Po 2. světové válce se v obci Saladín na Šumavě do sebe zamilovali dva mladí lidé: sedmnáctiletá Marie Vávrová a pětadvacetiletý strážmistr SNB Josef Hasil, legendární převaděč, agent CIC, estébáky přezdívaný Král Šumavy. Z této nemanželské lásky se narodil Josef Vávra. Táta v té době seděl ve vězení, ze kterého utekl, a nakonec zmizel v USA. Později zavřeli i jeho maminku, babičku, dědu, strýce. Jaký tedy byl osud jediného pokrevního syna legendárního Krále Šumavy? Vysílaly Příběhy 20. století na Českém rozhlase Plus.

Josef Vávra se narodil 16. ledna 1949 v Prachaticích. Matka Marie Vávrová pocházela z malé obce Saladín nedaleko Prachatic, kde její rodiče Anna a František Vávrovi po válce získali statek po odsunutých Němcích. Josef Hasil vyrůstal kousek odtud v Zábrdí se sedmi sourozenci, starala se o ně jen matka, otec je opustil. Hasil jezdíval do Saladína za svým bratrem Antonínem, který tu rovněž osídlil opuštěné hospodářství vyhnaných německých obyvatel. Při jedné z návštěv tam potkal o osm let mladší Marii. Pohledný mládenec v uniformě Sboru národní bezpečnosti (SNB) se dívce zalíbil, počali dítě a chystali svatbu. Dříve než k veselce došlo, zatkla Josefa policie a prokurátor Karel Vaš ho poslal na devět let do vězení za protistátní činnost. Josef Vávra se narodil během otcova pobytu v kriminále. 

Marie nepřišla, bála se jít přes hranice

V květnu 1949 se Hasilovi podařilo z vězení uprchnout. Překročil hranice a v západním Německu vstoupil do americké zpravodajské služby CIC. Ilegálně pak přecházel hranice na Šumavě, pokračoval v činnosti, kterou prováděl už během služby v SNB – převáděl exministry, exposlance, kněze i maminky s dětmi na Západ. Pomáhala mu rodina i přátelé. Josef prosil svoji milou Marii s malým Josefem, aby šla s ním, ale bála se: „Smluvili jsme se na místě i čase, ale nedorazila,“ říká Josef Hasil na nahrávce pro Paměť národa. Svého syna a své milé Marie se Hasil definitivně vzdal v roce 1954, kdy odešel z Německa do USA do Chicaga. Tam se později oženil s vdovou se třemi dětmi. Se synem si vyměnil pár dopisů, posílal mu balíky se západním oblečením.

Marie šla třikrát do kriminálu

Státní bezpečnost líčila na Josefa Hasila pasti. V prosinci 1949 se policisté u Českých Žlebů dostali do jeho blízkosti. Během přestřelky byl jeden příslušník SNB smrtelně zraněn. Marii a celou její rodinu policisté sledovali. Třikrát Marii skoro na rok uvěznili. Dohromady si v kriminále odseděla dva a půl roku. O malého Josefa se zatím starali děda a babička Vávrovi. Dne 22. prosince 1950 zatkla StB i tyto prarodiče. Dvouletý Josef zůstal doma sám se svou čtrnáctiletou tetou Anežkou Vávrovou. Poté se ho na čas ujala bezdětná rodina z Volar – dědečkův bratr Karel Vávra se ženou Helenou.

V procesech s pomocníky převaděče Josefa Hasila bylo odsouzeno několik desítek lidí. Kromě Vávrových skončila ve vězení téměř celá rodina Hasilových, jeho sestry a bratři si dohromady odseděli desítky let. Hasilův bratr Julius rovněž uprchl a žil v USA. Bratra Bohumila zastřelili policisté při pokusu o přechod hranice v září 1950. Z Německa, kam utekl i s manželkou, se vracel do Čech pro svého ročního syna.

Málem ho zabily krávy, které pásl v šesti letech

Děda František Vávra v kriminále po dvou a půl letech onemocněl tuberkulózou a předčasně ho propustili. Krátce po příchodu domů zemřel. Na konci roku 1953 se po třech letech vrátila z vězení babička Anna Vávrová, nastěhovala se do statku v obci Škarez u Šumavských Hoštic a vzala si malého Josefa k sobě. Od pěti let vyrůstal s babičkou, babiččinou sestrou Anežkou Kvítkovou a tetou Anežkou. Společně museli zvládnout hospodaření na desetihektarovém gruntu. 

Malý Josífek pracoval na poli i se zvířaty, denně pásl na provazu pět krav, které s ním nebezpečně smýkaly: „My jsme ty krávy museli držet svázané řetězy na provazu. Bylo to hrozné! Dvě hodiny se pásly. Já kolikrát myslel, že to nepřežiju,“ vzpomínal Josef Vávra, kterému nijak nepřišlo, že nemá maminku a tatínka. Na matku si skoro nepamatuje. Jeho nejdůležitější roky prožila ve vězení. A ani pak s ním čas netrávila. Pracovala ve Strakonicích a domů se vracela jen na neděli. Pak se vdala a odjela k Českým Budějovicím a Josefa nechala babičce.

Marii si namluvil tajný spolupracovník StB

Ke spolupráci – podle archivů – získali estébáci i nejbližší sousedy Vávrových Bräuerovy. Policisté se scházeli u nich v chalupě, tito sousedé je pravidelně informovali o dění u Vávrových. O této skutečnosti svědčí i záznamy v dokumentech StB. Syn Bräuerových Karel se stal tajným spolupracovníkem StB v červenci 1951, získal krycí jméno Ladislav.

Ve svazku Marie Vávrové se nachází téměř dvacítka hlášení od tohoto tajného spolupracovníka. Karel Bräuer si později začal Marii Vávrovou namlouvat a k nevoli její matky, sestry i dalších příbuzných byl úspěšný. Marie Vávrová se za Karla Bräuera nakonec provdala a odstěhovala se do Vidova u Českých Budějovic. Její syn Josef Vávra zůstal s babičkou ve Škarezu. Karel Bräuer vstoupil do KSČ, stal se ředitelem oděvního podniku Otavan. 

Film Král Šumavy způsobil, že se k nim lidé začali chovat nenávistně  

V roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa tendenční špionážní drama Král Šumavy. Děj filmu se odehrává na Šumavě a zpracovává příběh zákeřných agentů-převaděčů, jejichž činnost překazí hrdinní strážci státní hranice. Na tehdejší dobu filmařsky moderně zpracovaný snímek vstoupil rychle do povědomí široké veřejnosti. Řada lidí si hlavní postavu spojila s osobou Josefa Hasila. Od té doby si Josef Vávra vybavuje nepřátelské chování různých lidí. Komunistické úřady dohlédly, aby syn agenta Hasila nemohl studovat. Na vojně ho co čtrnáct dní volali na výslech důstojníci z vojenské kontrašpionáže. 

Josef Vávra se toužil stát hajným. Úřady to nepovolily. Nevydaly by mu povolení k nošení zbraně kvůli jeho otci. Stejně tak nepřipadalo v úvahu studium na průmyslovce, i když měl Josef na základní škole vynikající známky. Vyučil se elektrikářem, maturitu si doplnil později při zaměstnání.

Byli jsme strašně smutní

V srpnu 1968 se Josef Vávra oženil s Věrou, rozenou Turkovou. Za tři týdny prožili otřes, ztratili naději na svobodu. Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy: „Neházeli jsme proti nim dlažební kostky, nevítali jsme je. Byli jsme akorát strašně nešťastní,“ popisuje Josef Vávra, který za pár týdnů musel na dvouletou vojnu. Nedovolili mu kvůli tátovi nastoupit k radistům, kde by byl jako elektrikář co platný, ale nechali ho sloužit u protiletadlového děla, kde zažíval všemožnou buzeraci. Vzpomíná na vyhlášení poplachu v srpnu 1969. Soudruzi se obávali občanských nepokojů k prvnímu výročí sovětské okupace. Vojáky vybavili ostrou municí a kousek od Prahy na cvičišti trénovali útok proti demonstrantům, jak je rozhánět pažbami. K ostrému zákroku je však naštěstí nepovolali.

Lékaři a sestry v nemocnici socialistickým šlendriánstvím zabili jeho dvě děti

V únoru 1969 se Josefovi a Věře narodila dcera Věruška, za další dva roky přibyl do rodiny synek Pepíček. Teprve tehdy, uprostřed vlastní fungující rodiny, kde zažíval vzájemnou lásku se svou ženou a dětmi, Josef pochopil, o co všechno byl během svého dětství ochuzen.

Rodinnou radost však po několika letech přerušilo obrovské neštěstí. Vávrovi přišli během půl roku o obě své děti: „V Prachaticích v nemocnici šel kluk na vyšetření s průduškami. Nechali si ho tam. Ležel tam týden, malé dvouleté dítě. Chodili jsme tam za ním. Těšil se domů. Pak nám najednou volali, že dostal salmonelu, jestli nemáme auto, že ho musíme převézt do Budějovic na infekční. Žena mi volala do práce, místo aby ho převezli oni sanitkou. Vzal jsem auto a přijel jsem sem do Budějovic odpoledne ve tři nebo o půl čtvrté. A tady mi řekli: ,Člověče, kluk je odvodněný! Kdo ti ho takhle dal?‘ Do rána ten dvouletý chlapeček umřel,“ vzpomíná Josef a pokračuje: „Za půl roku se dostala do nemocnice Věruška s podezřením na slepák. Oni si ji tam nechali a dali jí ledový obklad. Manželka jí přinesla pyžamo, navečer kolem šesté hodiny. Hodinku tam s ní pobyla. Ale že prý musí domů, řekly sestry. Tenkrát v nemocnici ještě rodiče nenechávali. To bylo v sobotu. A představte si! V neděli ráno nám volali z Prachatic z nemocnice, že holku museli v noci převézt do nemocnice do Budějovic, že se jí udělalo špatně a začala močit krev. Tak ji převezli a nám volali za dvě hodiny z Budějovic, v jedenáct, že holka je mrtvá,“ popisuje Josef Vávra. 

Smrt vyšetřovala policie. Příčinou úmrtí dítěte byla reakce na uklidňující prášky, které malému děvčátku podaly zdravotní sestry, aby netesknila po domově. Komunističtí vyšetřovatelé se snažili svést vinu na Josefa Vávru a jeho ženu, hledali uklidňující lék u nich v bytě. Nakonec věc odložili a za smrt dětí Vávrových nebyl nikdo potrestán. Josef Vávra se dnes domnívá, že nešlo jen o šlendrián socialistického zdravotnictví, ale o mstu estébáků kvůli jeho tátovi. 

Nesměl se stát vedoucím, i když si zasloužil povýšení

Krátce po smrti milovaných dětí se podařilo Vávrovým znovu počít a roku 1974 se jim narodila dvojčata – dcery Petra a Pavla. Josef pracoval jako elektrikář v podniku služeb. Přestože patřil mezi nejlepší v řemesle, nesměl dělat mistra, jen řadového dělníka. Až ve druhé polovině osmdesátých let, kdy se režim mírně změnil perestrojkou, povýšili Josefa Vávru do pozice vedoucího. Zjistil, že navzdory bolševické propagandě o rovnosti je plat nadřízeného ve srovnání s výdělkem dělníka dvojnásobný.

Otčím se zabil, když vezl kytky v autě

I život Josefovy matky Marie Bräuerové, rozené Vávrové, provázely tragické události. Josefův otčím Karel Bräuer, ředitel podniku Otavan, vezl během oslavy Mezinárodního dne žen pro své podřízené v kbelíku na zadním sedadle auta květiny. Kbelík se v zatáčce převrhl, Karel se otočil, nevěnoval se řízení, narazil do stromu a zabil se. Josefova nevlastní sestra Věra tragicky zahynula ve věku čtyřiačtyřiceti let a její bratr Karel se v nedožitých padesáti letech oběsil. 

S tátou v Americe si nerozuměl

Po sametové revoluci začal Josef Vávra podnikat, nejprve se společníkem a později se osamostatnil. Nikdy netrpěl nedostatkem zakázek. V roce 1993 se ve věku čtyřiceti tří let poprvé setkal se svým otcem. Během třítýdenní návštěvy v americkém Chicagu si uvědomil, že čtyři desetiletí odloučení nelze dohnat: „Když s dítětem nežijete, nejste v kontaktu, tak ten cit se nevytvoří, takhle na dálku,“ říká Josef Vávra. I Josef Hasil pro Paměť národa naznačil, že si se synem nerozuměl: „Měl názory, které nemám rád. Povídali jsme si, a pak už byl oukej,“ vzpomínal krátce před smrtí Josef Hasil. 

Paměť národa

Staří lidé, kteří vyprávějí své příběhy pro Paměť národa, potřebují pomoc. S nákupy, léky, registrací k očkování, potřebují blízký kontakt. O válečné veterány, někdejší politické vězně, přeživší holokaust a mnoho dalších se starají lidé z Centra pomoci Paměti národa. Přispěte na tuto jejich práci. Zde.

Otevřít galerii (5)