Andrej Babiš s tehdejším premiérem Milošem Zemanem po podpisu smlouvy o prodeji Unipetrolu FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Zatímco Andrej Babiš do poslední chvíle nevěděl, zda si připomene 30. výročí pádu komunismu položením kytice na Národní třídě, jeho holding se činí. Ve většině deníků zveřejnil inzertní přílohu „Pravda o Agrofertu“, která si nezadá s budovatelskou propagandou. Jaký je jiný pohled na roli oligarchy a jeho impéria v polistopadové éře?
Když před třiceti lety studenti zažehli sametovou revoluci a následný vývoj otevřel cestu ke svobodě, demokracii a návratu do západních struktur, pád komunistického režimu neslavili všichni.
Sovětský blok se rozpadal, ochranná ruka Moskvy slábla. Mnozí aparátčíci se obávali dalšího vývoje a nevnímali tehdejší události jako šanci na svobodnější život, ale jako osobní ohrožení. Část z nich už krátce po eskalaci listopadových událostí pochopila, že je konec budování socialismu pod vládou jedné strany, a pružně se přizpůsobila novým podmínkám. Jiní se nechtěli tak snadno vzdát a dodnes udržují při životě skanzenovou formu KSČM.
V závětří v Maroku
Další opatrně vyčkávali, jak se situace vyvine. Mezi ně patřil i Andrej Babiš, dnes nejmocnější postava české politické scény. Mnozí z těch, kteří v listopadu 1989 na náměstích v celé republice cinkali klíči na rozloučenou totalitním strukturám, by si v té době jen stěží dokázali představit, že jim bude po třiceti letech vládnout agent Státní bezpečnosti, který z těchto struktur vzešel.
Babiš v oné hektické době, kdy se lámaly ledy, pobýval v závětří na lukrativní pozici delegáta Podniku zahraničního podniku Petrimex v Maroku. V těchto specifických a Státní bezpečností prošpikovaných státních firmách, obchodujících s kapitalistickou cizinou a rozvojovými zeměmi, pracovala důkladně prověřená privilegovaná vrstva nomenklaturních kádrů.
Babišovi se v Maroku líbilo. Na tehdejší poměry skvělý výdělek v devizách, diplomatický pas umožňující cestování na Západ, život ve čtvrti s ostrahou, rozvinutá síť obchodních známostí, slunečné počasí a moře. Stinné stránky „budování socialismu“ se mu vyhýbaly obloukem.
Návrat do Československa
Když se komunistický režim zhroutil, manažeři z „pézetek“ měli na startovní čáře ekonomických změn se zkušenostmi s tržní ekonomikou náskok. Nemluvě o tajemných zdrojích kapitálu, ulitého v zahraničních bankách. Přesto Andrej Babiš s návratem váhal.
„V Maroku jsem byl i v době sametové revoluce a ani jsme pořádně nevěděli, co se dělo u nás doma. Chtěl jsem v této zemi zůstat natrvalo,“ přiznává dnes. Nakonec se do Bratislavy vrátil až v roce 1991 na žádost Antona Rakického, svého šéfa z Petrimexu a zjevně když seznal, že je „čistý vzduch“.
Rakický se v nových poměrech rychle zorientoval a stal se generálním ředitelem PZO Petrimex. V Babišově životě je důležitou postavou, jelikož ho jmenoval svým zástupcem a fakticky ho v polistopadové éře přivedl k podnikání v Československu.
Oba muži mají společné i to, že v polovině devadesátých let uprchli ze Slovenska, údajně před Mečiarovým režimem. Rakický před trestním stíháním do USA, Babiš do Prahy, kde už v roce 1992 založil pobočku Petrimexu. O rok později z ní vznikla samostatná firma Agrofert, kterou Babiš za podezřelých okolností ovládl v roce 1995 s pomocí netransparentní společnosti O. F. I., registrované ve Švýcarsku.
Autoři publikace „Pravda o Agrofertu“ v reakci na údajnou negativní kampaň vůči holdingu prohlašují: „My jsme hrdí na to, kým jsme a co děláme. Také díky vám jsme vybudovali prosperující firmu – bez tunelování, kuponové privatizace nebo pochybných bankovních úvěrů.“
Na počátku O. F. I.
Jaká je skutečnost? Agrofert čelil kvůli „krádeži za bílého dne“ žalobě Petrimexu, odkud museli Babiš s Rakickým krátce předtím odejít. Dodnes není jasné, kdo stál za investorem O. F. I., fakticky prázdnou skořápkou bez vlastní kanceláře. Babiš tvrdil, že mu peníze půjčili jeho spolužáci ze švýcarského gymnázia College Rousseau v Ženevě, kde rok studoval za tuhé normalizace v době, kdy jeho otec působil jako československý zástupce v GATT. Podle svědectví bývalých spolupracovníků je ale příběh se spolužáky jen pohádka, a za O. F. I. stál samotný Babiš.
V každém případě tato firma stojí na počátku rozmachu impéria Agrofertu, které se mezitím rozrostlo na více než 250 firem s loňskými tržbami 157,5 miliardy korun. Je jedničkou na domácím trhu v oblasti zemědělství, potravinářství a biopaliv a je významným hráčem v chemii, lesnictví, zdravotnictví a dalších oborech.
Expanze za éry premiéra Zemana
Agrofertu se dařilo už v devadesátých letech, ale skutečný zrod podnikatelské hvězdy Andreje Babiše přišel s novou vlnou manažerů až s nástupem sociálnědemokratických ministrů, kteří prosazovali „českou cestu“ privatizace. V éře Miloše Zemana si vytvořil pevnou klientelistickou síť kontaktů do státní správy. Bez nich by se nevypracoval na pozici druhého nejbohatšího miliardáře v zemi.
Holding v té době výhodně privatizoval významné chemické podniky Deza, Precheza a koncern Aliachem, sdružující Spolanu Neratovice, Fatru Napajedla a Synthesii Pardubice. Babiš tehdy dostal díky svým dravým praktikám pejorativní nálepku „Chemický Alí“, podle nechvalně proslulého bratrance Saddáma Husajna.
V „Pravdě o Agrofertu“ se nedočteme, že expanzi Babišova impéria provázely mnohé kontroverze, „nepřátelská“ převzetí firem po uměle vyvinutém nátlaku (Kostelecké uzeniny, Agro Jevišovice…), což autoři marketingové přílohy líčí jako „zachraňování“ podniků v problémech, ale i policejní vyšetřování.
Jedním z nejznámějších případů je ovládnutí výrobce hnojiv Lovochemie koncem devadesátých let. Majetkové převody uvnitř firmy označil tehdy vytlačený spoluvlastník, německá firma BAGS, za typické tunelování, což je v rozporu s „prchalovskými“ chvalozpěvy.
Jak uvedl týdeník Euro (23. 3. 2017), po převzetí Lovochemie byl Andrej Babiš podezřelý z pěti trestných činů. Vyšetřování kauzy, v níž se původně angažovala i tehdejší litoměřická státní zástupkyně Lenka Bradáčová, vyšumělo do vytracena. Klíčový policejní znalec David Hrazdíra, na základě jehož posudků byl případ odložen, dnes vypracovává posudky pro Agrofert.
Důvod Babišovy nevěrohodnosti
Nejznámější kauzou spojovanou s Agrofertem je dvojí privatizace obří petrochemické společnosti Unipetrol. Babišovi se nejprve podařilo dosadit do vedení tohoto státního podniku svoje manažery. Agrofert následně těžil miliardy z výhodných smluv s Unipetrolem celé tři roky, než Zemanův kabinet v roce 2001 přikročil k jeho privatizaci.
Díky přímluvcům ve vládě vyhrál Agrofert, ačkoli nabídl o dvě a půl miliardy korun méně než hlavní konkurent. Trh tehdy na sporné rozhodnutí vlády reagoval propadem akcií Unipetrolu o 45 procent. Babišovi se nakonec nepodařilo zajistit úvěr a po necelém roce musel Unipetrol s ostudou vrátit bez zaplacení.
Od té doby mu tehdejší premiér Zeman dlouho nemohl přijít na jméno. Ještě v roce 2011, kdy Babiš vstoupil do politiky, současný spojenec premiéra prohlásil, že „člověk, který působí v politice, nesmí krást, podrážet a musí dodržovat uzavřené dohody“. Jako konkrétní příklad uvedl dohodu o Unipetrolu, kterou Babiš nedodržel. „To je pro mě dostatečný důvod jeho nevěrohodnosti,“ řekl tehdy.
Fiasko první privatizace Unipetrolu nezabránilo tomu, že se Babiš skrytě účastnil druhého kola v režii vlády Vladimíra Špidly a později Stanislava Grosse. Zvítězil polský gigant PKN Orlen v pozadí s Agrofertem, kterému byl za úspěšný lobbing přislíben odkup části Unipetrolu. Kauzu však začala vyšetřovat polská prokuratura kvůli podezření z korupce. Vedení PKN Orlen padlo a Babiš se své „odměny“ nedočkal.
Obrovský vliv majitele Agrofertu, když dokázal přes Grosse přimět českou vládu, aby odmítla o 40 procent vyšší nabídku, než dal PKN Orlen, konstatovala i zpráva vyšetřovací komise polského Sejmu. Česká policie ovšem případ později znovu odložila.
Lobbing za biopaliva
Agrofert těžil nejen z privatizace státních podniků a predátorského chování ve sférách svého zájmu. Stal se nejvýznamnějším tuzemským odběratelem státních a evropských dotací a daňových úlev. Agrofert jejich vliv na ekonomickou bilanci bagatelizuje, nicméně bez loňských dvou miliard korun dotací by se octl po dlouhé době ve ztrátě.
Nejvýznamnější úspěch v tomto směru se Babišovi podařil prosazením státní podpory biopaliv na bázi řepky olejné. Agrofert manipuluje s fakty, když uvádí, že žádné dotace speciálně na řepku nejsou. Říká tím zase jen část své „pravdy“.
Babiš nejprve postavil závod na výrobu biopaliv Preol s přiklepnutou daňovou úlevou 600 milionů korun. V roce 2010 si zejména přes kontakty v ČSSD ve sněmovně zařídil přehlasování prezidentova veta den před parlamentními volbami. „Ano, lobboval jsem za biopaliva. Volal jsem třeba některým poslancům,“ přiznal tehdy veřejně.
V utužování kontaktů Babišovi pomáhali mnozí lobbisté, přičemž k prosazování biopaliv se přihlásila jedna z nejznámějších, bývalá rozvědčice Radmila Kleslová. Prodloužení státní podpory v roce 2015 si už majitel Agrofertu zajistil osobně jako ministr financí.
Dotační král
Dominance Agrofertu na trhu s biopalivy – počínaje dotovaným pěstováním a výkupem řepky po výrobu daňově zvýhodněné bionafty – je názorným příkladem úspěšného tažení Babišova impéria, u kterého vždycky tvořily státní penězovody nepominutelnou součást jeho byznysplánu (ostatně dnes o ně tvrdě bojuje s auditory Evropské komise), a neváhal přitom čerpat ani miniaturní dotace pro malé podnikatele za desítky tisíc korun.
Po vstupu hnutí ANO do vlády v roce 2014 se celkový objem dotací pro Agrofert zdvojnásobil. Úspěšnější je i v obchodech se státem, když se například zdvojnásobily dodávky bionafty jeho firem do státního podniku Čepro pod Ministerstvem financí ovládaným ANO.
Dotace a úlevy přitom Agrofert „umí“ i v zahraničí. Velmi úzké Babišovy vazby na Ficovu stranu SMER přinesly ovoce v podobě největší daňové úlevy ve slovenské historii ve výši 1,5 miliardy korun na výstavbu nové výroby čpavku v chemičce Duslo Šala. Kvůli této transakci dokonce Ficovi lobbisté měnili zákon, aby investice nad 200 milionů eur už nemusely projít veřejným připomínkováním a na jejich schválení stačil podpis ministra hospodářství.
ANO, bude líp
Dopady ekonomické krize na Agrofert a oslabení vazeb na státní správu za pravicových vlád vedly podle kuloárových zpráv k Babišovu rozhodnutí vstoupit přímo do politiky. Neponechával přitom nic náhodě. Včas koupil vydavatelství Mafra a další média a postupně si zajistil vliv ve většině mainstreamových médií. Nastartoval tak změny, které vedly k totálnímu překreslení mediální scény.
Antisystémové hnutí ANO ve volbách uspělo díky masivnímu marketingu a populistické rétorice, dodnes tvořícím hlavní páteř jeho politiky. Vytěžil i z dosud nevysvětleného policejního převratu v červnu 2013, který dodnes neodhalil tehdy avizovanou obří korupci. Babiš se stal paradoxně hlavním mluvčím protikorupčních iniciativ a po jejich zádech se vyvezl na výsluní drtivou kritikou polistopadového „Palerma“. Podařilo se mu přitom utajit, že on sám byl jednou z jeho klíčových postav.
Postupující agrofertizace státní správy zintenzivnila po volbách 2017, ve kterých hnutí ANO posílilo zejména na úkor ČSSD a KSČM. Babiš utužil spojenectví s prezidentem Milošem Zemanem, provedl policejní čistky a jeho kauzy jsou systematicky zametány pod koberec.
Šéf ANO drží několik nepřekonatelných primátů. Je prvním členem vlády a později premiérem bez čistého lustračního osvědčení. Je prvním politikem České republiky, jehož všudypřítomný střet zájmů zaměstnává i evropské instituce. Označil KSČM za demokratickou stranu a poprvé po listopadu 1989 ji přivedl zpátky k podílu na celostátní moci. Brutálně posílil státní represi v podnikání, aby z ní vytěžili velcí hráči, kteří si v zemi rozparcelovali vliv.
Není žádný spasitel
Žádná popularizovaná hlášení na Facebooku nemohou zakrýt, že Andrej Babiš není žádný spasitel. O tom nakonec psal už v listopadu 2011 i jeden ze současných nejloajálnějších zaměstnanců Agrofertu, šéfredaktor Mladé fronty DNES Jaroslav Plesl.
„Při svém politickém tažení si Babiš počíná velmi destruktivně. Když se k němu někdo odmítne přidat, označí ho za součást Palerma. Ale ne každý, kdo Babiše odmítne podpořit, zároveň souhlasí s korupcí. A Babiš není rytíř na bílém koni. Ten se totiž zatím nikde neobjevil. Ale až se ukáže, určitě se Babiše začne ptát na jeho čilé styky se Stanislavem Grossem. Tím Stanislavem Grossem, který je dnes ikonou české korupce,“ napsal v Hospodářských novinách.
Pleslův názor sedí i dnes, s jediným rozdílem. V deníku, jehož redakci řídí, vycházejí v době třicátého výročí pádu komunismu cinknuté „pravdy“ jeho současného zaměstnavatele. A jeho šéfredaktor se rozhodně na čilé Babišovy styky v době „Palerma“ neptá. To je jen jeden z mnoha názorných dílků mozaiky, jak hluboce se v posledních několika letech proměnily poměry.
Více o třiceti letech od revoluce si můžete přečíst ve speciálu Revue FORUM. Věnujeme se našim prezidentům, premiérům, největším úspěchům i kauzám. Oslavte svobodu s námi.
