Ukrajina by mohla získat norský systém protivzdušné obrany NASAMS FOTO: Soldatnytt / WikiCommons / CC BY 2.0
FOTO: Soldatnytt / WikiCommons / CC BY 2.0
Na vrcholu letecké bitvy o Británii došlo ke zlomu. Hitler nařídil 7. září 1940 přesměrovat nálety Luftwaffe z vojenských cílů na britská města. Toto rozhodnutí se stalo počátkem porážky útočníka, který vyplýtval síly při útocích na civilní cíle, zatímco těžce postižené britské stíhací letectvo dostalo příležitost se zotavit a úspěšně dokončit bitvu. Velmi podobnou situací zřejmě prochází Ukrajina v boji s ruskou invazí.
Vladimir Putin, tísněný radikálními nacionalistickými kritiky, musel zareagovat na útok proti Kerčskému mostu, spojujícímu okupovaný ukrajinský Krym s ruskou pevninou. Odpovědět pozemní ofenzívou ovšem nemohl, protože jeho zdevastované pozemní síly už žádného většího útoku nejsou schopny. Na druhé straně NATO signalizovalo, že pokud by Putin proti Ukrajině použil taktické jaderné zbraně, reakce by sice nebyla jaderná, nicméně i tak by Rusko postihla velmi zle. Hovořilo se o zničení Černomořské flotily nebo o leteckých útocích proti ruským pozemním jednotkám na Ukrajině.
Ruské útoky na ukrajinská města
V této situaci nasadil Kreml poslední konvenční zálohy, které ještě má. Strategické bombardéry odpalující střely s plochou dráhou letu z ruského vzdušného prostoru, obdobně útočící plavidla z prostoru Černého moře, balistické rakety Iskander, protiletadlové komplexy S-300 v nouzovém protizemním módu, raketomety Tornado-U a nedávno zakoupené íránské „sebevražedné drony“ – to vše se vrhlo na ukrajinské civilní cíle, zatímco na frontách porážka ruské armády nerušeně pokračuje.
Rusko však velkou část své přesně naváděné munice spotřebovalo už v minulých měsících. Některé typy používané letecké munice pro strategické bombardéry pocházejí ze sovětských dob a už se nevyrábějí. Jiné, novější, jejichž produkce v době míru by nestačila nahrazovat spotřebu v pondělním tempu, obsahují západní součástky, bez nichž nemohou být dále vyráběny ani tak pomalu jako před 24. únorem 2022. V každé z klíčových kategorií má Moskva na skladě maximálně stovky kusů munice. Je tedy namístě předpokládat, že tempem 80 + střel denně dokážou okupanti útočit na Ukrajinu nejdéle týden. Poté se zásoby přesné munice sníží natolik, že budou muset spotřebu drasticky omezit.
Místo do útoků na vojenské cíle se čerstvý velící ruský generál Surovikin rozhodl investovat vzácnou munici do ostřelování parků, univerzit, filharmonií a obytných domů. Snaží se ale také zničit vodovody, elektrárny a ukrajinský systém centrálního vytápění sovětského typu. Pro ukrajinské civilisty tak nastala nejhorší doba od počátku Putinovy pokračovací invaze. Lidé nevědí dne ani hodiny, kdy je může zasáhnout zákeřný ruský útok. A i poté, co umlkne, zanechá za sebou spoušť, kterou bude třeba urychleně a s obtížemi opravovat. Putin se Surovikinem se nicméně přepočítali. Rutinně aplikují taktiku, kterou si vyzkoušeli v Sýrii proti tamní opozici. Jenže situace na Ukrajině je velmi odlišná.
Syrští povstalci byli vojensky slabí, dlouho organizačně beznadějně roztříštění a chyběla jim jak fungující vojenská a logistická organizace, tak významný zahraniční sponzor, který by poskytoval vojenskou podporu alespoň zhruba srovnatelnou s tím, co diktátor Asad dostával z Íránu a Ruska. Byli namačkáni na relativně malé ploše a nedisponovali prakticky žádnou protivzdušnou obranou. Po letech bestiálního bombardování se s tureckou pomocí drží již jen na drobném zlomku někdejšího osvobozeného území.
To vše o Ukrajině neplatí. Vojenská a logistická organizace funguje lépe než u protivníka a západní sponzoři dodávají velké zásilky zbraní a válečného materiálu, často v kvalitě, na kterou Rusko samo nedosáhne. Ukrajinské území je obrovské a jeho zničení v syrském stylu by vyžadovalo tolik munice, kolik jí Moskva ani zdaleka nevlastní. (Připomenu, že i syrské tažení dodnes patří k hlavním příčinám vysokých ztrát ruského letectva. To tehdy spotřebovalo většinu své přesně naváděné taktické munice a zásoby se mu již nepodařilo doplnit, takže nyní většinou létá jen s „hloupými“ bombami.) A Ukrajina má po opravách prováděných v posledních dvou až třech letech opět druhou nejsilnější protivzdušnou obranu v Evropě.
Neexistuje, aby si ruské letouny nad ukrajinským územím létaly beztrestně a tak pohodlně jako nad nebohou Sýrií. Každý pokus cokoliv zničit narazí na odpor a vyjde Moskvu draho. A lidé na zemi vědí, že je svět nenechá ve štychu. V řádu dnů bude Moskva nucena své barbarské útoky na civilní cíle výrazně omezit, aniž by dosáhla podstatných cílů. Mnoho lidí bohužel přinejmenším načas skončí v promrzlých domech bez tekoucí vody a elektřiny, ale ukrajinskou vůli k odporu Kreml tímto způsobem rozhodně nezlomí.
Riziko saturačního útoku
Hlavním rizikem, kvůli němuž by se věc pro Ukrajinu mohla výrazně zkomplikovat, je hypotetický scénář takzvaného saturačního útoku proti celému ukrajinskému systému protivzdušné obrany. Také Ukrajina pochopitelně při obraně proti ruským náletům spotřebovává značné množství munice. Všechny raketové systémy protivzdušné obrany s výjimkou nejmenších přenosných jsou sovětského původu a zásoby munice pro ně se tenčí, přičemž sehnat na světovém trhu další je krajně obtížné. Víme, že něco se speciálnímu americkému týmu sehnat podařilo, ale přesnou představu o zbývajících zásobách z otevřených zdrojů nedostaneme.
Nahrazení klíčových ukrajinských pozemních raketových systémů protivzdušné obrany v odpovídajících počtech západními modely bude dlouhý a obtížný proces, který si vyžádá spíše léta než měsíce. Kromě jiného i proto, že na Západě byl tento druh vojska nejméně po tři dekády systematicky podceňován a samy západní země vlastně nemají mnoho co nabídnout – ať už jde o typovou rozmanitost nebo o počty dostupné techniky.
Ruské taktické letectvo dosud na Ukrajině působí velmi neefektivně, neboť piloti se bojí nalétávat do silně bráněných sektorů z obavy, že budou sestřeleni. Shazují tedy staré gravitační bomby z malých výšek, kde se vyhnou radarům, přitom se však vystavují palbě obránců se střelami Stinger a dalšími typy lehkých přenosných protiletadlových zbraní. Masivní útoky řízených střel na civilní cíle, pokud by jim Ukrajina rutinně čelila snahou maximální počet útočících nepřátelských prostředků sestřelit, by také mohly vést k tomu, že obránce spotřebuje většinu zbylé protiletecké munice, a pootevře tak nebe náletům taktických ruských letounů.
Ukrajinští velitelé ale jistě nejsou hloupí a toto riziko si uvědomují. Musí jim být jasné, že nynější snaha bránit vše by do budoucna vedla k tomu, že brzy nebudou moci před nálety pořádně bránit nic. Důsledkem bude pak bolestné rozhodnutí omezit se na obranu několika klíčových cílů (vládní budovy, elektrárny, vodojemy) a u ostatních bohužel čekat, „až to přestane lítat“.
Politicky by takové rozhodnutí bylo mimořádně nákladné, také proto, že pokud by vůbec mělo fungovat, nesmí být vytrubováno do světa, tj. široce vysvětlováno ohroženým občanům, na něž padají ruské střely a rakety. V opačném případě by kalkulace stojící za celým plánem mohla selhat a protivník by se adaptoval. V současné situaci bude muset ukrajinské vedení bolestně prioritizovat protivzdušnou obranu (PVO) objektů klíčového významu a současně se snažit co nejvíce „popohnat“ ty západní dodávky raketových systémů protivzdušné obrany, které vůbec připadají v úvahu. Pochopitelně včetně výcviku obsluh.
Západ by ze své strany měl pružně přehodnotit dosavadní plány dodávek vzniklé v dobách, kdy aktivita ruského letectva na Ukrajině byla ještě velmi nízká. Kde je to možné, tam by pak země NATO měly zvážit i variantu předání vlastní stávající armádní výzbroje na Ukrajinu a postupné pozdější doplnění svých ozbrojených sil o nové, čerstvě vyrobené systémy PVO. Zjednodušeně lze říci, že čím dále leží konkrétní členská země Aliance od ruských hranic, tím bezpečnější by pro ni bylo dočasně oslabit protivzdušnou obranu ve prospěch ukrajinských obránců. Ze zkušenosti ovšem víme, že až na některé výjimky (Británie, do jisté míry Španělsko) směrem k Atlantiku ochota podporovat Kyjev spíše klesá.
Dosavadní plány dodávek také nebudou vyhovovat rozsahem. Prozatím publikované počty vyčleněných západních systémů PVO by zbraně sovětského původu v ukrajinském arzenálu mohly nanejvýš zčásti doplnit, nikoliv nahradit. Avšak s probíhajícími ruskými masivními útoky se právě plné nahrazení starého ukrajinského vybavení stává mimořádně akutním. A to vyžaduje i opatření směřující k výraznému zvýšení výroby zbraní. Spojené státy už taková opatření pomalu rozjíždějí – ale až dosud to vypadá, že Evropa se odmítá probudit ze snu o všeobecném míru a odzbrojení.
Čím může Západ podpořit ukrajinskou protivzdušnou obranu?
Na západních ministerstvech obrany existují nesmírně silné lobby vojenského letectva. To pravidelně spotřebovává neúměrný díl rozpočtových prostředků, zatímco pozemní síly jsou popelkou. Výsledkem takto nastavených rozpočtových her bývá představa, že letectvo, které toho tolik dostává, na oplátku vyřeší spousty úkolů samostatně a bez spolupráce s jinými druhy vojsk. Tato představa je však silně pochybená.
Bojových letadel rozhodně neexistuje neomezený počet, nemají neomezenou kapacitu nesené munice a nemohou být všude. Proto je zcela nereálné představovat si, jak letectvo řeší obsáhlou množinu různých, často se vzájemně vylučujících úkolů, zejména pak, pokud by je mělo řešit souběžně. Nicméně stav západních armád je takový, že pozemní systémy protivzdušné obrany byly po tři dekády systematicky zanedbávány. Stalo se tak kvůli představě, že při střetu s jakýmkoliv myslitelným budoucím protivníkem vlastní letectvo rychle vybojuje drtivou převahu ve vzduchu, takže bránit pozemní vojsko před leteckými útoky nebude třeba.
Taková představa byla vždy zjednodušující, dnes však již jednoznačně neodpovídá stavu světa. Konflikty v Náhorním Karabachu a na Arabském poloostrově (Jemen) v posledních letech ukázaly, že v době šíření balistických raket, střel s plochou dráhou letu a „bojových dronů“ mezi třetiřadé vojenské mocnosti není klasická letecká převaha zdaleka tak jednoznačnou výhrou, jakou bývala kdysi. A dokonce i moderní systémy PVO bývají jen málo účinné proti „bojovým dronům“ nebo loitering munitions.
Samotné západní armády tak budou muset posilovat své systémy pozemní protivzdušné obrany. Udělají to však v situaci, kdy aktuálně neexistuje mnoho perspektivních modelů výzbroje. Známý americký systém Patriot je i přes vlnu modernizací ve službě od roku 1984. Původně byl zamýšlen k masovému nasazení proti rutinně vedenému útoku letectev Varšavské smlouvy. Jeho radar tak dokáže vyhledávat cíle pouze v rozsahu 110 stupňů – a k pokrytí možných útoků z více azimutů (na Ukrajině typicky z prostoru Černého moře na jihu, z Ruska na východě a Běloruska na severu) je nutno nasadit celou baterii vzájemně se doplňujících tří až čtyř odpalovacích zařízení.
Až dosud se USA k ukrajinským žádostem o tuto zbraň stavěly velmi rezervovaně. To se nyní může změnit – nicméně i tak by platilo, že pro současné potřeby ukrajinských obránců by nešlo ani zdaleka o ideální řešení. Na druhé straně jde o jediný dostupný systém dlouhého dosahu (s raketou PAC-2 až 160 km), což vzhledem k ukrajinské geografii rozhodně není bez významu. Nedostatky původního Patriotu má odstranit nový mezinárodně vyvíjený systém MEADS, využívající rakety PAC-3 středního dosahu od svého předchůdce. V německé verzi pak může používat také nové střely IRIS-T. A právě tato verze firmy Diehl má být v počtu čtyř kusů dodána na Ukrajinu – první exemplář již v nejbližších dnech.
Je však třeba říci, že MEADS nebyl dosud zaveden do výzbroje Bundeswehru, a jedná se tak spíše o „bojový křest“ než o nasazení vyzrálé a plnohodnotné zbraně bez dětských nemocí. A hubenou dodávku nebude z technických a organizačních důvodů snadné urychlit ani rozšířit. Zásadně nový je francouzsko-italský systém středního dosahu ASTER 30, používaný již armádami několika zemí. Zatím se však neobjevila žádná informace o tom, že by se uvažovalo o jeho dodávkách Ukrajině.
Známo je, že USA projevily ochotu financovat norské dodávky systému NASAMS. Ukrajina jeví o zmíněný typ eminentní zájem a současně se jedná o model již zavedený hned v několika západních armádách (Finsko, Nizozemsko, Norsko, USA). Dosah systému ve verzi NASAMS-3 je 50 km. V tuto chvíli je u něj největší naděje na urychlené předání ukrajinským obráncům ve významnějších počtech. Itálie a Španělsko mají ve skladech starší systémy středního dosahu využívající italských střel ASPIDE (Skyguard/Spada). V současné situaci Ukrajina jistě ocení urychlenou dodávku i těchto prostředků.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami a působí jako hlavní redaktor internetových Britských listů.
