V české historiografii se občas rozpoutá vášnivá diskuse o tom, zdali československý, resp. východoevropský komunismus („státní socialismus“) byl totalitou, nebo diktaturou, přičemž většinou běží o spor, který jen se zpožděním dobíhá erudovanou debatu německou, zřídka též anglosaskou nebo francouzskou. Jenže (nejen) v českém případě jde svým způsobem o diskusi pomíjející tehdejší geopolitickou realitu, neboť skutečně autonomní československý nebo východoevropský komunismus neexistoval… O fungování tzv. východního bloku a třeba i každodennosti obyvatel nelze totiž vážně přemýšlet tak, že budeme abstrahovat od role Sovětského svazu jakožto jeho hegemona.

Zatímco v západní Evropě řeší někteří humanitní a sociální vědci v rámci postkoloniálních studií koloniálně-imperiální angažmá svých zemí, v našem kontextu by měl být zcela legitimní přístup, kdy se koloniální optikou analyzuje vztah Sovětského svazu a jeho východoevropských satelitů s omezenou suverenitou. Nedávno zesnulý americký historik Philip D. Curtin, specialista na africké dějiny, definoval kolonialismus celkem jednoduše jako „opanování prostřednictvím národa jiné kultury“.

Takovou situaci lze diagnostikovat i ve vztahu Sovětský svaz – Československo. Když totiž škrtneme etnolingvistický blábol o jakési osudové spřízněnosti Slovanů a přehlédneme z ptačí perspektivy dějiny Čechů a Rusů, je nabíledni, že jde o dva historické národy z odlišných kulturních a civilizačních okruhů… Češi jakožto národ tradičně západní prožívali s ostatními částmi Západu univerzitní boom středověku, renesanci i mnohovrstevnatý reformační cyklus, stejně jako osvícenství a občanskou emancipaci, zatímco Rusové stáli buď zcela mimo tyto procesy, nebo se je pouze v malé části svých elit snažili imitovat… Ruské impérium se ovšem vyznačovalo evropskými mimikry, což se nejnebezpečněji ukázalo v sovětsko-ruské recepci komunismu v podobě tzv. marx-leninské ideologie.

Německý historik Jürgen Osterhammel, který se věnuje tzv. globálním dějinám, se před časem pokusil o upřesnění definice kolonialismu: mezi kolonizátorem a kolonizovaným panuje hluboké odcizení, kolonizátor si nadto uzurpuje interpretaci tohoto vztahu, jeho minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jistě bychom našli řadu dokladů o tom, jak zejména Češi, Slováci, Poláci, Maďaři či Litevci (tj. jejich intelektuální elity) vnímali právě takto vztah k Sovětskému svazu jakožto dobové formě ruského imperialismu. Tragédie těchto historicky západních národů (Západ není kategorií zeměpisnou, nýbrž civilizační!) ovšem spočívala v tom, že jejich koloniální metropole nebyla ohniskem modernizace a emancipace, ale představovala vůči nim zaostalou entitu, a tudíž civilizační regres.

Dnešní Ruská federace je vlastně upadající postkoloniální mocností, která se snaží udržet své eurasijské impérium a bývalým východoevropským koloniím, dnes východní periferii Západu, vnucuje svou interpretaci minulosti, přítomnosti a budoucnosti… Pokud někteří kolegové historici a kolegyně historičky interpretují například československou „normalizaci“ bez onoho sovětsko-ruského imperiálního (a okupačního) kontextu, může jejich bádání o tehdejším „společenském konsensu“ představovat zajímavou dílčí sondu… Jenže zároveň tak pomíjejí, že normalizační „strategie přežití“ se formovaly za přítomnosti stotisícové okupační armády… Mohli bychom tudíž stejně tak dobře mluvit o různých stupních kolaborace, případně rezistence či společenského paralelismu.

Dovolil bych si připomenout, že imperiálně-koloniální optikou reflektoval Sovětský svaz i reformní komunista Antonín J. Liehm, exulant usazený po roce 1968 v USA a posléze ve Francii, který si nedělal iluze o sovětském imperialismu, a to ani za časů gorbačovské perestrojky. V textu nazvaném Impérium, společenství národů, Řecko…?, publikovaném roku 1987 v exilových římských Listech, se zamýšlel nad budoucím vývojem churavého sovětsko-ruského impéria. Považoval za zřejmé, že pokud se sovětské reformy nezdaří, ocitne se Sovětský svaz v situaci Německa konce třicátých let, kdy „agresivita bude nahrazovat hospodářský rozvoj“.

Podle Liehma byl Gorbačovův úspěch málo pravděpodobný a důvody považoval za zjevné: „Sovětské okupační impérium, jako koncepce i jako praxe, je dnes zrovna tak zastaralé jako sovětská ekonomika či sovětská společnost.“ Jedinou šancí pro Sovětský svaz, ale též pro Evropu, by snad mohla být přeměna „impéria v commonwealth“, což by znamenalo „přeměnu koloniální situace ve společenství národů, jež nemají důvod mít se v lásce […], ale které drží v tomto novém společenství společný zájem a prospěch“. Liehm proto trval na tom, že Gorbačovovy reformy se nemohou zdařit „bez perestrojky impéria a imperiálně koloniálních vztahů“.

Sovětsko-ruské impérium ve východní polovině Evropy se naštěstí díky Gorbačovově bezkoncepčnosti zhroutilo, čehož dnes hlasitě lituje putinovská věrchuška revizionistické Ruské federace. Jenže to, co před desetiletími pochopil břitký a jasnozřivý politický komentátor Antonín J. Liehm, letošní šestadevadesátník, je dodnes bohužel vytěsněno z české historické paměti (a také z části české historiografie i politického diskursu): vztah Sovětského svazu k tzv. východnímu bloku měl výrazné rysy imperialismu a kolonialismu… To je teze, s níž lze samozřejmě polemizovat, ale jde o legitimní hypotézu, jejíž zkoumání je velmi důležité pro pochopení nedávné české a evropské minulosti stejně jako přítomnosti.