KOMENTÁŘ / Volby v Nizozemsku ovládla krajní pravice. Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse, který je dlouholetým spojencem Marine Le Penové nebo Tomia Okamury, překvapivě zdvojnásobila volební výsledek z posledních voleb a získala zdaleka nejsilnější zastoupení v parlamentu. „PVV už nelze nadále ignorovat,“ prohlásil v průběhu volební noci Wilders. „Nizozemci doufají, že se lidem podaří získat svou zemi zpět a že se postaráme o to, aby opadla imigrační a azylová tsunami.”

S výrazným odstupem se na druhém místě umístila aliance sociálních demokratů a zelených pod vedením bývalého eurokomisaře Franse Timmermanse, který patří mezi architekty takzvané Zelené dohody pro Evropu. Těsně za nimi pak skončili liberálové z Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD), kteří zemi vládli nepřetržitě od roku 2010. Strany stávající vládní koalice ztratily celkem zhruba polovinu všech křesel a staly se tak hlavními poraženými letošních voleb.

Do nizozemského parlamentu se už tradičně dostalo obrovské množství (celkem patnáct) stran, protože nemá na rozdíl od Česka žádnou uzavírací klauzuli. Vyjednávání o nové vládě proto zpravidla trvají velice dlouho – po posledních volbách v roce 2021 to bylo dokonce rekordních 9 měsíců. Už teď je ale jisté, že PVV má ve své historii zdaleka největší naději na účast ve vládní koalici. Některé strany totiž po letech politické ostrakizace přestávají spolupráci s Wildersem vylučovat, přestože jeho strana i nadále trvá na svých radikálních postojích.

Stálice nizozemské politiky

Wilders se na nizozemské politické scéně pohybuje už od počátku 21. století. Původně byl členem liberální VVD, v roce 2004 však založil vlastní politické uskupení, jehož hlavními tématy se staly odpor vůči islámu, imigraci a Evropské unii. Brzy se k nim přidal také obdiv vůči Rusku a naopak kritika Ukrajiny – Wilders se mimo jiné dlouhodobě vymezuje proti ukrajinskému členství v NATO.

Často velmi radikální a někdy vyloženě urážlivá vyjádření Geerta Wilderse na adresu islámu a různých etnických menšin vedla k tomu, že je pod nepřetržitou policejní ochranou. Zároveň opakovaně stanul před soudem a například v roce 2016 byl kvůli svým výrokům o marockých imigrantech odsouzen za podněcování k diskriminaci.

Wildersově straně se dařilo stabilně dosahovat slušných volebních výsledků, teprve letos ale poprvé zvítězila. Do té doby největším úspěchem PVV byly volby z roku 2010, kdy získala 15 % hlasů a dohodla se na podpoře menšinové vlády tehdejšího lídra VVD Marka Rutteho.

Kabinet se nicméně již po dvou letech právě kvůli PVV rozpadl a Rutte, který se stal mezitím nejdéle sloužícím nizozemským premiérem, později dohodu s Wildersem označil za svoji vůbec největší politickou chybu. V následujících letech pak Rutte stejně jako prakticky všichni ostatní politici jakoukoli spolupráci s PVV odmítal. To se změnilo teprve před letošními volbami, kdy dveře případné povolební koalici otevřela Rutteho nástupkyně ve funkci předsedkyně liberálů, Dilan Yeşilgöz-Zegeriusová.

Wildersův triumf

Politická normalizace některými tradičními stranami zřejmě přispěla k Wildersovu nebývalému úspěchu v těchto volbách – PVV totiž začala mít poprvé po letech reálnou naději na účast ve vládě. „Politika nesnášenlivosti se normalizovala, zatímco normální být nikdy neměla. Yeşilgöz-Zegeriusová otevřela Wildersovi dveře dokořán,“ prohlásil po volbách lídr menší liberální strany D66, Rob Jetten. S tím souhlasí i nizozemský politolog Martin Rosema z Universiteit Twente, podle kterého „i na základě mezinárodních zkušeností víme, že se krajně pravicovým stranám daří hůře, když jsou politicky ostrakizovány“.

Přinejmenším stejně důležitá pro Wildersův úspěch však byla únava voličů ze stávajících liberálních vlád v čele s Ruttem, které nedokázaly efektivně řešit stále horší situaci s dostupností bydlení, vysokými cenami energií, dysfunkčním systémem zdravotnictví nebo prudce rostoucí imigrací. Právě nezvládnutou imigraci označili v exit pollu agentury Ipsos voliči Wildersovy strany za vůbec nejdůležitější téma – a bezpochyby přispělo k tomu, že PVV nakonec dalo hlas i patnáct procent příznivců VVD z posledních voleb.

PVV navíc významně pomohlo, že oslabili její největší konkurenti na krajní pravici. Ještě před několika lety se zdálo, že by Wilderse mohl zastínit podstatně mladší Thierry Baudet, jehož Fórum pro demokracii (FvD) v roce 2019 překvapivě triumfovalo v regionálních volbách. Stranou prosazující nizozemský odchod z EU ale vzápětí otřásla série skandálů, když se ukázalo, že má její mládežnické křídlo blízko k neonacismu a mezi jeho členy se šíří antisemitské a homofobní konspirace. V letošních parlamentních volbách nakonec FvD získala pouhá dvě procenta hlasů.

Obrovský potenciál nenaplnilo ani Hnutí zemědělců a občanů (BBB), které vzešlo z farmářských protestů proti snaze vlády radikálně omezit chov hospodářských zvířat. BBB se stalo nejúspěšnějším politickým uskupením v regionálních volbách na začátku letošního roku a dokázalo odlákat část Wildersových poslanců, přestože hnutí na rozdíl od PVV nepožaduje vystoupení z Evropské unie a podporuje Ukrajinu. Výsledek v parlamentních volbách je ale pro BBB zklamáním, když získalo pouze necelých pět procent hlasů.

Koalice, nebo další menšinová vláda?

Wilders se v předvolební kampani pokoušel mírnit některé kontroverzní body programu, který i letos obsahuje celou řadu radikálních požadavků – od vystoupení z Evropské unie a opuštění eura přes návrh na plošný zákaz mešit a koránu až po naprosté zastavení přijímání uprchlíků prostřednictvím azylového řízení. Šéf PVV především zdůrazňoval, že tažení proti islámu už pro něj není takovou prioritou jako v minulosti. „Islám máme v naší genetické výbavě, ale teď jsou důležitější jiné věci,“ prohlásil například v nedávném rozhovoru pro televizní stanici Nieuwsuur. 

Geert Wilders tím dával jasně najevo, že se chce po letech v opozici účastnit na vládě. Nejprve ale potřebuje překonat odpor potenciálních koaličních partnerů na pravé straně politického spektra, zejména křesťanských demokratů z Nové společenské smlouvy (NSC), která ve volbách skončila s necelými 13 procenty na čtvrtém místě. Předseda NSC Pieter Omtzigt sice před volbami koaliční spolupráci s Wildersem kategoricky vylučoval, nebránil se však případné podpoře menšinové vlády právě jako mezi lety 2010 a 2012. 

Další variantou by byla účast PVV v koalici bez Wilderse na pozici předsedy vlády. Tuto možnost již naznačila předsedkyně VVD Yeşilgözová. „Nedokážu si představit, že by tato země měla vůdce, který by nespojoval všechny Nizozemce a který by tu byl pro všechny Nizozemce,“ prohlásila po volbách. „Ale PVV je velkým volebním vítězem a musí ukázat, zda si dokáže najít většinu v parlamentu.“