„Jo, to bylo tenkrát…“ Patrně těmito a podobnými slovy zahajují vaši prarodiče, případně rodiče líčení svých zážitků a srdceryvných příhod. Takové teskné vzpomínání se vžilo nazývat nostalgií. Co je to však nostalgie? Kde se tady vzala a jaké jsou její projevy? Převažují její kladné přínosy, anebo se jedná o přítěž? A pokud všechny předešlé otázky pečlivě zodpovíme, jak se k nostalgii stavět? Pokusme se o reflexi tohoto tak často prožívaného fenoménu.

Slovo nostalgie poprvé použil v roce 1688 švýcarský lékař Johannes Hofer. Tento novotvar složil ze dvou řeckých slov vyjadřujících návrat (nostos) a bolest (algia). Mínil jím bolestnou a chorobnou touhu po návratu. Původně se jednalo o specifickou lékařskou diagnózu, jež byla rozpoznána u švýcarských žoldáků trávících notný čas mimo rodnou zemi. Projevovala se rozličnými a těžko spojitelnými úkazy – pocity melancholie, emocionální labilitou, sklíčeností, záchvaty nekontrolovatelného pláče, či dokonce pokusy o sebevraždu.

Dále čtěte

Komunistický převrat v únoru 1948 je stále líčen zkresleně. Jak jej interpretoval českoamerický historik Josef Kalvoda?

V českém akademickém prostředí i ve veřejnoprávních médiích dosud neodezněl či přesněji řečeno pokračuje trend prezentování diskutabilních, nepřesných nebo v různé míře…

Zjevně ona neuchopitelnost vedla k tomu, že nostalgie byla postupně vytlačována z lékařského pojmosloví, avšak nevytratila se, ba naopak zakořenila v daleko širším okruhu společnosti, až nakonec zcela zcivilněla. Souvislost s medicínou přetrvávala ještě do poloviny 20. století v psychiatrii, i z ní však nakonec vymizela. Hoferovi se tak povedlo, a to patrně nechtěně, přijít s novotvarem, jenž se nakonec uchytil ve slovníku běžného laika.

Minulost a šťastné zítřky

Nový a širší význam dal nostalgii už romantismus. Tento spíše životní pocit než jen umělecký směr pojímal nostalgii v přeneseném smyslu slova. Již nešlo o touhu po návratu na určité místo, nýbrž napříč dějinami a časem. Na intenzitě nabylo vnímání sentimentu. Nostalgie se stala sžíravým pocitem hrdinských rozervaných individualit. Namísto lékařů se jí chopili romantičtí básníci a filosofové. Stanula v opozici k optimismu a víře v pokrok a světlé zítřky. Někdy v této době se jí ujal konzervatismus a daleko významněji také nacionalismus. Vždyť na čem jiném než na nostalgii staví romantický nacionalismus kolektivní paměť a identifikaci jedinců s vlastí, poukazuje přitom na její neurčitou slavnou minulost?

Dříve než se zamyslíme nad vlivem nostalgie na dnešní společnost, vraťme se zpět k Hoferovi a lékařskému pojímání tohoto fenoménu. Příčina strastí pojmenovaných nostalgie byla zřejmá – odloučenost od rodného prostředí. Přesto se zasažený mnohokrát nechtěl vrátit domů, jelikož si prožívanou tesknou touhu jaksi podivně užíval. Již Hofer si zjevně uvědomoval nejasnou, zato pozoruhodnou dvojakost, chcete-li rozpolcenost nostalgie: působí smutek, a současně potěšení. Výsledným obrazem je tudíž jakási rozkoš z bolestné touhy.

Dále čtěte

Co Ukrajina potřebuje k vítězství? K ukrajinské kritice zvoleného českého prezidenta Petra Pavla

Po nedávném vystoupení zvoleného českého prezidenta na Mnichovské bezpečnostní konferenci se z ukrajinské strany objevily lehce tlumené námitky. Měli bychom…

Tyto podivné rysy nostalgie se dají bez problému vztáhnout i na její dnešní pojímání – člověka přemítajícího o dávných událostech činí nostalgie šťastným díky pěkným vzpomínkám, a zároveň smutným, neboť ke vzpomínání patří taktéž bolest z vědomí, že dané události nemohu vrátit, že vzpomínka je jen a pouze vzpomínkou. Další poznání, k němuž dospěl již Hofer a jež potvrdili i další, dlí ve skutečnosti, že nostalgie je fenoménem celospolečenským – prochází nehledě na pohlaví napříč věkem, postavením i vzděláním. Jinými slovy, k nostalgii jsou více či méně náchylní naprosto všichni.

Nemělo by tedy překvapit, že nostalgií se kromě filosofie zabývá i novodobá sociologie. Namátkou britský sociolog Bryan S. Turner rozlišil její čtyři různé dimenze, jež se dotýkají široké společenské perspektivy i náhledu osobního. Všimněte si spojitostí s výše nastíněným vztahem mezi nostalgií a nacionalismem. Tyto rozměry se různě překrývají a prolínají, lze je však pojímat též chronologicky. V první řadě Turner mluví o pocitu historického úpadku a ztráty zlatého věku. Druhou dimenzí je pak dojem nepřítomnosti osobní celistvosti a morální jistoty. Nato přichází zdání pozbytí osobní svobody, autonomie a pravých sociálních vztahů. Čtvrtá dimenze spočívá v představě ztracení osobní autentičnosti a emocionální spontaneity. Výsledkem je tedy odcizení člověka společnosti a sobě samému.

Turnerovo uvažování trefně ilustruje příznačný rys nostalgie, totiž tušení ztráty. Ztráta jako by spočívala přímo v jádru nostalgického prožívání. Zpočátku šlo o ztrátu domova, později o ztrátu minulého – mládí, zdraví, šťastných let a podobně. Jakkoli jsou takové úvahy do značné míry iluzorní, jak si později ukážeme, samotný fakt orientace nostalgie proti proudu času je fascinující. Ačkoli nostalgie vychází z přítomné zkušenosti, vrací se do minulosti a toulá se v ní. Právě ona ztráta vyvolává bolestnou a hořkosladkou touhu po ztraceném. Bolest spočívá především ve vědomí, že nemohu splnit vlastní přání vrátit se do té či oné šťastné chvíle. Potěšení naopak tkví v samotné možnosti smět se vracet alespoň v myšlenkách.

Dále čtěte

Cesta k Vítěznému únoru 1948: Likvidace veteránů RAF aneb Třídní boj v praxi

Jeden ze symptomů sovětizace Československa, jejímž vyústěním byl „Vítězný únor“ 1948, od něhož dnes uplynulo 75 let, představuje likvidace československých…

Nostalgie jako obrana před utopií

Aby fenomén nostalgie nevyzněl zcela pesimisticky, je dobré zmínit vybrané přednosti, jež nabízí. Vskutku, chceme-li tento jev vnímat v úplné komplexitě, nemůžeme ukvapeně tvrdit, že pouze působí bolest a podivnou radost při přemítání nad uplynulým.

V širší rovině může sloužit jako konstruktivní inspirace prostřednictvím minulosti. V tomto ohledu je plně prospektivní a napomáhá vytváření lepších podmínek a možností. S tím se pojí snaha a kontinuitu – díky vzpomínání a vizualizaci uplynulého můžeme stavět na minulém a eklekticky z něj vybírat to, co by mělo přetrvat, neboť napomůže lepšímu fungování státu a společnosti. V tomto smyslu shledáme veliký přínos konzervatismu – právě jeho rozmanité podoby kladou notný důraz na spojitost a návaznost s minulostí, na upotřebení moudrosti předků.

Nostalgie tudíž zároveň koriguje (nebo má alespoň potenciál jakéhosi korektivu) příliš optimistické, až utopistické představy a víru v neskonalý pokrok. V užším, individuálním smyslu skýtá možnost být jakousi zásobárnou pozitivních dojmů a vzpomínek. Ve stavech osamělosti je to poté právě nostalgie, která evokuje vnímání sociální opory, takže dojem osamělosti oslabuje (což je paradoxní, poněvadž pravděpodobně samotná osamělost spouští nostalgický proces). Může také napomoci pozitivnímu vnímání vlastního já – skrze projekci minulého povznáší naše sebevědomí, utvrzuje nás v naší hodnotě a dokáže zmírňovat pocit existenciálního ohrožení.

Milan Kundera se zkraje svého útlého románu Nevědění zamýšlí nad etymologickým významem slova nostalgie, které pak prochází celým textem. Nejdříve se shoduje s Hoferem – je utrpením vyvolaným neukojenou touhou se vrátit. Dále se však od vžitého smyslu odvrací a prostřednictvím španělštiny (añorar) a katalánštiny (enyorar) se dostává k latinskému nevědět (ignorare). Míní, že nostalgie může rovněž znamenat utrpení z nevědění.

Ve světle této neotřelé interpretace dostává nový smysl původní i přenesené povědomí o nostalgii. Švýcarští vojáci strádali steskem po vzdáleném domově (homesickness či Heimweh), vědomi si své nevědomosti o tom, co se odehrává doma. A také nostalgie spojená s rozněcováním nejistoty a strachu, příkladně z neznámého a neuchopitelného (post)moderního stavu světa. Nevědomost toho, co přinese budoucnost. A proto útěk do tklivých vzpomínek minulosti, touha po nepřítomném, leč zpřítomnělém.

Dále čtěte

Rok války: Místo zničení identity ukrajinského národa sledujeme pád ruského impéria a prozření Západu

Byl to opravdu „ukrajinský rok“. Pro Ukrajince začal 24. února 2022 kolem půl páté ráno. A přestože potrvá déle než…

Ukažme si působení nostalgie poněkud konkrétněji, a to na dvou variacích působení tohoto fenoménu v křesťanském prostoru. Jednak se mnohdy používá pro označení zejména katolického hořkosladkého vzpomínání na časy dominantního postavení církve a její velkolepé moci a vlivu. Tito katoličtí křesťané často kárají politický úpadek a pohoršují se nad údajnou zkažeností v podobě globalizace, migrace či LGBT komunity.

V křesťanském prostředí v daleko latentnější podobě existuje zvláštní smutek, totiž podvědomá až nevědomá, leč neutuchající křesťanská touha po ztraceném Ráji. Tento hořkosladký a ryze nostalgický stesk prostupuje například i monumentální dílo J. R. R. Tolkiena.

Mámivé obrazy minulosti

V čem tedy lze spatřovat skutečná nebezpečí nostalgického vzpomínání? Navzdory původnímu zařazení tohoto fenoménu do kategorie „diagnózy“ a sugestivním stavům rozjitřené bolesti nostalgie nabízí, jak jsme si již ukázali, řadu výhod a přínosů. Kde tedy především tkví její nástrahy? Abychom dokázali správně pojmenovat obtíže, musíme navštívit dosud nezmíněný vědní obor, jenž se ovšem tohoto jevu očividně dotýká, totiž psychologii.

V dnes již kultovní knize Myšlení rychlé a pomalé izraelsko-americký psycholog Daniel Kahneman pojednává o dvou „já“, pamatujícím a prožívajícím. Já jsem mé pamatující já, nikoli prožívající, jak by se zdálo logické, líčí Kahneman. Toto „já“ podněcuje veškeré mé jednání a chování. Potíž spočívá v tom, že minulost (ani osobně prožitou) si nepamatujeme kontinuálně, chronologicky a konzistentně, nýbrž zaznamenáváme především pamětihodné okamžiky. Ty jsou neustále třímány a deformovány našimi různými kognitivními (poznávacími) zkresleními. Takže nejen že z našich vlastních životů si pamatujeme jen precizně selektované úseky, avšak i ty si často pamatujeme zkresleně a neautenticky.

Dále čtěte

Velké nic. Prezidentství Miloše Zemana končí fiaskem, ale mělo občansko-pedagogický význam

Za dva týdny skončí nebezpečné a zároveň tragikomické účinkování Miloše Zemana v úřadu prezidenta České republiky. Završuje se ostudné desetiletí, kdy…

Mezi taková zkreslení, o nichž Kahneman v knize mluví, patří zkreslení zpětného pohledu či iluze zaměření (tomu, o čem zrovna přemýšlíme, přikládáme obvykle daleko větší váhu, než jaká tomu právoplatně náleží). Souběžně, a tím se přímo dotýkáme fenoménu nostalgie, periodicky zaměňujeme samotný prožitek minulosti se vzpomínkou na něj.

Nostalgické vzpomínání je zkrátka častokrát mámivým obrazem minulosti, která se nikdy neodehrála. V tom spočívá ošidné nebezpečí nostalgie – vsugerovává něco neskutečného, a to nejen ve vztahu k přítomnosti, nýbrž i minulosti. Jak trefně vystihuje básník Ivan Blatný: „Nostalgie, ta touha vrátit se tam, kde jsme nikdy nebyli.“

Cesta k osvobození

Jak se tedy k nostalgii stavět? Poddat se jí, nebo se od ní izolovat? Ani jedna z těchto cest není podle mne správná. Nostalgie bytostně patří k lidské psychice a snažit se ji uměle potlačovat a vytěsňovat by mohlo způsobit jiné a daleko závažnější problémy. Tím tedy začít – uvědomit si přirozenost nostalgického uvažování a vzpomínání. Na druhou stranu považuji za nezbytné nepoddat se stavu nostalgie. S nostalgií, přesněji nostalgickým postojem, je třeba se rozloučit. Třebaže medicína nedokázala tento jev uchopit a zpracovat, stále se ve vypjatějších momentech jedná o chorobný stav. Tomuto rozloučení musí přirozeně předcházet uvědomění si šalby, jímž nostalgie disponuje.

Vymanění z područí nostalgické stavu může přinést nejen osvobození, nýbrž také smíření s přítomností. Čerpejme z přínosů nostalgických chvilek, avšak nenechejme se jí svázat a pohroužit se do vod nikdy neexistující ideální minulosti.

Martin Strašák je studentem politologie a bohemistiky na Masarykově univerzitě v Brně a autorem knih pro děti a mládež