Předpokládá se, že Stalinova posedlost upravováním fotografií představovala v Sovětském svazu jakýsi malý průmysl. Vydavatelé byli kontaktováni Stalinovými přisluhovači a bylo jim řečeno, že mají nepřátele odstranit z existujících fotografií – a oni to učinili. Podle historika umění Petera Kinga, který odkryl tisíce upravených fotografií a jejich původní verze, nebylo toto dílo provedeno na jednom místě ani prostřednictvím oficiální služby. ‚Spíše,‘ píše King, ‚fotografická manipulace fungovala velmi ad hoc. Objednávky se plnily potichu. Slůvko do ucha redaktora, diskrétní telefonní rozhovor od ‚vyšší autority‘ stačily k tomu, aby byly eliminovány veškeré další odkazy na oběť a to bez ohledu na to, jak slavná byla.'“
Někdy to byly zásahy do historické paměti úplně zásadní. Lev Trocký pomáhal nastolit komunistickou vládu a byl vedle Lenina jedním z nejvýznamnějších bolševických vůdců. Stalin ho ale vypudil ze země a posléze nechal v exilu zavraždit. I Trocký pak neměl na fotografiích místo. A když se tak dařilo odstraňovat, proč někoho třeba i nepřidat? Samozřejmě Stalina samotného, který se tak zpětně dostal do klíčových momentů historie. Kromě toho bylo možné Stalina i vylepšit, protože byl malé postavy a žádný krasavec, takže to přímo volalo po drobných úpravách.
Dokonce i občané se museli na tomto řádění s nůžkami a retušemi podílet. Protože se báli, že by přítomnost nepřátel třeba v knihách nebo časopisech mohla být pro ně nebezpečná, nepohodlné osoby sami vystřihovali nebo začerňovali inkoustem. Rodiny zatčených a odsouzených likvidovaly i obrázky svých blízkých.
Stalin byl jedním z průkopníků fake news i co se obrazu týče. S dnešními možnostmi photoshopu by mohl dosahovat ještě lepších výsledků. Takhle dnes víme, že to byl podvod. Nebyl ostatně ze strany komunistické moci zdaleka jediný a největší.
