Svědectví z Černihivu na Ukrajině: ruské bombardování, týdny v krytech a zneuctěné hřbitovy

Ruský letoun Su-34 sestřelený nad ukrajinským Černihivem (5. 3. 2022) (DSNS / wikimedia (CC BY 4.0))

Ruský letoun Su-34 sestřelený nad ukrajinským Černihivem (5. 3. 2022) | FOTO: DSNS / wikimedia (CC BY 4.0)

Náš vlak míří z Kyjeva na západ, do relativně klidné části Ukrajiny. Průvodčí se ale bojí. Jakmile se začne stmívat, prosí, abychom vypnuli světla a stáhli záclonky na oknech. Dlouze přemlouvám asi čtyřicetiletou ženu, abych mohl zapnout diktafon. „Tady jsem se ocitla jako v jiném světě,“ oddechne si nakonec. Její strach a stres není těžké pochopit. Teprve včera odjela z Černihivu, který se po ruské invazi na Ukrajinu koncem února proměnil v bojiště. „To byste ani nechtěl vědět, jak jsme tam žili.“

Černihiv, hlavní město Černihivské oblasti na severu Ukrajiny, se hned koncem února stal jedním z prvních terčů ruské vojenské agrese. Přes tuto regionální metropoli totiž vedou hlavní cesty od ruských hranic do Kyjeva. V průběhu takřka padesáti dnů se o město tvrdě bojovalo a teprve v polovině dubna ukrajinská armáda vytlačila ruské okupanty zpátky k hranicím. Podle slov starosty Vladyslava Atrošenka zde v důsledku ruské invaze zemřelo na sedm set lidí. Bombardování a letecké útoky se staly pro místní obyvatele každodenností. Celé týdny se lidé schovávali v krytech a ve sklepech. V podmínkách, které je těžké si představit v Evropě 21. století.

Týdny ve sklepě a ve frontách na chleba

Ona žena, kterou jsem potkal ve vlaku, mi nakonec popsala své zážitky z Rusy obléhaného a ostřelovaného Černihivu následovně:

„Nemohla jsem to jen tak vydržet ve sklepě. Aspoň občas jsem chodívala pro vodu a chleba. Voda nebyla celé dny, pouštěli jsme si ji z radiátoru, a tak jsme měli aspoň něco. Pak si ale někdo vzpomněl, že nedaleko za městem jsou staré studny. Hodíš tam vědro a dá se vytáhnout aspoň nějaká voda. Byla sice s pískem, ale pokud člověk trošku počká, písek klesne na dno. Tak jsme tam občas chodívali. V porovnání s tou vodou z radiátoru to byla moc dobrá voda! Až pak, když se to trochu uklidnilo, tak k nám občas přijížděli dobrovolníci a něco dovezli.

Ruský diktátor Vladimir Putin a jeho ministr obrany Sergej Šojgu na vojenské přehlídce v Sankt-Petěrburgu (2017) (Kremlin.ru / CC BY 4.0 (volné dílo))

Nebyla voda, elektřina, plyn, prostě jsme neměli nic. Občas bylo možné něco uvařit na obyčejném ohni, pokud byl klidnější den. Také nebyla šance se pořádně umýt, o sprše ani nemluvě. Pro mě to bylo složité, já celý život pracuji s lidmi ve vlacích, já se prostě musím umýt.

Pak přijeli dobrovolníci z Lucku, mladí kluci a holky, a vařili pro všechny bujon a rýži, dovezli spoustu jednorázového nádobí a lidé stáli několik hodin ve frontách, aby měli něco k snědku. Strašně hladoví jsme byli. Měla jsem to štěstí, že jsem u sebe měla hotovost. Nedávno jsem totiž slavila narozeniny a kamarádi mi donesli trochu peněz jako dárek. My jsme teprve nedávno dokončili opravy v bytě a ještě jsme chtěli něco dodělat, tak mi s tím kamarádi chtěli takto pomoci. Tak jsem měla hotovost a mohla jsem všem koupit chleba, pokud dorazil do města. I za ostřelování jsem běhala mezi obchody a kupovala, co se dalo. Byt máme stejně rozstřílený, ty peníze už stejně nepomůžou. 

Oslava Dne vítězství na Rudém náměstí v Moskvě 9. května 2015 (Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0)

Občas nám dováželi aspoň nějaké pečivo. Přijela dodávka a lidé stáli ve frontě i několik hodin, aby dostali aspoň půlku chleba. A jednou Rusové tuto frontu ostřelovali. (16. března Rusko ostřelovalo frontu na chleba v Černihivu, zemřelo minimálně deset lidí – R. M.) Bouchlo to jednou, ale lidé se báli utíkat. Chápu, že to zní divně, ale nechtěli opustit frontu, aby nepřišli o chleba. Měli jsme strašný hlad. Podruhé to bouchlo a napotřetí se trefili přímo do té fronty. Strašné to bylo. Lidé leželi bez rukou a bez nohou, vnitřnosti přímo na zemi. Samá krev. Později ve městě trochu pršelo. Déšť tu krev postupně smýval.

Rusové ničili také hřbitovy. Zejména ty, kde byli pohřbeni ukrajinští vojáci padlí při protiteroristických akcích na Donbasu, na jejichž hrobech byly ukrajinské vlajky. Jezdili po hřbitovech a přímo po těch hrobech obrněnými vozy a tanky. Převraceli pomníky, pamětní desky i kosti. Popravovali všechny, koho jen mohli. Potom, co vyhodili do povětří mosty kolem města, lidé se snažili z Černihivu všelijak utéct. Rusové stříleli na auta, na všechna. U toho hřbitova je kostel, kde se schovávali lidé. I ten ostřelovali. Zaminovali zničený hřbitov i těla zabitých. Hrůza. Jak můžou ostřelovat kostel? Co je to za lidi?“

Město v trojúhelníku „bratrských národů“

Černihiv je oblastní město, které se nachází v trojúhelníku tří národů. Tento ukrajinský kraj přímo hraničí s Běloruskem i Ruskem. Jako v každém pohraničí i v Černihivské oblasti byly vazby na sousední státy velice silné. Buď prostřednictvím příbuzenských vztahů, díky hospodářské spolupráci, nebo na základě jazyka. Právě tato domnělá spřízněnost mezi národy na hranicích tří států vedla k jistému pocitu bezpečí u místních obyvatel.

Serhij Žadan patří k nejvýznamnějším ukrajinským literátům současnosti (Vodnik / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0)

„Tu noc (24. února – R. M.) jsme nebyli připraveni. Rusové jednoduše rozstříleli ta menší opevnění, co jsme měli, a postupovali směrem na město. Ti, co měli zbraně, tak rovnou jeli bojovat. A ti, co neměli nic, vzali do rukou sekery a kladiva. Ale tím armádu nezastavíš. Byl to pro nás šok. Nikdo prostě nevěřil, že přijde válka. Samozřejmě jsme četli zprávy, ale byli jsme přesvědčení, že se Rusko opět jen předvádí. Vždyť přece víte, ‚bratrské národy‘, a pak přišlo tohle všechno.

Dříve jsem hodně jezdila do Ruska, takovou mám práci. Moskva, Adler, Kislovodsk, Sankt-Petěrburg… Vždyť jsme jezdili společně, přes hranice: celníci, pohraniční stráž – zdálo se, že jsou to normální lidé. Teď už s nimi není o čem mluvit.

Nejsme ‚bratři‘. To oni si vymysleli, že jsme ‚bratři‘. Vnucovali nám to. Jsme naprosto odlišné národy. Víte, k nám do Černihivu jezdili Bělorusové vždy na nákupy. Přijížděli, prodávali své klobásy nebo kondenzované mléko. A pak šli nakupovat do Epicentra (jeden z největších řetězců hypermarketů na Ukrajině s potravinami a hospodářskými potřebami – R. M.). A to Epicentrum u nás Rusové srovnali se zemí. Co s tím? Zdálo se, že jsme byli přátelé. Ale doopravdy jsme jimi nikdy nebyli. Oni k nám přišli domů, vraždí tady, znásilňují a kradou. Tohle je to jejich ‚bratrství‘?  

Víte, jak u nás v Černihivu lidé mluví? Trochu ukrajinsky, trochu rusky. Nikdo to neřešil. Ale teď už je to jinak. Nechci s nimi mít nic společného. Vím, že moje ukrajinština není perfektní, ale budu číst knihy v ukrajinštině, budu se dívat na filmy. Jen ukrajinština. Nechci s nimi mít společný už ani ten jazyk.“

Sjezd ruských knížat na akvarelu Ivana Bilibina z roku 1907 (historická pohlednice (volné dílo))

Návrat domů

Stejně jako pro většinu Ukrajinců, kteří odjeli z dočasně okupovaných území buď na západ Ukrajiny, nebo dále do Evropy, i pro moji spolucestující se jedná pouze o dočasné řešení. Hodlá se co nejrychleji vrátit domů. Ve zničené čtvrti v Černihivu ji čekají manžel a tchyně.  

„Všechno je tam zničené. Musím se ale vrátit. Manžel to prožívá velice těžce. Je bývalý voják, ale má chabé zdraví. Po několika týdnech v krytu, co jsme tam seděli v té špíně, se mu zvedl tlak a otekla kolena, prakticky nemůže chodit. A k tomu tam má ještě starší matku. Vrátím se domů a budu pomáhat, čeká nás spousta práce. Jen abychom vyhnali všechny Rusy. Jsou to opravdoví fašisté. Ruští fašisté.

My jsme si přáli mír, vždyť jsme klidně žili, chodili do práce, vychovávali děti. Teď ale musíme zvítězit. Ukrajina nikdy nikoho nenapadla. Teď je ale musíme vyhnat. A budu šťastná, pokud ty ‚rašisty‘ zaženou až do Moskvy.“

Potom, co vypínám diktafon, mě žena ještě jednou žádá, abych neuváděl v článku její jméno. Stále se bojí. Rusové prý odposlouchávali telefonní hovory a obává se, že by to mohlo uškodit její rodině, která zůstala v Černihivu. Nakonec opakovaně zdůrazňuje: „A řekněte jim, ať jsou na naší straně. Vždyť my jsme nikoho nenapadli, my chceme mír pro svoji zem.“

(Týdeník FORUM)

Snažím se ji přesvědčit, že v České republice naprostá většina lidí s Ukrajinou soucítí a že vlna podpory je obrovská. Zdá se, že mi moc nevěří. „Pokuste se jim vysvětlit, že my chceme jen mír a domů. Ale musíme zvítězit.“ Myslím, že tuto větu by dnes mohly opakovat miliony Ukrajinců.

Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D., je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století. Aktuálně se nachází na Ukrajině, odkud posílá své reportáže a eseje pro FORUM 24 a do Týdeníku FORUM.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články