Středoevropan a prezident republiky T. G. Masaryk v dětském útulku v Úpici FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
„Zlé je v politice, že lidé nemají trpělivosti. Ta netrpělivost! Vezměte například londýnskou, ženevskou a jiné konference. Není to hned hotovo, a tak to (podle nich) za nic nestojí. Když se sejde ze světa tolik lidí, nemůže být těžký problém vyřešen za chvíli. Jen když se lidé již sešli a promluví a problémy formulují a o nich přemýšlejí.“ Těmito slovy komentoval T. G. Masaryk roku 1933 mezinárodní konference usilující o evropské porozumění a zároveň tak pojmenoval základní úskalí, na něž evropské mírové a integrační snahy narážely – lidskou netrpělivost a podceňování nehlučných, avšak svým dosahem hlubokých událostí a procesů, z nichž se hlasitě neozývá „hrr na ně“ a „hurá“.
Co tedy Masaryk soudil o dobových formách jevu, jenž dnes nazýváme evropskou integrací? A jaké poučení si lze z Masarykovy představy o uspořádání Evropy vzít v digitálním věku a zvláště nyní, kdy proti evropské civilizaci zaútočilo barbarství? Zodpovězení těchto otázek přispívá k pochopení role, jakou naše země v Evropě může a má hrát. Jsou proto u příležitosti výročí Masarykova narození 7. března velmi aktuální.
Rakousko-Uhersko i Československo jako Evropa v malém
V období před první světovou válkou Masaryk pokládal Rakousko-Uhersko za miniaturu Evropy a jejích problémů. Roku 1913 napsal: „Rakousko se svými četnými národy je Evropa, svět v malém.“ Kriticky však pozoroval pozvolné mizení autentické identity podunajského soustátí, která v šestnáctém století stála u zrodu středoevropského státu pod žezlem Habsburků. Tuto primární rakouskou identitu definoval již František Palacký a podobně jako on jí rozuměl i Masaryk. Vnímal habsburskou monarchii jako domov zastřešující menší středoevropské národy a chránící je před ambicemi mocností v bližším i vzdálenějším okolí.
Propuknutím první světové války a vstupem habsburské monarchie do bojů po boku Německa vzala podle Masaryka středoevropská identita Rakouska-Uherska jako domova a útočiště menších národů zcela za své ve prospěch německo-rakouské identity. Nebyl to odpor vůči rakouské identitě jako takové, nýbrž její rozplynutí se a vyprchání, jež se za války stalo hlavním Masarykovým argumentem pro zánik podunajského soustátí a pro zrod pásma nezávislých států ve střední a středovýchodní Evropě. Rakousko-Uhersko přestalo být v Masarykově vnímání Evropou v malém, celkem, jehož identitu by menší národy obývající říši mohly přijmout za svou.
Bylo to nicméně právě meziválečné masarykovské Československo, které se stalo takřka univerzálním dědicem Rakouska-Uherska jako „Evropy v malém“, a to v dobrém i v tom horším. Rakousko-uherské rysy (alespoň co se národnostní otázky týče) vykazoval tento stát ze všech nástupnických zemí někdejší monarchie zdaleka nejvíce.
Byly zde mnohem zřetelnější než v poválečném Rakousku a Maďarsku. Československo se svým neobvyklým geografickým tvarem protaženým od Aše na západě po podkarpatský Rachiv na východě představovalo zmenšený průřez Rakouskem-Uherskem, sondu do základních problémů, jimiž západní rakouská i východní uherská část monarchie trpěly. Státní identita se nekryla s identitou národní, industrializované regiony na západě kontrastovaly svou ekonomikou, podobou společnosti i její mentalitou s agrárními oblastmi na prahu modernity v nejvýchodnějších částech státu. Jen problematika jižních částí habsburské monarchie zde chyběla.
Z jedenácti základních jazykových teritorií Rakouska-Uherska (vymezených převládajícím komunikačním jazykem toho kterého regionu) jich v Československu bylo přítomno celých šest. Po nejpočetnějších Češích, kteří tvořili velmi těsnou nadpoloviční většinu obyvatelstva (51 %), následovali Němci (23,4 %), Slováci (14,5 %), Maďaři (5,5 %), Rusíni (3,4 %), Poláci (0,6 %) a geograficky rozptýlení Židé (1,3 %), jejichž podíl na úhrnu obyvatelstva stoupal od západu směrem na východ a na Podkarpatské Rusi dosahoval 13,5 % (přičemž tam žilo 44,4 % jejich celostátního počtu).
Nalézt společnou identitu pro své národy bylo pro Československo podobně obtížné jako dříve pro Rakousko-Uhersko. Bylo zřejmé, že původně propagovaný švýcarský model nelze v československém případě uplatnit – v knize rozhovorů s Emilem Ludwigem publikované roku 1930 pod názvem Duch a čin Masaryk konstatoval: „Se Švýcarskem se nedají naše poměry jen tak srovnávat… Historický proces vzniku Švýcarska byl příznivější.“ Snad více než kdekoliv jinde na kontinentě tak československá otázka ztělesňovala i otázku evropskou. Pro politického myslitele, jakým Masaryk byl, představovalo hledání širšího evropského rámce pro řešení československé problematiky zcela klíčovou záležitost.
Spojené státy evropské na demokratickém základě
Nová Evropa nezávislých, avšak kooperujících států založených na demokratickém zřízení – to byla Masarykova idea poválečného uspořádání kontinentu. Ve spisku Slované po válce (1923) Masaryk napsal: „Věřím, že se vyvíjejí spojené státy Evropy. Tato nová Evropa vyvine se povlovně a po částech… Pro počátek budou vznikat tu i tam intimnější dohody jednotlivých národů.“ Bližší pohled na Masarykovy texty a na jeho vyjádření k evropské otázce přitom ukazuje, že těmito „spojenými státy“ Masaryk rozuměl především spojenectví a integraci evropských zemí na základě sdílených hodnot, nikoliv primárně jakýsi evropský nadstát.
Racionální spolupráce mezi evropskými zeměmi, jež se podle Masaryka měla stát základem nadnárodní evropské identity, nebyla však v meziválečném období dostatečně silným leitmotivem evropského dění. Stalo se tak proto, že nebyl naplněn stěžejní předpoklad, se kterým Masaryk celý koncept spojoval. Tímto předpokladem byla demokracie, jež ve většině zemí poválečné Evropy zvítězila ve formě, ale již méně v obsahu. S demokracií se napříč Evropou rychle událo to, co si Masaryk rozhodně nepřál. Evropským společnostem a národům chybělo demokratické smýšlení.
Namísto niterně demokratického způsobu uvažování, jaké Masaryk s demokracií spojoval, se z demokracie až příliš často stával slogan sloužící obskurním demagogům, nebo naopak laciný objekt pro jejich kritiku a odsudky. Do popředí se drala politika hesel a výkřiků, dle Masarykových slov hojně využívaná a zneužívaná „anonymní společností nespokojených a odmítnutých, s neomezeným ručením k výrobě politických báchorek a raubířských historek“, skupinou, co „utíká se k demagogii a volá na nás ulici prostého člověka“.
Zkrátka demokracie naruby. Evropské národy si svobodu, nový oděv, jenž dosud neměly dostatečně ohmataný a často jej ani nikdy předtím nedržely v ruce, z neznalosti navlékly úplně obráceně. A on začal nesnesitelně štípat do těla. To byl velmi nebezpečný stav. Kooperace mezi evropskými národy, jež by se stala základem společné identity, nenalezla živnou půdu. Rozplynula se v mlhách, které rychle mizely tu v pomíjivé euforii z nabyté svobody a samostatnosti na straně jedněch, tu pod tíhou pocitu národní křivdy na straně těch druhých.
Aby si evropský kontinent Masarykem zaznamenané souvislosti uvědomil a dospěl k demokraticky založené integraci na základě sdílených hodnot, musel zažít další, ještě horší válečné kataklyzma. A jeho východ poté i řadu desetiletí v pozici za zataženou oponou, zpoza níž mohli jen ti vyvolení tu a tam skulinkou vyhlédnout ven.
Rozhodující otázkou dnešní doby přitom je, zda je povědomí o sdílených hodnotách dosud dostatečně pevné na to, aby v nových kontextech odolalo „politickým báchorkám“ a „raubířským historkám“ digitálního věku, který hávu zvanému svoboda opět (a to velmi rychle) změnil střih. Útok barbarství proti civilizaci, tj. Ruska proti Ukrajině, započatý osudného 24. února 2022, je extrémně silným impulsem k tomu, aby se otázka evropských demokratických hodnot opět dostala na neochvějné první místo a vyřadila tyto báchorky a historky ze hry.
Panevropa a politika dobrého sousedství
Panevropské hnutí, asi nejznámější reprezentant evropských integračních snah v meziválečném období, se setkávalo s Masarykovými sympatiemi. Naplňovalo svou podstatou představu nové demokratické Evropy, jak si ji Masaryk na konci války vysnil. V dobovém kontextu bylo však menšinovým proudem, k němuž se veřejně vyjadřoval se značnou obezřetností i sám Masaryk.
V rozhovoru pro americký Christian Science Monitor z března 1926 uvedl: „Jsem pro to, aby se plánům (Panevropy) dalo co možná nejvíce povzbuzení, jdou správným směrem… Takzvané nemožné sny idealistů často ztělesňují ideje, které se osvědčí jako uskutečnitelné mnohem dříve, než je svět všeobecně uzná za praktické.“ Redaktor však zároveň poznamenal, že „mluvě o řešení, jaké se navrhuje pro Evropu v plánu Spojených států evropských nebo Panevropy, prezident Masaryk se vyslovoval opatrně“.
Masarykovy postoje zde byly vedeny osvědčenou zásadou, že méně je někdy více. První československý prezident byl přesvědčen, že proces evropské integrace se v počáteční fázi musí zaměřit na vytvoření stabilních a v mentalitě evropských národů zakořeněných předpokladů evropského porozumění. Prvním z těchto předpokladů byla politika dobrého sousedství (vypůjčím-li si pojem známý z amerických dějin éry prezidenta Franklina D. Roosevelta). O jejím evropském rozměru Masaryk v interview pro New York Times (1930) říkal: „Jsem v dobrých stycích se svým sousedem a přeji mu, aby byl v dobrých stycích on se svým. Jakmile se skutečně spřátelíte s jedním člověkem, již jste na cestě k přátelství s jeho přáteli. To ve velkém měřítku znamená Panevropa a tak já si ji přeju.“
Spojenectví a metafora dobrého sousedství na základě společně sdílených hodnot jsou tím, co Masarykův pohled na otázku evropské integrace charakterizuje asi nejlépe. V tomto kontextu Masaryk volal po evropském uspořádání, které „uvádí v soulad zájmy všech států a národů“. Jako spojenectví na základě hodnot interpretoval Masaryk i ožehavý termín federace vzešlý z latinského slova foedus, kterému zjevně rozuměl především v jeho původním významu označujícím dohodu, úmluvu či spolek. V lednu roku 1933 (jen několik dní předtím, než v Německu přebrali moc nacisté) v rozhovoru pro berlínský liberální list Vossische Zeitung uvedl: „Pořádek našeho mnohotvárného světa bude vždy možný jen na federalistickém základě.“
Demokracie, nebo pěstní právo?
Integrace evropských států a národů však v Masarykově pojetí rozhodně neznamenala jednotvárnost. Naopak měla garantovat evropskou rozmanitost, tak charakteristickou pro tento kontinent. Podstata jednotné Evropy spočívala dle Masarykovy představy v soužití menších i větších národů, které se vzájemně doplňují a obohacují.
Evropa, jež by se své různorodosti vzdala, by již nebyla Evropou. Nikoliv z důvodu nacionalismu, nýbrž kvůli vnímání evropské identity jako pestrobarevné a proměnlivé veličiny se Masaryk vymezoval proti glajchšaltujícím formám toho, co bychom dnes nazvali globalizací a co může v některých případech vést k formování univerzálního normočlověka.
V tom smyslu je třeba rozumět Masarykovým slovům, že „mezinárodnost nepojímáme nenárodně, nadnárodně, čím národnější, tím lidštější“ a že „národní cit a idea nebudou nahrazeny mezinárodností“, neboť „mezinárodnost vzniká ze vzájemnosti národů“. Evropské integrační snahy se tedy musely vyhnout jevu, jenž Masaryk nazýval „naivním kosmopolitismem“ – to znamenalo uvědomit si meze mezinárodního a nadnárodního soužití.
Kontakty a styky mezi národy, které se v moderní době nebývale zintenzivňovaly, působily podle Masaryka dvousečně. Vzájemný styk a poznávání mohly národnostní nevraživost mírnit, ale stejně tak v některých případech i vyvolávat, jak první československý prezident roku 1925 podotkl v knize Světová revoluce. Již na samém počátku dvacátého století dospěl Masaryk k závěru, že bohužel existují i případy, kdy si „dva lidé ve světnici vůbec nerozumějí“, a tehdy v zájmu zlepšení vztahů nezbývá než „udělat přepážku“.
Výhodu (a zároveň přínos) menších evropských národů spatřoval Masaryk v intenzivním způsobu práce, ve vynalézavosti, důvtipu a invenci, vlastnostech, které mají tendenci rodit se právě tam, kde se nelze spoléhat na rozsáhlé zázemí, fyzickou či ekonomickou moc a sílu. „Jako český národ, podobně i Dánové, Norové, Švédové, Finové jsou důkazem, že kulturní zdatnost nemůže se měřit pouze kilometry území ani číslicemi statistiky,“ psal Masaryk na sklonku první světové války v knize Nová Evropa. Zvláště příklad malého Dánska (jež svou plochou představuje jen 55 % rozlohy dnešní České republiky a 31 % rozlohy meziválečného Československa) měl Masaryk v oblibě. O Dánsku prohlásil, že je „snad nejkulturnější zemí Evropy“, a když byl žurnalisty tázán, kterou zemi by chtěl ve svém životě ještě spatřit, uvedl jmenovitě tuto severskou zemi.
Evropskou kooperaci a integraci založenou na sdílených hodnotách pokládal Masaryk za zásadní právě pro menší národy, k nimž náleželi i Češi a Slováci. Zdůrazňoval, že v případě nejednotnosti a nedemokratičnosti Evropy či její části přistupují jejich větší protějšky vždy k politice „pěstního práva“, která je pro jejich menší sousedy zničující.
Namísto demokratické integrace na základě společně sdílených hodnot přichází v takových případech ke slovu sjednocování násilné, dobyvačné, integrace dostává podobu nedobrovolné anexe. Ta budí nové konflikty, pompézně zbudované celky se rozpadají a řetěz křivdy a msty nemá konce. Když Masaryk konstatoval, že „vláda silných mužů jako náhrada demokracie nemocné Evropě uzdravení nepřinese“, velmi dobře věděl, o čem mluví. Dějiny mu daly za několik málo let za pravdu, důsledky pro kontinent byly však zničující. V roce 2022, kdy do Evropy barbarství v podobě siláckého pěstního práva po mnoha desetiletích vtrhlo znovu, je třeba mít tuto skutečnost plně na paměti více než kdy dříve.
Masarykovské inspirace pro 21. století
Co nám tedy ozřejmuje Masarykovo uvažování o evropské otázce dnes, v digitálním věku, v třetí dekádě 21. století?
(1) Ukazuje, že český národní zájem nestojí v případě demokratického vývoje kontinentu proti evropskému zájmu, ale existuje zde spolu s ním nebo vedle něj. Česká a evropská identita se doplňují. Vnímání Evropy jako neurčitého „oni“, které je něčím tak odlišným od našeho národního „my“, je v českém případě více než leckde jinde v Evropě nanejvýš absurdní. Vnitrozemská a středoevropská Česká republika je svou geografií i svými dějinami v Evropě neochvějně ukotvena, náleží k nejevropštějším zemím pevniny. Na rozdíl od přímořských států nemá a nikdy neměla žádnou alternativní, mimoevropskou tvář.
(2) Masarykovo uvažování vybízí důrazně k tomu, aby byl stát jako Česká republika aktivním hráčem na evropské scéně a konstruktivním kritikem toho kterého evropského počínání v roli jeho spolutvůrce. Nikoliv následovníkem dávné české politiky „pasivní rezistence“ z devatenáctého století, která vede k roli brblavého pasivního příjemce evropských rozhodnutí s příležitostnou tendencí k obstrukcím a nezúčastněnému bojkotování.
(3) Masarykovo pojetí evropské otázky upozorňuje na skutečnost, že malé země jsou obohacením evropské scény. Ve srovnání se zbytkem světa Evropa vždy pracovala v malých prostorových měřítcích. Evropská mozaika tvořená souhrou menších zemí s těmi většími je kvintesencí evropské civilizace, tím, co Evropu v dějinách činilo a také dnes činí ve srovnání se zbytkem světa jedinečnou.
(4) V dnešním kontextu Masarykovo myšlení ukazuje, že demokraticky integrovaná Evropa je (přes četné nedokonalosti a často i absurdity ve svém fungování) pro menší i větší státy a národy nesrovnatelně lepším rámcem pro uplatnění jejich vloh, představ a národních zájmů než imperiální Evropa nechvalně známá z minulosti, kde se ve vztazích mezi malými a velkými tak často uplatňovalo Masarykem pojmenované „pěstní právo“.
To se nyní útokem barbarství proti civilizaci znovu ozvalo ve své plné síle, takové síle, jež je neschopná cokoliv přínosného zbudovat, ale zato dokonale schopná pustošit a ničit. Nechť je pěstní právo odstrašujícím příkladem toho, jak Evropa nikdy nesmí vypadat. Demokraticky založená integrace na základě sdílených hodnot je nejúčinnější cestou k tomu, aby pěst šikanujícího barbarství frustrovaného z úspěchů demokratické civilizace dopadla tam, kam její úder z logiky historického vývoje patří – na betonovou zeď.
PhDr. Milan Scholz, Ph.D., je historik se specializací na komparativní dějiny a dějiny idejí. K masarykovské problematice publikoval knihu České a polské hledání identity. Myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Romana Dmowského v komparativní perspektivě (2020).
