Od naší reportérky z Ukrajiny. Nelidské vraždění ukrajinských civilistů ruskou armádou v Buče je bohužel jen jednou stránkou války, kterou 24. února rozpoutal Vladimir Putin. Její součástí jsou dnes nejen vojáci, dobrovolníci, ženy, děti, staří lidé, ale také novináři. Nebo třeba zpěváci. Ti všichni tvoří každodenní realitu Ukrajiny. Smrt a pocit ohrožení jsou všudypřítomné, stejně jako zmar a odloučení od blízkých.

Rodičům prý řekl, že mají vymazat z mobilů všechny jeho fotky. Kdyby přišli Rusové. Kdyby viděli, že jejich syn je voják, neušetřili by je. Své vojenské dokumenty odnesl z domu, někde je ukryl. 

Učitelka Olena Mykhalova utekla před měsícem s dcerami z Kyjeva, ve Lvově má plné ruce práce. Vaří pro vojáky, plete kamuflážní sítě, organizuje zásilky humanitární pomoci, ubytování pro nově příchozí. 

„Dimo byl raněn. Prý je v nemocnici.“ Všechno jí vypadlo z ruky. Práce jde stranou, teď je třeba najít dobrovolníka, který by v Mykolajivě obešel nemocnice. „V té nemocnici byl někdo jiný.“

Ruská raketa prolétla skrze devítipatrovou budovu oblastní správy. V té budově byl Dimo.  „Hledáme.“ „Dostali jsme zprávu, Dmitro Oliynik je po smrti.“  Stejně jako desítky dalších.   

Nic na světě není jako tohle

Stojí před vlakovým nádražím ve Lvově, slunce se opírá do jeho tváře. Vojenský batoh, vesta, vizáž mariňáka. Voják. Američan, co sloužil v Iráku. „Když na vás někdo střílí… nic na světě není jako tohle,“ říká Sean Cullman, z  Alabamy. Do Lvova přijel 28. března. Pokračuje vlakem do Kyjeva. Už na něj čeká krajan, který pro něj má úkol. Bude školit Ukrajince, kteří mají jít na frontu. 

„Trénink má těm lidem pomoct, aby přežili. Nejde nutně o to, aby zabili nepřítele, ale aby zůstali naživu. Aby, až se dostanou do situace, kdy na ně někdo střílí, věděli přesně, co dělat. Statistiky a historie potvrdily, že čím víckrát se do takové situace dostanou, tím lépe ji příště zvládnou. Nestresuje je to tak jako poprvé. Pokud existují dobří učitelé a lidé, kteří se chtějí učit, nemůže z toho vzejít nic špatného,“ říká otec tří dětí Sean Cullman. Když mluví, jako by držel v ruce neviditelnou zbraň, jeho gesta prozrazují, že ví, jak s ní zacházet. „Až bude po všem, mohou se vrátit ke svým šťastným životům číšníků, kuchařů a prodavačů. Budou mít co vyprávět svým vnoučatům, něco, na co budou moci být hrdí.“

Jen o kus dál skupinka čtyř mužů, kteří měli v plánu připojit se k cizinecké legii. „Přijel jsem pomáhat lidem, ne nutně bojovat. Pokud to ale bude potřeba, tak samozřejmě,“ říká instalatér Kim Patrik Hunsdal z norského města Asker.

Ačkoli hned za ukrajinskou hranicí jsou místa, kam se zahraniční vojáci mohou přihlásit, ne každý může nastoupit do boje. „Co jsem viděl, tak takových sedm z deseti poslali domů. Přijeli přes půl světa, z jižní Ameriky, USA, Kanady, a řekli jim, že nemají dostatek zkušeností. Bohužel,“ říká. Ukrajinská armáda začala cizí vojáky přísněji vybírat než na počátku, profesionální vojáci totiž s amatéry odmítali jít na frontu. Život vojáka závisí na bratru ve zbrani.

Informaci potvrzuje Roman Shepeliak, který vede oddělení mezinárodní spolupráce Lvovské státní správy. „Je to tak, do cizinecké legie mohou jen profesionální vojáci.“ Jaké vojenské zkušenosti má tato čtveřice? „Já jsem myslivec, střílel jsem jeleny,“ říká dvaatřicetiletý Nor Kim Patrik Hunsdal. „Já jsem bodyguard v klubu, dělám to celý život,“ vysvětluje čtyřicetiletý Rumun Valentin. 

„Na Taiwanu je roční vojenská služba povinná. Jsem ale buddhista, nechci zabíjet,“ říká  osmadvacetiletý Yao Chun z Taiwanu. O tom, že je na Ukrajině, se jeho rodina dozvěděla, když dal ve Lvově rozhovor taiwanským reportérům. „Putinovi Rusové se neštítí zabíjet děti, já se neštítím zabít je,“ odpovídá devětačtyřicetiletý Gustav Monsalve, který do Lvova přicestoval z Chile, za sebou má mírovou misi na Haiti.

Skupina se ale vracet domů nehodlá. Jsou ochotní pomáhat humanitárním pracovníkům, nebo stavět barikády, případně se zapojit do civilní obrany. „Naše malá jednotka je takové malé OSN, je jedno, odkud jsme, hlavní je, že děláme správnou věc. Přišli jsme pomoci, lidé tady trpí. Kdo nás může zastavit?“ ptá se Yao Chun.

Rozházené ruce, nohy

Je pět hodin odpoledne. Ve lvovské korejské restauraci K-food právě začali utečencům vydávat jídlo zadarmo. Andryj  (autorka celé jméno zná, pozn. red.) (42) utekl 23. března z města Buča. Teď nad miskou polévky vypráví, co viděl. 

„Když to celé začalo – útok na Irpiň, Buču a Hostomel, točil jsem si na mobil videa helikoptér. Máma mi řekla, ať to okamžitě všechno smažu, jinak přijdu o život. Seděli jsme dlouhé dny v krytu, bez jídla, bez vody, byla strašná zima. Cítili jsme dunění. Když vše utichlo, vyšel jsem ven. Třásl jsem se. Potkal jsem kamaráda a jednu holku. 

V tu ránu na nás mířili ruští vojáci: ‚Vy jste odkud? Ruky hore! Co s nimi?‘ Holka měla ruský pas, začala plakat: ‚Nezabíjejte nás.‘ ‚Sklapni,‘ řekli jí a šli se radit, co s náma. Kontrolovali, co máme v mobilech… Pak řekli: ‚Tudy‘. Museli jsme odejít, bez ničeho,“ říká Andryj. Na stůl položí klíče od auta, které zůstalo stát v Buče. 

„Jablonská. Jablonská ulice to byla. Byla plná lidí. Jejich těl. Kolik sedm, devět? Víc? Nevím přesně, ale hodně. Staří lidi, děti. Byly tam rozházené ruce, nohy,“ říká. 

Dále čtěte

Jak se Miloš Zeman zapíše do dějin

„Přál bych si, aby byla změněna Ústava takovým způsobem, aby jakýkoli můj nástupce nemohl institut amnestie nebo milosti jakýmkoli…

„Chtěl jsem to vyfotit, ale zabili by mě. Procházel jsem a jen se díval. Nebyli tam žádní reportéři, ale i kdyby byli, už by leželi na zemi. Zabíjeli všechny. Viděl jsem rozstřílená auta a v nich lidi,“ říká civilista, který měl v Buče autobazar. „Když začala válka na Donbase, byla z toho videa, snímky. Říkal jsem si, kdo ví, jak to bylo. Možná tak a možná jinak. Ale po tom, co jsem viděl v Buče… Jsou to zločinci,“ říká. Neměl kam jít. 

Jeho rodiče zůstali v Buče, jsou v prázdné budově, která dřív bývala nemocnicí. Zda jejich dům stojí? Těžko říct. Teď Andryj spí ve Lvově v tělocvičně. „Najíst dostanu. Nepotřebuju nic. Snad jen… boty?“

Čekali jsme, že se Rusové vzbouří

„Kde se dá sehnat neprůstřelná vesta a helma?“ ptá se Vladyslav Hryschenko, sedmadvacetiletý muž, s jemnou tváří, který do Lvova přijel z Kyjeva. Šicí stroje, na tajném místě tu skutečně vrčí. Ženy šijí vesty. Novináři ty vojenské, khaki, nemohou oblékat. Nemohou vypadat jako vojáci. Musí být viditelně odlišení, aby bylo jasné, že jsou civilisti. Zabít civilistu je válečný zločin. 

Automechanici stříkají vojenské helmy na modrou. Zelená. Modrá. Dá se však čekat, po tom všem, že někdo bude pravidla války respektovat?

Vladyslav Hryschenko před válkou pracoval jako módní fotograf. Když začala válka, vyšel ze svého bytu na chodbu a tam potkal souseda, Denise Dolganova, mladého designera. Spali v metru. „Tam se mi spalo jako v mámině břiše. Kyjevské metro je stavěné i na jaderný útok. Potom jsme utekli do Lvova. Posadil jsem přítelkyni, modelku, na vlak, který odvážel lidi za hranice.“ 

Teď se s Denisem potulují po Lvově. „Každý z nás měl kamarády Rusy, chodili jsme spolu tancovat… Když začala válka, všichni jsme jim začali psát. Čekali jsme, že udělají něco jako malý Majdan. Že se vzbouří. Ale oni? 90 procent z nich napsalo: ‚Mě politika nezajímá.‘ Byli jsme v šoku.“

Vladyslav Hryschenko fotí na film. Co chvíli se u něj zastaví vojáci nebo policisté a varují, aby nefotil strategické budovy. Bojí se zrádců, špehů. Denis Dolganov se snaží stát stranou. V jeho ukrajinské občance stojí totiž jedna teď dost nebezpečná věta: „Narozen v Rusku.“

Dále čtěte

Režisér Václav Marhoul: Zlo se rodí ze strachu

Režisér a producent Václav Marhoul (62) sleduje ruskou agresi na Ukrajině mimořádně intenzivně. Jak jinak. Jednak byl dlouholetým členem aktivních…

„Narodil jsem se v Rusku a pak jsme žili na Krymu. Když si Rusové Krym vzali, moji rodiče se tehdy museli přihlásit k ruské národnosti. Já jsem se přestěhoval do Charkova, studoval jsem tam na univerzitě,“ vypráví Denis Dolganov. Jako jediný z rodiny je teď na území Ukrajiny. „Na jednu stranu jsem rád, protože vím, že moji rodiče jsou v bezpečnějším místě, než jsem já. Na druhou stranu – je to pro mě bolestné, protože jsou to sice hodní a i chytří lidé, ale mají vymytý mozek propagandou. Vyprávějí mi, že Ukrajinu řídí nacisti. Rusové prý přišli zachránit Ukrajince před jejich vlastní vládou.“ 

Denis Dolganov je v rozpacích. Řada kaváren ve Lvově kontroluje příchozím pasy, Rusy neobsluhují. Ta věta v ukrajinské občance mu teď přináší hodně stresu. „Vždycky říkám, že jsem si to nevybral, kde se narodím.“ Zatímco Vladyslav Hryschenko fotil krásu a teď fotí válku, jeho kolega Yura Olinyk, kameraman televizního kanálu 24, vyměnil kameru za zbraň. Jen před pár dny vojáci nesli Lvovem jeho rakev. Všichni poklekli na mokré dlažební kostky. Yura Olinyk nezemřel jako novinář, a tedy civilista, ale jako voják. Dobrovolně narukoval. „Doufali jsme, že se vrátí. Vrátil se. V rakvi,“ komentoval to zlomeným hlasem moderátor. 

Pravda potřebuje oči. Jen za první měsíc na Ukrajině zemřelo nejméně deset reportérů, tři z nich jako vojáci.  Na lychakivském vojenském hřbitově na chvíli otevřeli rakev. Pak vojáci šrouby zase utáhli. Hrobníci se chopili lopat. Novinářům došla slova.

Mami, kdo vykope můj hrob?

„Hospodin pomiluj…!“ rozléhá se jezuitským kostelem svatých Petra a Pavla ve Lvově mužský hlas. Na poslední cestu doprovází vojáky, muže ze Lvova, kteří padli v bojích u Kyjeva a na východě země.

Chrám prošel v posledních letech kompletní renovací, restaurátoři jemnými štětečky obnovili strop. Skončili teprve před pár měsíci, v prosinci 2021. Sochy v kostele jsou dnes omotány tkaninou, okna zakryta. Tak, jako všechny ostatní památky ve městě, které je chráněno jako světové dědictví UNESCO. Zní sirény. Katakomby pod chrámem slouží jako kryt. 

Staří rodiče vojáka Dmitro Oliynika přijeli z Mykolajiva, aby pochovali svého syna. K Černému moři se za ním přestěhovali, teď už není důvod tam zůstávat. Olena Mykhalova, jejich neteř, která teprve před měsícem přijela do Lvova z Kyjeva, jim uvolní byt, musí si v nafouknutém městě s dcerami rychle najít jiný. Válečná logistika. „Hospodin pomiluj!“ rozléhá se chrámem. 

„Od druhého dne války máme jeden pohřeb za druhým. Někdy i více vojáků. Dva, tři, pět. Nepamatuji si jejich jména, ani jejich tváře. Je jich příliš mnoho,“ říká Vasyl Hnypiuk. „Zpívám a nevím, co přijde. Mohou mě kdykoli povolat do boje.“ 

Průvod se vine lychakivským vojenským hřbitovem. Tak jako každý den. „Plave kača po řece Tise,“ zní jiný mužský hlas mezi náhrobky. Píseň se stala jakousi neoficiální hymnou na každém pohřbu padlého vojáka. Metafora k duši přecházející na jiný svět.

„Mami, kdo vykope můj hrob?“ zpívá mužský hlas.

Matka Dmytro Oliynika, Lyudmyla, pláče do ukrajinské vlajky.

Po Dimovi zůstala žena a dcera. Jsou v Polsku. 

Tři výstřely do vzduchu.

Otevřít galerii (10)