Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. FOTO: Evropská komise / se souhlasem
FOTO: Evropská komise / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Nová Evropská komise je schválená. Sice „jen“ 370 hlasy (proti 282, 36 se zdrželo) ze 688 hlasujících, ale i tak rozdílem desítek hlasů. Je však třeba dodat, že jde o nejslabší výsledek od doby, kdy Evropský parlament komisi schvaluje. Není ale od věci se podívat detailně, co za těmito čísly stojí.
U českých europoslanců Evropská komise silně narazila. Podporu jí dali pouze všichni z frakcí Evropské lidové strany a Zelených (tedy poslanci TOP 09, STAN, KDU-ČSL a Pirátů) a dva poslanci od Konzervativců (tedy ODS). Jakkoliv byla podpora komise předjednána mezi třemi hlavními proevropskými skupinami, tedy lidovci, socialisty a liberály, 75 z nich komisi nepodpořilo (hlasovali proti nebo se zdrželi).
Naopak 60 hlasů pro komisi šlo z frakcí Evropských konzervativců (zde 33) a Zelených (27). Kromě dvou hlasů od nezařazených poslanců hlasovali proti všichni poslanci z frakce Patrioti pro Evropu, levice a další malé extrémně pravicové skupiny.
V hlavní roli domácí politika
Pokud ponecháme stranou naprostou konzistenci poslanců na obou stranách extrému – bez ohledu na to, že jejich podporu by sotva získalo cokoli kromě rozpadu Evropské unie – je zajímavé, co vedlo desítky poslanců tří hlavních skupin k tomu, že byly s to vznik komise riskovat.
Ve většině případů to byla „domácí politika“. Španělští lidovci chtěli ukázat odpor proti nominantce své země, kterou navrhli tam vládnoucí socialisté (s odkazem na její odpovědnost za nezvládnutí povodní). Odpor proti kandidátovi jiné strany vedl i k dalším hlasům proti. V případě německých socialistů šlo o to, že i když v Německu ještě pár měsíců vládnou, „jejich“ místo jim „vyfoukla“ předsedkyně komise (což bylo v souladu s koaliční dohodou).
Jinými slovy, za desítkami hlasů, které ohrozily odsouhlasení komise, stál vlastně nesouhlas s mechanismem, že komise vzniká z nominací členských zemí, a tedy jejich vlád. Nelze se pak divit, když lidovecká vláda nominuje na tento post lidovce, k malé radosti třeba socialistů, socialistická vláda navrhne svého člena, což se nemusí líbit třeba liberálům. A tedy že politické postoje konkrétního kandidáta nemusí být sympatické poslancům z jiné než jeho politické skupiny.
Cílem slyšení v Evropském parlamentu je podle mého soudu nikoliv „ujištění se“, že socialista mluví tak trochu jako socialista a lidovec jako lidovec, ale především to, zda kandidát působí kompetentně a zdá se, že svou práci zvládne. V tomto ohledu, podle shody europoslanců (třeba je podpora 60 procent poslanců daného výboru či výborů), kandidáti uspěli.
Nádech neodpovědnosti
Otevírá se proto otázka, jak nesouhlas poslanců z prounijních skupin motivovaný vnitropolitickými problémy interpretovat. A to zejména ve chvíli, kdy společná Evropa nutně potřebuje, aby se komise rychle ujala své práce.
Mám ohledně toho tři hypotézy:
1. Daný europoslanec opravdu chce zabránit vzniku této komise. Možná až měsíce nejistoty, během nichž by se hledala jiná řešení, mu nevadí, ne-li vyhovují. A vlastně tak má mindset, který odpovídá Patriotům pro Evropu a dalším zmíněným skupinám, které se proti komisi tvrdě postavily.
2. Poslanec není rád, že vznik komise ohrožuje, ale „domácí body“ spojené s tím, že komisi nepodpoří, jsou pro něj cennější než důsledky, které by odmítnutí komise přineslo.
3. Poslanec si spočítal, že komise projde, a říká si, že pro jeho osobní reputaci bude výhodné, když bude moci říci, že na rozdíl od svého oponenta pro komisi nehlasoval.
Nevím, která motivace u poslanců, kteří pro komisi nehlasovali, převážila. Ale všechny z nich pro mě mají nádech neodpovědnosti.
Navíc pokud se ukáže, že strategie „já nic, já muzikant“ se politicky vyplatí, v budoucnu ji převezme více poslanců. Což v kombinaci s rostoucí podporou stran „proti všem a proti všemu“ může v budoucnu učinit ze vzniku komise „mission impossible“. Současný mechanismus obsazení postů komisařů totiž dává do ruky vládám členských zemí kontrolu nad tím, kdo v komisi zasedne. A tak nalezení „něčeho špatného“ na kandidátovi z opoziční domácí politické strany bude jistě pro desítky poslanců Evropského parlamentu snadné. A pokud se tito poslanci oddají „pragmatickému“ národnímu populismu a pocit odpovědnosti za celkový výsledek v sobě potlačí (mají-li ho), potřebné hlasy pro schválení komise se budou hledat hodně těžko…
P. S.: V textu je řeč zejména o hlavních třech frakcích europarlamentu, které mají silné zastoupení v komisi, tedy o lidovcích, liberálech a socialistech. Fakticky i tato volba ukázala, že kdyby se nenašel pocit odpovědnosti u desítek poslanců ze skupin Evropských konzervativců a reformistů (kde měli svého kandidáta Italové a ti spolu s několika dalšími včetně dvou poslanců ODS komisi podpořili) a Zelených (ti v komisi zastoupení nemají), byla by možnost průšvihu (komise podporu nezíská) a následného chaosu docela možnou variantou.
