Socha prezidenta T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí v Praze FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
České prezidentské inaugurace se neodehrávají ve dnech okolo 7. března tak úplně náhodou. Právě v toto datum se roku 1850 narodil první československý prezident T. G. Masaryk. V době, kdy se TGM za první světové války na diplomatickém poli pustil do boje za vznik nezávislého Československa, ještě nepředpokládal, že nový státní útvar bude republikou a on jejím prvním prezidentem. Jak tedy Masaryk hleděl na republiku jako formu vlády před válkou? Jak během válečného konfliktu, jemuž současníci říkali Velká válka, uzrála myšlenka na republikánské zřízení rodícího se státu, jež nakonec právě tohoto intelektuála dovedla až na Pražský hrad, dávné sídlo českých králů?
T. G. Masaryk, před první světovou válkou spíše okrajová osobnost české politiky, byl po dlouhá léta dobře znám svým odporem k revoluci jako společenskému jevu i k revolučnosti obecně. V Naší nynější krizi, svém slavném spisu z devadesátých let 19. století, razil silně a rozhodně heslo „reformy, ne revoluce“. Takovými postoji si v širokých kruzích popularitu vysloužil jen pramálo, neboť radikálové jej pokládali za konzervativce a konzervativci (pro něž i reformy byly nakonec vlastně revolucí) zase za radikála.
TGM a jeho odmítání revoluce a republiky
Ve svých textech o moderním člověku a náboženství Masaryk v souvislosti s Francouzskou revolucí metaforicky podotkl, že za revoluce „rozum osvítil hlavy, ale také [je] zapálil, a lidem shořely domy nad hlavou – posud nemají úplných nových… a mnoho se o tom přemýšlí, jak je postavit. Zatím i stavitelé někdy hledají přístřeší v domech a palácích starých.“ (Moderní člověk a náboženství, s. 69) Republikánská forma státu byla před první světovou válkou v evropském kontextu něčím nezvyklým a vpravdě revolučním. Jako taková zůstávala mimo Masarykův myšlenkový obzor, nikoliv tolik kvůli sobě samé, nýbrž právě kvůli revoluční cestě, jež k ní vedla a jež vyvolávala vehementní protireakce na straně jejích četných odpůrců.
Dosavadní evropské pokusy o nastolení republiky působily na Masaryka jako vzor společenské rozháranosti a chaosu. Pozdější československý prezident v této souvislosti poukazoval především na vývoj v románských katolických zemích, přičemž tamější revoluční zvraty spojoval s absencí či potlačením náboženské reformace (a tím potažmo i reforem) v raném novověku. To dle jeho interpretace vedlo k oboustranným extrémům – jak na straně konzervativců hájících heslo Bůh-vlast-král, tak i na straně protimonarchistických (a zpravidla též protinábožensky smýšlejících) progresivistů a liberálů.
Evropská republikánská tradice
Starší evropské dějiny znaly republiku z antického Říma a jako republiku samy sebe označovaly i některé středověké a raně novověké městské a poloměstské státy (například Benátská republika či Janovská republika) či raně novověký stavovský polsko-litevský stát (Rzeczpospolita) s panovníkem voleným šlechtou. V těchto případech se však jednalo o předmoderní státní útvary značně vzdálené evropským poměrům počátku 20. století. Řeklo-li se na starém kontinentě v dobách před první světovou válkou „republika“, bývalo to s velkým „R“ a byla míněna jediná země – Francie. Francie se poprvé stala republikou za Francouzské revoluce v letech 1792–1804, tehdy ještě bez prezidentské funkce. Podruhé pak na čtyři léta po revoluci z roku 1848.
Oba případy však ukazovaly na nezralost masové společnosti pro republikánské zřízení a ústily nakonec v císařskou autokracii. Nechvalně známé revoluční excesy v jakobínské fázi první republiky (1793–1794) vedly k rychlému utlumení republikánských nálad a otevíraly cestu k vládě nedynastického císaře Napoleona. Druhá francouzská republika z let 1848–1852 měla značně paradoxní vyústění – v prezidentských volbách zvítězil Ludvík Napoleon (synovec císaře Napoleona I.), který se nikterak netajil monarchistickými ambicemi, a roku 1852 se prohlásil císařem jako Napoleon III.
K definitivnímu republikánskému zřízení dospěla země galského kohouta až roku 1870, kdy byl Napoleon III. sesazen v souvislosti s neúspěchy ve válce proti Prusku. Vznikla tak na rodících se demokratických principech založená třetí republika, jež se pozvolna etablovala a stala se klasickým modelem republikánského zřízení v Evropě. Ani po vzniku třetí republiky nebyly však monarchistické sklony části francouzské společnosti vůbec marginální a doznívaly dlouho do 20. století.
Dalších příkladů republikánského zřízení bylo v Evropě až do první světové války jen poskrovnu. Pomineme-li velmi specifický politický systém kantonálního Švýcarska a tzv. „sesterské republiky“ s jepičím životem vzniklé po francouzském vzoru v časech Francouzské revoluce (Batávská republika v Holandsku, Helvetská republika ve Švýcarsku, italské republiky), zbývají jen příklady z Pyrenejského poloostrova. Ten byl na počátku 20. století nejchudší oblastí západní Evropy vyznačující se vysokou mírou negramotnosti, regionem, kam dosud jen málo pronikla industrializace a modernizace. Cesta k republice zde probíhala revolučně, s extrémním chováním na straně monarchistů i republikánů, přesně tak, jak zdůrazňoval a varoval Masaryk.
Portugalsko bylo republikou od roku 1910 a k pádu monarchie vedly hluboké vnitřní problémy země. Roku 1908 byl přívrženci republikánského zřízení zavražděn král i jeho následník a o dva roky později byla svržena i monarchie jako taková. Další vývoj země byl velmi nestabilní, což roku 1926 vedlo k vojenskému puči a posléze k nastolení Salazarovy diktatury. Neblahý byl též vývoj ve Španělsku, které se republikou epizodicky stalo v letech 1873–1874. Spory mezi konzervativními monarchistickými a k republikánskému zřízení tíhnoucími liberálními složkami společnosti vedly tehdy v této zemi k občanské válce (tzv. druhá karlistická válka, 1873–1876) a podobné kořeny měla později, v letech 1936–1939, i známá španělská občanská válka.
Americké republikánství
Ve srovnání s Evropou byla republikánská forma státu podstatně charakterističtější pro země západní polokoule. První prezident Spojených států amerických George Washington byl do funkce uveden roku 1789, většina latinskoamerických zemí pak směřovala k republikánskému zřízení po získání nezávislosti ve druhém a třetím desetiletí 19. století. Bylo však zjevné, že mentálně i geograficky vzdálená západní polokoule, kde moderní státy vznikaly takříkajíc na zelené louce, se nemůže stát vzorem pro evropský vývoj, vyznačující se etablovanými společenskými strukturami. V 19. století a v době před první světovou válkou procházely totiž obě Ameriky nelehkým procesem vnitřní konsolidace a představovaly společnost ve stadiu zrodu.
Tato konsolidace byla složitější v Latinské Americe než ve Spojených státech amerických, ani v USA nebyl ovšem přechod k fungující demokracii vůbec jednoduchý. Z původních třinácti států na východním pobřeží, jež na konci 18. století založily severoamerickou unii, se země před první světovou válkou přistoupením Nového Mexika a Arizony (1912) rozrostla na čtyřicet osm a dosáhla tak své dnešní geografické podoby. USA, zaznamenávající právě nejmasivnější přistěhovalectví, se sice na konci 19. století staly největší ekonomikou světa, kulturní, společenské i hospodářské rozdíly mezi americkým severovýchodem (který byl Evropě nejblíže), „divokým“ Západem a stále ještě „starým“ Jihem byly však kontrastní.
Vývoj latinskoamerických zemí zase zřetelně ukazoval, že sama formální existence republikánského zřízení nezaručuje konání demokratických voleb či svobodu slova. Ostatně právě s odkazem na chaotický a častými převraty poznamenaný vývoj středoamerických republik (jejichž základem ekonomiky byla exportní produkce banánů) vznikl obrat „banánová republika“. Ze španělsky mluvících zemí se k nám pak dostalo i slovo junta, v češtině používané pro režim vzniklý pučem, jehož základní španělský význam je zcela neutrální a nevinný – termín označuje „výbor“ či „radu“ a nese tak shodou okolností úplně stejný obsah jako rovněž zdánlivě nevinné ruské slůvko sovět.
Republika, výraz znamenající v původním latinském významu „věc veřejnou“, tak sama o sobě nebyla ani v nejmenším garancí, že tomuto původnímu významu dostojí a nezvrhne se v pouhou bezobsažnou nálepkou, v silniční ceduli ohlašující začátek obce, která byla sice pokřtěna jako „Republika“, jež se ale správně jmenuje „Potěmkinova vesnice“. To si Masaryk před rokem 1914 na základě dosavadních historických příkladů dobře uvědomoval.
Monarchie, nebo republika?
První světová válka znamenala pro evropský vývoj obrovskou diskontinuitu a historický náraz. Většině evropského kontinentu se v předchozích desetiletích vojenská střetnutí vyhýbala. Samotné české země zaznamenaly poslední válečný konflikt roku 1866 v podobě prusko-rakouské války. Mezinárodní ekonomické a infrastrukturní propojení bylo před Velkou válkou značné, a to vedlo Masaryka k přesvědčení, že k rozsáhlému evropskému střetnutí už nedojde. Uvažoval logicky tak, že válka by poškodila mnohostranné zájmy nejrůznějších hráčů na obou stranách potenciálního konfliktu. Ještě dlouho během léta roku 1914 ujišťoval své kolegy a přátele, že s válkou to nakonec nebude tak žhavé. Masaryk, jenž svou dobu pokládal za věk rozumu, vědeckého pokroku a racionality, tehdy nedocenil iracionální složku v lidském jednání i v jednání států a hrubě se proto mýlil.
Analýza tohoto omylu vedla poté k rozjezdu celé zahraniční odbojové akce, ale též ke korozi původní Masarykovy skepse vůči republikánskému zřízení jako něčemu revolučnímu. Během války Masaryk opakovaně konstatoval, že konflikt byl rozpoután dynastickými hrátkami a zájmy rodů, jež se v moderním světě naprosto anachronicky odvolávaly na to, že vládnou z Boží milosti. Pro tento stav užil termín „teokracie“ a dal jej do přímého protikladu k „demokracii“. S neskrývaným rozčarováním pak postavil na pranýř habsburskou dynastii, která se dle jeho názoru vstupem do války postavila proti zájmům vlastní země, znehodnotila ideu rakousko-uherského státu a pohrdla identitou jeho četných národů. To bylo důvodem, proč se rozhodl Habsburkům i jimi ovládané zemi odepřít loajalitu – Masarykovými slovy „národ je zvolil, národ je propouští“.
Masaryk tak dospěl k přesvědčení, že sama existence republiky sice nezaručuje ani neposiluje svobodu a demokracii, tradičně postavená monarchie (byť třeba s konstitucí jako v případě Rakouska-Uherska) nadto nedokáže zabránit ani panovnické usurpaci moci. A jak ukázal další historický vývoj, dokonce ani nástupu moderních diktátorů manipulujících s náladami společnosti, jejichž mocenské uplatnění se nevázalo jen na země, které přešly k republikánskému zřízení. Itálie byla monarchií po celou dobu vlády Mussoliniho fašistického režimu a jejím králem byl během dlouhé periody let 1900–1946 takřka neviditelný Viktor Emanuel III. Republikou se země na Apeninském poloostrově stala až na základě přesvědčivých, ale nikoliv drtivých výsledků referenda z roku 1946 (pro republiku se tehdy vyslovilo 54,27 % hlasujících).
Podobně i Španělsko ovládal v letech 1923–1930 diktátor Miguel Primo de Rivera, ačkoliv země byla královstvím v čele s Alfonsem XIII. Argumenty, že by zachování habsburské monarchie zabránilo rozvoji a úspěchu nacismu a fašismu (které prezentoval například maďarsko-francouzský historik François Fejtö v knize Rekviem za mrtvou říši. O zkáze Rakouska-Uherska, česky 1998), stojí proto na základě tohoto srovnání (přes mnohé autorovy zajímavé postřehy) takříkajíc na vodě.
Masarykovo odmítnutí teokracie
Přesto Masaryk na počátku první světové války počítal daleko spíše s tím, že budoucí Československo bude konstituční monarchií – klíčovou roli přitom sehrávaly jak mezinárodně-politické ohledy a přetrvávající vnímání „revolučnosti“ republikánského zřízení, tak i skutečnost, že společnost byla zvyklá na monarchii jako formu státu a jiné uspořádání ze svých dějin neznala. Masarykovo úsilí bylo přitom vedeno snahou prosadit, aby se na potenciální trůn budoucího nezávislého státu dostal příslušník některé z dynastií malých či menších západoevropských států, například z dánského či belgického vládnoucího rodu. Měl k tomu silný důvod. V domácích českých kruzích, jež od dob obrození podléhaly vábení všeslovanské utopie, byla značně populární představa dosazení ruských Romanovců, rodu vládnoucího v zemi, jež představovala nejbytostnější prototyp Masarykem kritizované „teokracie“, režim, kde se vládce zaštiťuje domnělou Boží vůlí a o jeho slově se nediskutuje. Z řad předních českých politiků patřil k zastáncům romanovského řešení například Karel Kramář.
Sondování ohledně možnosti republikánského zřízení přišlo však z Masarykovy strany poměrně brzy a směřovalo přirozeně do Francie, evropské země s největší tradicí republiky. V únoru roku 1915 tak Masaryk v důvěrném memorandu určeném francouzským politickým kruhům naznačil alternativu budoucího československého státu jako republiky. Na Francii, její potenciál a mocenské možnosti však Masaryk hleděl v období před první světovou válkou a ještě na jejím počátku se značnou skepsí. Byly k tomu věcné, objektivně založené důvody, jež zdaleka neviděl pouze on. V průběhu 19. století, kdy Evropa zažívala neobyčejný populační boom, Francie demograficky zaostávala. Její procentuální podíl na evropské populaci se kontinuálně snižoval. Ani průmyslová revoluce nenabrala ve Francii na obrátkách tak, jako nejprve v Británii a později v druhé polovině 19. století v Německu (či též v českých zemích).
Chybělo jí (krom severního a severovýchodního francouzského pohraničí) „krmivo“ industrializace, jímž bylo uhlí. Kritickým okem hleděl Masaryk i na francouzské myšlení, které bylo dle jeho názoru příliš nevázaně volnomyšlenkářské, tíhlo k dekadenci a často v sobě obsahovalo protináboženské prvky. Za rozhodující evropské mocnosti tak na prahu první světové války pokládal matku průmyslové revoluce Velkou Británii, dynamicky rostoucí Německo s velmi silnou vědeckou základnou a rozlehlé Rusko, spoléhající na extenzivní faktory a přírodní zdroje. Své sympatie a naděje v rámci této trojice pojil s Británií, která mu byla svou uměřeností blízká i duchovně.
V průběhu válečného konfliktu došlo nicméně k něčemu, co Masaryk úplně nepředpokládal. Francie překvapila svou odolností a nezlomností, byť tomu tak na západní frontě bylo za vydatné britské a v závěrečném roce konfliktu i americké bojové podpory. Německu se nepodařilo dosáhnout rychlých úspěchů, fronta se zastavila v zákopech a plynoucí čas hrál spíše pro Dohodu a pro Francouze, kteří mohli mobilizovat rezervy a zdroje z kolonií. A právě Francie se jako první dohodový stát začala o československou myšlenku zajímat a počínala pozvolna akceptovat vizi pásu nezávislých států ve středovýchodní Evropě, svých budoucích spojenců, kteří by v regionu mimo jiné nahradili dosavadní Rakousko-Uhersko. A tento řetěz samostatných států, který Masaryk propagoval v publikaci Nová Evropa, se stal po skončení konfliktu skutkem.
Vyústění celého tohoto systému bylo po roce 1938 jak známo neslavné, ve velké míře tomu tak ale bylo i proto, že jeho původní představa nebyla naplněna. Mrzačila ji od samého počátku nejen německá a maďarská nespokojenost, nýbrž i neschopnost Československa a Polska nalézt v regionu společnou řeč. Jejich zabředání do malicherných sporů o Těšínsko, které vedly roku 1919 dokonce k tzv. sedmidenní válce, ochromovalo zamýšlenou páteř celé koncepce.
Československo bude republika
V únoru roku 1916 Masaryka přijal jako první čelný představitel dohodových států francouzský předseda vlády Aristide Briand. Od té doby se začínala reálně rýsovat perspektiva republikánského zřízení budoucího československého státu. Oproti předválečným letům se výrazně měnil i Masarykův postoj k Francii a její kultuře, nyní mnohem přívětivější než dříve. V posledním roce války tak Masaryk republikánskou Francii označil za „matku evropské demokracie“. Zároveň se za války i po ní snažil popularizovat a propagovat československou věc v očích francouzské veřejnosti. A to v jednom momentu až trochu lacině, byť snad účinně – když poukázal na francouzské kořeny své ženy Charlotty, jež náležela k potomkům protestantských hugenotů, kteří museli Francii opustit v době rekatolizace (samo slovo garrigue je původem francouzské a označuje křovinatou vegetaci středomořského typu).
Ke konci válečného konfliktu již byla cesta směrem k republice zjevná. Carský sen části české společnosti se začal rozplývat po březnu 1917, kdy tzv. únorovou revolucí padl ruský samoděržavný režim, jehož vnější fasáda byla od revoluce roku 1905 mírně přikrášlována existencí Dumy. Následně vznikla Prozatímní vláda. Bylo to pomíjivé období ruských dějin ukončené již v listopadu 1917 bolševickým převratem a poté ruskou občanskou válkou, období, jež i Masarykovi dávalo později nenaplněnou naději na vývoj Ruska směrem k modernímu demokratickému státu. Pád carismu sehrál přitom při příklonu k alternativě republiky klíčovou úlohu nejen kvůli dřívějším hojným českým sympatiím vůči Romanovcům.
Právě carské Rusko ovládané strachem z modernizace a ze změn totiž republikánské zřízení principiálně a paušálně odmítalo. A protože představovalo významnou součást Dohody, musel na něj být brán ohled. V zemi na východě, klestící si dočasně cestu pryč od samoděržaví, Masaryk pobýval od května roku 1917 a prožil zde (doslova v přímém přenosu z petrohradského hotelu) i listopadový bolševický převrat. Otevřeně a veřejně se Masaryk pro republiku vyslovil v srpnu 1917, měsíc po úspěšném vystoupení československých legií v bitvě u ukrajinského Zborova, a to v proslovu na nádvoří kyjevské univerzity, kde se shromáždilo velké množství českých krajanů.
Wilson jako prezidentský vzor
Velkým impulsem pro republikánské zřízení nového Československa (a zejména pro prezidentství jako takové) se ale na konci války staly především Spojené státy americké, jež svým angažmá na evropském bojišti během posledního roku konfliktu poprvé ve svých dějinách výrazně zasáhly do evropské historie. Právě zde Masaryk strávil poslední půlrok války. Spojené státy americké sice nevyjadřovaly takovou podporu československému programu nezávislosti jako Francie, jejich prezident, demokrat Woodroow Wilson, však silně působil svým osobnostním ustrojením.
Tento někdejší akademik v oblasti státovědy a historie a rektor princetonské univerzity, po němž bylo po válce pojmenováno pražské Hlavní nádraží (dříve Nádraží Františka Josefa I.), náležel k nejintelektuálněji vystupujícím americkým prezidentům. Kladl ve svém programu jednoznačně do popředí humanistické prvky a podroboval kritice dosavadní praxi zákulisní, kuloárové i kabinetní politiky.
Právě z jeho iniciativy vznikla po první světové válce Společnost národů, jež měla z budoucího dění vyloučit válku jako způsob řešení mezinárodních sporů. Wilson tak mohl nejedním rysem připomínat Masarykovu osobnost a jeho příklad legitimoval představu, že teoretik a profesor do čela státu patří. Cesta k Masarykovu prezidentství tak byla otevřena.
PhDr. Milan Scholz, Ph.D. je historik se specializací na komparativní dějiny a dějiny idejí. K masarykovské problematice publikoval knihu České a polské hledání identity. Myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Romana Dmowského v komparativní perspektivě (2020).
