Josef Středula v čele protestního pochodu odborů proti vládnímu konsolidačnímu balíčku. Ilustrační foto FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Po pondělní školské stávce se rozhořel spor mezi zástupci učitelů a odboráři z organizací ČMKOS a KOVO, které stávku škol „podpořily“ (čti: parazitovaly na ní). „Podpůrné“ akce na Malostranském náměstí se zúčastnily osoby, které požadavky škol diskreditují a snižují šanci na jejich akceptování kamsi k nule.
Na demonstraci byli šéfem ČMKOS Středulou pozváni zástupci antidemokratických sil Andrej Babiš a Kateřina Konečná, čímž se nominálně občanská akce změnila v politicky jasně zabarvenou. V davu nechyběli zástupci proruských dezinformačních spolků. Moderátor akci uvedl jako „protest proti vládě Petra Fialy“, později prohlásil, že „školy se rozhodly podpořit stávku“, nikoliv tedy naopak. Mezi řečníky vystoupil dezinformační blogger Vidlák a zcela mimo kontext vyzval ke zrušení ministerstva zemědělství.
Učitelská platforma se následně od takovéto „podpory“ škol distancovala a vyzvala šéfa ČMKOS Josefa Středulu, aby rezignoval. Ten to však odmítl.
Škody jsou zde a nelze je odestát.
Otázka zní, kde v celé absurdní komedii začít s připomínkami. Asi nejdříve u nesporného faktu, že pokud Středula tolik toužil kandidovat v loňských prezidentských volbách, měl s počátkem kampaně opustit funkci předsedy ČMKOS a nezneužívat zdroje organizace pro své čistě osobní cíle. To se ovšem nestalo.
Avšak ještě horší je, že většině odborářů přišly čínská podpora, zjevný střet zájmů a porušování pravidel politické soutěže naprosto v pořádku. Dokonce se ozývaly „argumenty“, že prezident Středula by údajně byl pro odbory přínosem.
Když tedy Středula kandidoval (a neuspěl), hypoteticky se měli sami odboráři pokusit o omezení škod pro svoji organizaci a alespoň následně jej z funkce odvolat. Ani to se však nestalo. Výraz „dobré jméno“ zřetelně nenese v dnešním odborářském prostředí žádný význam. Ruka ruku myje. V čele organizace lze zůstat bez protikandidáta dvanáct let, přešlapy nikdo neřeší.
Poté, co dala ČMKOS mlčením Středulovi najevo, že si ve funkci může dělat, cokoliv ho jen napadne, a nemusí se držet žádných omezení, bylo namístě obávat se nejhoršího. Informace zmíněného charakteru byly ve veřejném prostoru k dispozici řadu měsíců a není vůbec složité si je opatřit.
Lidem jako Josef Středula ovšem nikdy nešlo o takové „abstraktní“ věci, jako správné fungování vzdělávacího systému v České republice, o němž beztak nic nevědí. Vždy a všude organizují pouze podporu vlastní osobě, záminky k vlastnímu zviditelnění, příležitosti vystoupit v roli samozvaného „mluvčího odstrkovaných“. Provozují výhradně byznys spočívající v prodeji sebe sama.
Po prezidentské volbě už není exkandidát Středula legitimním zástupcem odborů, ale na prvním místě neúspěšným politikem, jehož ještě nevyhodili z čela největší české odborové ústředny. A jak kdysi řekl Karel Kryl, „v politiky se nevěří, politici se kontrolují“. Jenže kdo tady koho kontroluje?
Jestliže se zástupci škol nyní rozhodně distancují od představení zorganizovaného na Malostranském náměstí zmíněným politikem, kardinální otázka zní následovně: Proč se po všem, co bylo o předákovi ČMKOS dávno známo, od ,podpory‘ této zdiskreditované postavy školy nedistancovaly řekněme minulý pátek? Proč musely počkat, až dostanou klackem po hlavě, a ozvaly se až pak?
Nedokázali snad zástupci škol odhadnout, že spojení s takto problematickou postavou jim v každém případě u veřejnosti jedině uškodí? Vážně?
Pokud je tomu tak, musím bohužel konstatovat, že to reprezentantům škol politicky příliš nemyslí. Prokázali nesmírnou naivitu, jakou by od vzdělaných, kriticky uvažujících lidí normálně nikdo nečekal.
Co je však horší, neodpustitelnou naivitu předvedli ti, kdo mají za úkol vzdělávat naše děti, mimo jiné právě k tomu, aby jim to „politicky myslelo“. Aby neskočily na špek demagogům ohánějícím se lacinými sliby a dokázaly si spočítat, co je a co není reálné v dostupném ekonomickém rámci splnit.
Aby poznaly narcistu a psychopata. Aby uměly čelit nejznámějším argumentačním trikům popsaným v Schopenhauerově Eristické dialektice, politickým trikům rozebraným v Machiavelliho Vladaři, aby byly mediálně gramotné a dovedly rozlišit důvěryhodné informační zdroje od konspiračních a dezinformačních stok.
Avšak vypadá to, že české školy zřejmě vyjmenované úkoly zvlášť dobře neplní. Jak jinak by bylo vůbec možné, že se nechaly nachytat na Středulovu „podporu“ a ve výsledku udělaly kompars jeho dryáčnickému protivládnímu podniku? „Spolu silnější“?
Japonci mají přísloví, jehož politicky korektní převedení do češtiny by vypadalo zhruba následovně: „Špetka krysího exkrementu zkazí celou mísu polévky.“ Avšak když české školy souhlasily s „podporou“ ČMKOS, vedené Středulou, mělo jim být naprosto jasné, že v jejich polévce skončí koncových produktů krysího metabolismu celé pytle.
Vláda tvrdí, že školství je její programovou prioritou, ale hodlá na něm ušetřit 500 milionů korun. Příliš logicky to nezní ani nevypadá. Možná že opatření tak prostá, jako řekněme zdanění tichého vína, by umožnila plánované úspory v rezortu omezit nebo úplně zrušit. Za diskusi to rozhodně stojí.
Ekonomicky vyspělé totiž nejsou země, které šetří na školách. To bývají zpravidla státy úplně jiné kategorie. Nejtypičtějším příkladem bylo a je Rusko.
Bohužel, stávkující školy naivně dovolily, aby jim Středula nasypal do polévky nechutnou směs fujtajblů. Teď je zpochybněn nejen samotný smysl jejich protestní akce, ale také profesionální kompetence pedagogického personálu. S ohledem na vyhlídky české demokracie po dětech bohužel nadále musíme žádat, aby se nikdy v životě nezachovaly tak hloupě jako jejich učitelé. A to je věru k pláči.
