Politolog Vladimir Pastuchov, který dnes žije v Londýně, odpovídá na otázku, co se dnes s ruským národem děje. Nestalo se to s ním najednou. To, že se povedlo tolik lidí zhypnotizovat k podpoře dnešního moskevského režimu a ke schvalování války, má podle něj kořeny hluboko v minulosti.

Na stránkách Novoj Gazety, která stále ještě v Rusku existuje, byť je také postižena cenzurou, popisuje dnešní stav jako objevení se „nové paranormality“. Jejím charakteristickým rysem je „syndrom absolutní důvěry v informace oficiálně šířené úřady“. Většina schopnosti průměrného občana kriticky myslet „byla téměř přes noc přerušena“. „Ve vědomí došlo k zablokování vnímání jakýchkoli, i těch nejspolehlivějších a nejvěrohodněji vypadajících alternativních informací pocházejících z jiných zdrojů.“

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Strašlivé číslo 86 a reportáž ze Lvova, kde „chce každý bojovat s Rusem“

To „strašlivé“ číslo je 86 a je tak vysoké, že dosáhlo až na titulní stánku nového vydání našeho týdeníku, které…

Pastuchov použil jakousi biologickou metaforu: „Mytologémy produkované a distribuované Kremlem nenarazily na žádný kritický odpor a okamžitě vstoupily do masového vědomí a následně se vysílaly v milionech kopií a spojily se v jeden nekonečný proud. Takto patogenní virus zabuduje svůj genetický materiál do DNA milionů buněk, které napadne, aby se poté mohl v automatickém režimu donekonečna reprodukovat. Aby k tomu však mohlo dojít, musí mít buňky k této infekci predispozice a musí jim chybět imunita. Ale jak poznamenal jeden ze zakladatelů klasické německé filozofie, žádný hypnotizér na světě nemůže uspět, když se mu hypnotizovaná osoba směje do obličeje. Lidé v Rusku se při poslechu Putina nesmáli. Na tento projev byli připravováni desetiletími a staletími rozvoje své duchovní kultury a to je ta nejsmutnější zpráva, kterou vám dnes sdělím.“

Pak autor vyjmenovává tři pilíře tohoto plochého světa putinismu: ortodoxní fundamentalismus, slavjanofilství a stalinismus, což je radikální verze ruského bolševismu.

V polovině 19. století se Rusové zformovali jako politický národ, kulturní společenství s vlastním jazykem a náboženstvím, kterému se podařilo vytvořit centralizovanou státnost. Byl to formálně i neformálně teokratický stát, jehož život byl postaven na pravoslaví. V polovině 19. století se v Rusku začala formovat sekulární ideologie. Podle Pastuchova se ale od samého počátku proces zvrtl. Ideologie se v Rusku objevila ve dvou konkurenčních formátech:

V západním, který uznával nadřazenost západního socioekonomického modelu a požadoval jeho aplikaci v Rusku.

Ve slavjanofilském, který požadoval izolaci Ruska od Západu v zájmu zachování jeho identity (čti pravoslaví).

Takto pro budoucnost vznikly dva potenciálně možné duchovní modely politického vývoje Ruska: pravoslavně-západní a pravoslavně-slovanský.

„Bolševismus tak vznikl jako částečně hybridní duchovní proud. Relativně malá sekta bolševiků dokázala ve válce a devastaci vnutit ruské společnosti svou kvazináboženskou filozofii a uzurpovat si politickou moc…  Následně velká hospodářská krize spolu s řadou dalších okolností vyvolala přerod bolševismu ve stalinismus, radikální totalitní latentně nacionalistickou ideologii, v níž byl proletářský mesianismus plynule integrován do pravoslavného mesianismu.“

Stalinismus nikdy nebyl náhodným „kličkováním“ zbloudilé ruské duše, ale zapadal do celkového proudu vývoje ruské ideologie a byl úzce spjat se slavjanofilstvím i s radikálním pravoslavím, které lze považovat za jeho předchůdce.

Po Stalinově smrti v roce 1953 následovala čtyři dlouhá desetiletí pomalého rozkladu stalinismu, který se jen odebral do undergroundu. Pastuchov říká, že se přeměnil v „intelektuální kompost“. Bolševismus „se začal rozpadat na své součásti, tedy na fragmenty svých kdysi integrovaných západních a slovanských vzorů“.

„Disidentské prostředí nebylo výjimkou. Velmi brzy se objevily dva stejné póly: jeden orientovaný na Evropu a liberální hodnoty a druhý protizápadní, nábožensky konzervativní. Toto rozdělení bylo personifikováno postavami Sacharova a Solženicyna.“

Vladimir Pastuchov pak cituje, co o Ukrajině napsal Alexandr Solženicyn:

„Od prvních kroků vzniku ukrajinského státu byla nafukována – pro posílení politických řad – imaginární vojenská hrozba ze strany Ruska… ,Hrozba války‘ jim tak zachutnala (pro posílení stále ještě příliš roztříštěného ,ukrajinského vědomí‘), že stačilo, aby Rusko prohlásilo jen záměr prodávat ropu nikoliv za levné, ale za světové ceny – z Ukrajiny hrozivě odpověděli: To je válka!!! (…) Jak ukrajinští nacionalisté rozvíjeli svou ideologii, docházelo k nejdivočejším extrémům výkladů a apelů. Dozvěděli jsme se, že ukrajinský národ je ,nadnárod‘, že sahá tisíce let do minulosti, že nejen svatý Vladimír byl Ukrajinec, ale zřejmě i Homér – a školní učebnice na Ukrajině jsou v tomto duchu komicky přepracovávány, neboť ukrajinský nacionalismus s tak jasnou menšinou těchto nacionalistů je zveličován do ideologie celé Ukrajiny.“

A v čem je ta pointa? Že vlastně skoro totožné věci dnes vykládá Putin. Vůdce v tom není nijak původní: „Všechny tyto myšlenky jsou produktem rozkladu komunistické ideologie, která se předtím po desetiletí dusila nejprve v sovětském stagnujícím podzemí a pak ležela opuštěná na dvorku ,šviháckých‘ 90. let.“

Dále čtěte

Petr Kolář: Putinovo Rusko je čert, kterého si Západ vykrmil, ale teď ho musí zastavit

Petr Kolář je manažer a bývalý diplomat, v letech 1993–2012 byl zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí ČR a působil jako velvyslanec ve Švédsku,…

Nakonec se Pastuchov zabývá tím, co by se s Ruskem dalo dělat, až se všechno zhroutí (a nedojde k tomu po jaderné válce). Problém nevidí v existenci „ruských typů“, ač jsou ti lidé odporní, ale v idejích: „Vzhledem k tomu, že ruská mentalita je téměř závislá na jakýchkoli holistických, mystických a totalitních názorech, bude nutné zakázat v Rusku šíření jakýchkoli myšlenek podobných, symetrických a totožných s těmi, které ve svém vývoji vedly k ospravedlnění ,zvláštní operace‘. Jakékoli šíření myšlenek, které přímo či nepřímo ospravedlňují jakýkoli druh teroru pod rouškou jakéhokoli ideologického formátu, ať už jde o pravoslaví, komunismus, stalinismus, nacionalismus či cokoli jiného, by mělo být v Rusku přísně tabuizováno, jakýkoli pokus o šíření těchto myšlenek ve státní i nestátní sféře.“

Znamenalo by to dvě věci: odluku církve od státu a dekomunizaci. „Ruská pravoslavná církev jako organizace, která se zcela zdiskreditovala svou podporou a ospravedlňováním teroru, by měla být organizačně a ideologicky denacifikována, zbavena jakékoli podpory ze strany státu a ponechána svému stádu, které by mělo mít právo rozhodovat o církevních záležitostech.“

„Propagace komunistických myšlenek by měla být zakázána a samotné myšlenky by měly být odhaleny jako protilidské. Všechny politické organizace, které oficiálně hlásají komunismus a ospravedlňují teror v jakékoli formě, by měly být zakázány.“

Dnes to podle Pastuchova někomu připadá nereálné, ale podle něj to zítra reálné bude. „Čas jednoduchých polovičatých opatření již pominul,“ říká nakonec.