ROZHOVOR / K tomu, abych byla schopna obnovit přátelství s Rusy, budu potřebovat čas, říká ukrajinská freelancerka, ilustrátorka a spisovatelka Valentyna Duvanová, které nyní žije v Kyjevě. K České republice má vřelý vztah, jelikož zde studovala na Technické univerzitě v Liberci. V rozhovoru pro deník FORUM 24 pak mimo jiné prozradila, které okamžiky války snášela nejhůře nebo co si myslí o současném mobilizačním zákoně.

Válka na Ukrajině trvá více než dva roky. Jak ji nyní vnímají lidé ve vašem okolí? Uvítali by raději mír i za cenu územních ztrát, nebo panuje ve společnosti odhodlání vytlačit ruskou armádu ze všech okupovaných území?

Vnímám to tak, že lidé už jsou z války opravdu unavení, protože žijeme dlouhou dobu v obrovském napětí. Hodně těžké to bylo v zimě, protože se těžko vyjednávala podpora USA, neměli jsme dostatek zbraní a viděli jsme, jak lidé stále umírají.

Cena války je obrovská. Samozřejmě že je složité, když ztrácíme nějaká území.

Řekla bych to tak, že to není fotbalový zápas, takže říkat, že vyhrajeme válku, není to správné slovo. Spíše si přejeme osvobození. V armádě jsou naši kamarádi a příbuzní. Cena války je obrovská. Samozřejmě že je složité, když ztrácíme nějaká území. Moc se o tom nemluví, ale myslím, že si všichni uvědomují, že je nereálné, abychom získali ztracená území ze sta procent. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet, ale nejdůležitější je lidský život.

Nedávno byl na Ukrajině přijat mobilizační zákon, který má přimět uprchlé ukrajinské muže k návratu do země. Jaký máte na tento krok názor? Změnila se kvůli tomu podpora prezidenta Zelenského?

Nevím, jak se změnila podpora Zelenského v jiných zemích. Já rozumím tomu, proč se ti lidé nechtějí vracet. Opustili Ukrajinu, protože se zkrátka bojí. Nemyslím, že je reálné, že se budou vracet. Vidím to spíše jako takové PR pro muže na Ukrajině, aby neměli touhu odcházet. Takže je to směřováno směrem dovnitř. Já neodsuzuji muže, kteří se nechtějí vrátit. Všichni chtějí žít.

Nesouhlasím ale s tím, když ti muži odejdou a pak v těch státech dostávají finanční podporu. Tady už se jedná o jejich morálku. Od mužů z naší armády ale často zaznívají názory, že pokud by se po válce tito muži vrátili, tak by například byla omezena jejich možnost volit. Vím, že to teď vypadá nedemokraticky, ale je v tom určitý smysl. Oni tady nebyli a neviděli, co se tady dělo. O tom bych si dovedla představit nějakou diskuzi. Nyní ale nesouhlasím s tím, aby se museli vracet. Ten zákon působí tak, aby to vypadalo, že odpovědnost leží právě na mužích, kteří se nechtějí vrátit, takže trochu PR.

Četl jsem, že televizní zpravodajství na Ukrajině postrádá určitou kritičnost a nabízí pozitivní informace o válečných úspěších Ukrajiny, ačkoliv realita je často jiná. Je to pravda?

Ano, je to pravda. Už se na to taky skoro nikdo nedívá. Mluví o tom i spousta sociologů. Ty televizní zprávy takto vypadají, aby v lidech povzbuzovaly víru. Já jsem třeba sledovala zprávy v televizi asi první tři týdny války. Všichni jsme potřebovali slyšet nějaká povzbudivá slova, když jsme byli v šoku. Později jsem ale pochopila, že to je propaganda. Těch informačních kanálů je ale plno na internetu a navíc mám informace od lidí, kteří skutečně ve válce jsou nebo byli. Hodně lidí si myslí, že se televize zdiskreditovaly.

Dále čtěte

Nechceme zamykat obsah. Pomozte nám šířit články deníku FORUM 24 a přispějte nám ve sbírce

Deník FORUM 24 vznikl jako protiváha k médiím, která v Česku převzali oligarchové. Aniž by za námi některý z nich…

Vím, že jste vydala knihu pro děti, kde mimo jiné popisujete, jak válečné útrapy prožívají zvířata. Prezentovala jste ji i ve školách. Jak na ni děti reagují a kdy vás vlastně něco takového napadlo?

Jelikož mám moc ráda zvířata a nejvíce asi psy, tak mi ani jejich osud není lhostejný. Ta kniha vznikala v období covidu a původně se války týkat neměla. V březnu roku 2022 jsem ji už plánovala vydat, ale byla válka, která vše změnila. Já se přesouvala z Kyjeva a pejsky, o které jsem se tam starala, jsem nemohla vzít s sebou. Když jsem se pak v květnu do Kyjeva vrátila a znovu je viděla, tak jsem napsala ještě další část té knihy. Finální podoba je tedy taková, že první část je covidová a druhá válečná. Chci v té knize hlavně ukázat, že i když vše vypadá špatně, tak svět může být krásný i v těchto chvílích. Vše se odehrává v nějakých cyklech. Zároveň jsem chtěla vyjádřit, jak složité je v období války nějakým způsobem přesouvat zvířata z místa na místo.

Než jsem knihu vydala, tak jsem ji konzultovala s dětským psychologem, abychom našli tu správnou rovnováhu příběhu. Nemohla to být úplně pohádka. Řekla bych, že je to takové sladkokyselé. Děti samozřejmě vnímají dobře, co je válka, a bojí se, ale naštěstí je to nezlomilo. Na knížku reagovaly velmi dobře, což mě potěšilo. Když jsem jim třeba ve škole četla, tak dávaly pozor a ptaly se, což je velký úspěch.

Během války jste jistě bohužel musela zažít mnoho těžkých chvil. Jaký moment byl pro vás osobně nejhorší?

Bylo jich více. Určitě ten první den a týden. Byla velká nejistota, co se bude dít. Já jsem odjela k příbuzným do Žitomirské oblasti a nedaleko probíhaly boje, takže bylo všechno slyšet velmi blízko. Já jsem navíc během evakuace přišla o své malé zvířátko. Další psychicky náročný moment byl v létě loňského roku, kdy to reálně vypadalo, že by Rusové mohli použít jaderné zbraně na Kyjev. Hodně složitě jsem také prožívala, když Rusko odpálilo vodní elektrárnu Kachovka, což mělo velký dopad na ekosystém. No a samozřejmě bylo velmi náročné, když jsem prožívala blackout. Zima, tma a ochromený osobní i pracovní život. Když přivezli generátory, tak už se situace zlepšila.

Dále čtěte

Poslanec Jakob: Je nezbytné, aby se televizní poplatky navýšily. Diskuze s opozicí je zbytečná

ROZHOVOR / Aby byla média veřejné služby skutečně nezávislá, je potřeba, aby jejich představitelé nemuseli opakovaně chodit prosit politiky o…

Nastal někdy okamžik, kdy jste reálně uvažovala o tom, že byste Ukrajinu opustila? Vím, že jste navštívila během války plno zemí, včetně České republiky, ale myslím tím, že už byste se nevracela zpět.

Samozřejmě, každý o tom uvažuje. Člověku to proběhne hlavou, ale zatím jsem toto řešení nezvolila. Je to těžká otázka, člověk by si musel pořádně promyslel, jak by v té zemi žil a co by dělal.

Do jaké míry u vás rezonoval fakt, že se premiérem Slovenska stal Robert Fico a prezidentem Peter Pellegrini, kteří nechtějí posílat na Ukrajinu další zbraně?

Ve veřejné sféře je tu snaha, aby se o státech EU mluvilo velmi opatrně. Jako občané jsme volby na Slovensku samozřejmě řešili a z této politické reprezentace radost nemám. Jasně že lidé mají strach, protože podpora každého státu je pro nás otázka života nebo smrti. Nejdůležitější ale bylo, co se dělo ve Spojených státech. Moc důležité bylo také rozhodnutí EU v zimě. Kdyby ta finanční podpora nebyla, tak by například můj táta nedostával důchod. Nejsou to abstraktní věci. Existoval už návrh zákona, že by se lidem o 15 až 20 procent zvýšily daně. U nás ekonomika nefunguje a ceny také rostou.

Doufejme, že válka skončí. Dokážete si pak představit, jak budou vypadat například ve vaší generaci vztahy mezi Ukrajinci a Rusy? Nejsou už ty příkopy příliš hluboké?

Já o nich vůbec nechci slyšet. Říká se, že kdo nic nedělá, tak taky něco dělá. Nikdo z bývalých ruských přátel mi nepíše a nezajímá se. Ani ti, co žijí v EU. Bude to chtít nějaký čas, abych v budoucnu uměla rozlišovat, kdo se jak během války choval a s kým se třeba to přátelství znovu otevře.

Čemu se nyní pracovně věnujete? Chystáte například další knihu?

V současné době ilustruju knihy pro jedno vydavatelství z Charkova. To je velká výzva. Určitě bych chtěla vydat další svoji knížku, ale potřebovala bych na její tvorbu více klidu, než je teď. Tak uvidíme, kdy na to dojde.