Ruský diktátor Vladimir Putin FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Ruský diktátor a válečný zločinec Vladimir Putin dnes slaví kulaté narozeniny. Narodil se 7. října 1952 v tehdejším Leningradu, takže se právě dožívá sedmdesáti. Dle sdělení mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova bude však gosudar i v den svého životního jubilea pilně pracovat pro blaho Ruska, nečekejme tudíž bujaré oslavy. Ty se v nedávné minulosti konaly zejména v Čečně, a proto Putin občas vtipkoval, že jeho narozeniny přece nejsou státní svátek. Letos navíc ani není co slavit, poněvadž agresivně imperiální Rusko se za Putinova vládnutí ocitlo ve slepé uličce. Ruské hordy prohrávají na Ukrajině a kremelský trůn se kymácí.
Zatímco nemoudrý tyran bude kdesi v dobře střežených komnatách Kremlu u dlouhých stolů vymýšlet své zvrácené plány, Moskva ani Sankt-Petěrburg, natož Kazaň, Vladivostok nebo Krasnojarsk plesat nebudou. To jen lstivě loajální čečenský vůdce Ramzan Kadyrov připravil v Grozném několik megalomanských sportovních akcí na Putinovu počest, při nichž nebudou chybět zápasy v judu. Tyran prý oslaví své jubileum v kruhu rodiny a přátel.
Dárky pro Putina
Teprve v dalších dnech se dozvíme, čím jej tentokrát obdarují jeho nejbližší a jaké dary dorazí od nohsledů, opričniků či prostého ruského lidu. Tak třeba v roce 2000 mu Sergej Šojgu daroval labradora, později se mezi dary vyskytlo například mládě tygra ussurijského, poník a pastevecký pes, což jsou dary v eurasijském Orientu tak nějak obvyklé. Vždy však existovaly výjimky, neboť i ruská věrchuška miluje západní dekadenci. Roku 2010 proto studentky žurnalistiky Moskevské státní univerzity darovaly Putinovi originální kalendář s vlastními erotickými fotografiemi.
Nejvíce Putina patrně potěšil severokorejský vůdce Kim Čong-un, který mu roku 2018 přivezl do Vladivostoku ceremoniální meč. Záhadou dosud zůstává záměr ruského komika Gennadije Chazanova, jenž v roce 2015 obdaroval Putina věrnou kopií ruské imperátorské koruny, kterou mu navíc předal s takřka dvouměsíčním zpožděním. Letos gosudar každopádně od Chazanova nedostane nic, poněvadž umělec uprchl už v březnu 2022 do Lotyšska.
Kdo je tedy Putin a co o něm víme? Za poslední dvě dekády vznikla řada knih, jejichž autoři hledají odpověď na tuto otázku. Občas je ruský prezident představován jako záhadná bytost, jejíž pravou podstatu jen tušíme. Jenže líčení Putina jako tajemné sfingy, která dává Západu složité hádanky, je politologický kýč. Dobře totiž víme, kdo je Putin. Je to zakomplexovaný leningradský kariérista fascinovaný tradicí ruského imperialismu, jenž nenávidí Západ a jeho svobodu. V tomto kontextu je třeba „číst“ i jeho osobnost a činy, které lze popsat jako sled krvavých válek, šikany sousedních států a vraždění politických oponentů. Krátce řečeno: Putin je tyran, který se vydal na imperiální výboj!
Meč a štít KGB
Jak již bylo řečeno, budoucí ruský vůdce se narodil v sovětském Leningradu, někdejším Sankt-Petěrburgu, který býval hlavním městem Ruska. Na Moskvu proto vždy hleděl se směsí žárlivosti a pohrdání. Malý Voloďa byl obklopen připomínkami heroického vzdoru Leningraďanů v časech nacisticko-sovětského konfliktu označovaného jako Velká vlastenecká válka. Jeho otec Vladimir byl tehdy zraněn a matka Maria málem zemřela hlady. Vyrůstal jako jedináček, protože dva starší bratři zemřeli ještě jako děti ve třicátých letech. Legenda šířená samotným Putinem praví, že zatímco jeho otec-dělník byl zapálený komunista, matka se tajně hlásila k ruskému pravoslaví. A tak se chlapec, který dětství a jinošství prožíval v klasické sovětské komunálce bez teplé vody, setkával od počátku s lidovou verzí obou hlavních ruských ideologií a mohl romanticky snít o impériu dobývajícím celý svět.
Když se v roce 1968 valily sovětské tanky do Československa, aby umravnily rozkolísanou pražskou gubernii, čekal i na Voloďu klíčový životní okamžik. V leningradském biografu sledoval dobrodružný špionážní film Štít a meč, čtyřdílný opus natočený v sovětsko-polsko-východoněmecké koprodukci, a rozhodl se, že bude aktivně sloužit Ruskému impériu, momentálně navlečenému v sovětském kabátě. Chtěl se stát agentem KGB. A skutečně byl po studiu práv v rodném městě, během něhož se stal i členem komunistické strany, přijat roku 1975 do kágébáckých řad a jako důstojník KGB začal pracovat pro hlavní oddělení zahraniční špionáže. Kvalifikaci si zvýšil v letech 1984–1985 speciálním studiem na Vyšší škole KGB Felixe Dzeržinského v Moskvě.
Roku 1985 dostal důvěru starších soudruhů a byl vyslán do západních gubernií kremelského panství, konkrétně do NDR. Působil převážně v Drážďanech, kde si zdokonalil němčinu. V roce 1989 se ambiciózní Putin stal zástupcem oddělení rezidentury KGB v Drážďanech a podle výpovědi jeho tehdejších spolupracovníků nebyl příliš oblíbený. Odpovídala tomu i jeho přezdívka: Jedovatý trpaslík.
Ovšem vysněná kariéra vedoucího zpravodajského důstojníka operujícího na neklidné periferii sovětsko-ruského impéria se po několika měsících začala hroutit. Gorbačovova „perestrojka“ se nestala záchranou kremelského panství, nýbrž jeho cestou na smetiště dějin. Už 5. prosince 1989 byl Putin svědkem toho, jak demonstranti vtrhli do budovy východoněmecké tajné policie Stasi. Sousední rezidentura KGB byla ušetřena právě díky Putinovi, který s nespokojenými drážďanskými občany německy vyjednával. Možná je to pouhá legenda, kterou sám Putin všelijak doplňuje a rozvíjí. Platí ovšem, že rok 1989 znamenal pro mladého kariéristu, věřícího ve věčnost Sovětského svazu, trvalé trauma.
Politická kariéra a sen o diktatuře
Do Leningradu se Putin vrátil roku 1990 jako zpráskaný pes a kvůli nadbytku pracovníků v KGB byl poslán „do rezervy“. Brzy jej angažoval jako poradce jeho někdejší profesor a mentor Anatolij Sobčak, který v letech 1991–1996 vykonával funkci starosty nyní už Sankt-Petěrburgu. A roku 1992 učinil z Putina svého místostarostu. Putin si poprvé přičichl k politické moci a rozvinul kontakty s ruskou mafií. Zároveň to byly časy, kdy se zhroutila jeho imperiální vlast, neboť koncem roku 1991 byl rozpuštěn Sovětský svaz. O dva roky později se Putin vyjádřil v tom smyslu, že záchranou pro oslabené Rusko by mohla být vojenská diktatura.
Putin se rovněž angažoval v nové straně prezidenta Borise Jelcina s názvem Náš dům – Rusko a roku 1996 odešel do Moskvy, aby v Kremlu postupně zastával různé řídicí funkce v Jelcinově administrativě. Prestiž Ruska v mezinárodní politice tehdy setrvale klesala a země se propadala i hospodářsky. Přesto se nevzdávala imperiálních dobrodružství. Podařilo se jí udržet černomořskou flotilu na ukrajinském Krymu a ruští vojáci zůstali v části Moldavska zvané Podněstří, kde dosud podporují proruské separatisty. Jelcinovo prezidenství však bylo především ve znamení kruté první čečenské války (1994–1996).
K těm, kdo získali největší důvěru stárnoucího alkoholika Jelcina a jeho širší mocenské „rodiny“, patřil i Putin, který roku 1998 ve svých šestačtyřiceti letech usedl do křesla šéfa FSB, nástupkyně KGB. Putinův kariérní postup byl závratný, neboť na samotný vrchol se dostal už po dvou letech. Nejprve se v březnu 1999 stal sekretářem Rady bezpečnosti Ruské federace a v srpnu 1999 byl Jelcinem jmenován ministerským předsedou. Z teroristických útoků v Moskvě, nejspíše inscenovaných FSB, obvinil Putin Čečence a v říjnu 1999 vyvolal druhou čečenskou válku, v níž ruská armáda zabila desítky tisíc civilistů. Už tehdy bylo zemím v postsovětském prostoru jasné, že s Putinem v čele se Rusko vrací k tradicím krvavého ruského imperialismu a kolonialismu.
Putin ve stopě ruského imperialismu
Chřadnoucí Jelcin rezignoval 31. prosince 1999 poněkud nečekaně na prezidentský úřad a své pravomoci přenesl právě na premiéra Putina. Ten v březnu 2000 zvítězil už v první kole prezidentských voleb a stal se hlavou ruského státu. Letos je to už 22 let putinovské éry, kdy se Rusko před našima očima změnilo z mafiánské oligarchie s formálně demokratickými mimikry v autoritářský režim kremelského gangu, aby nakonec směřovalo k totalitní diktatuře. Zatímco se Západ, a zejména Evropané ještě opájeli nadějemi vyvěrajícími z entuziasmu konce studené války a věřili, že byznys bude civilizovat eurasijské Rusko, které se stane partnerem, Putinovy symbolické kroky byly více než výmluvné.
V prosinci 2000 se Ruská federace z Putinova nařízení vrátila k původní sovětské hymně, byť s jinými slovy, a sice o „Rusku – našem posvátném státě“. O rok později vznikla prezidentská politická strana Jednotné Rusko, jež se od populismu brzy posunula k nacionalismu a konzervatismu, zároveň pěstovala sovětskou nostalgii, velkoruský šovinismus a imperialismus. Nebudeme zde líčit všechny Putinovy prezidentské periody s intermezzem nohsleda Dmitrije Medveděva. Nelze však nevzpomenout Putinův projev z roku 2005, v němž označil kolaps Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“, což byla pro národy střední a východní Evropy interpretace vskutku děsivá.
Bylo přece nabíledni, že si Putin nehraje na historika, ale je to politický vzkaz Západu, který se prostřednictvím NATO a EU stále více integroval a rozšiřoval o země střední a východní Evropy, které se tak emancipovaly od sovětsko-ruského imperiálního dědictví. Západní a evropské aspirace dávaly najevo i dvě země bezprostředně sousedící s Ruskem – Ukrajina a Gruzie. Ale na summitu NATO v Bukurešti roku 2008, jehož se Putin zúčastnil jako protestující host, se prosadil rezervovaný postoj vůči jejich členství v Alianci („Neprovokovat Rusko!“), který zastávaly zejména Německo a Francie.
Následovaly dvě ruské „olympijské“ agrese do zmíněných zemí: v srpnu 2008, v prvních dnech letních olympijských her v Pekingu, začala rusko-gruzínská válka, během níž Rusko okupovalo separatistické regiony Jižní Osetie a Abcházie i další části gruzínského území; hned po skončení zimních olympijských her v ruském Soči koncem února 2014 začala hybridní válka vůči Ukrajině, která skončila rychlou anexí Krymu a „zamrzlým“ konfliktem na Donbase. V druhém případě šlo o tak flagrantní porušení mezinárodního práva, že západní země a jejich spojenci zavedli celý komplex protiruských sankcí. Ty však postupně ochabovaly, ačkoli ruské válečné akce na Donbase pokračovaly a vyžádaly si tisíce životů.
Sen o postzápadním světě
Za další mezník a varovný vzkaz Putinovy administrativy, Západem poněkud přeslechnutý či žoviálně přehlédnutý, bychom mohli označit projev ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2017. Lavrov, hlásná trouba Putinova kremelského gangu, zde zformuloval společný cíl a revizionistické imperiální plány zemí jako Rusko, Čína, Írán a Turecko: postzápadní světový řád. Inu, nic nového pod sluncem, neboť Putinovo Rusko v té době jen akcelerovalo svou dezinformační válku proti Západu, v níž jako proruští užiteční idioti fungovali i mnozí západní „státníci“, například český prezident Miloš Zeman.
Časy globální pandemie čínského koronaviru vyděsily nejen Západ, ale i Rusko. Putin během izolace nejspíše přemýšlel o tom, co po něm zůstane a zdali se mu podařilo učinit z Ruska opět světovou mocnost. Společenství nezávislých států? To příliš nefunguje. Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti? Ani tato integrace postsovětského prostoru nepřinesla kýžené výsledky. Eurasijský ekonomický svaz založený roku 2014/2015 jako protiváha EU? Nic moc…
A pak je tu ještě „russkij mir“, k jehož šíření založil ruský stát ve spolupráci s Ruskou pravoslavnou církví už v roce 2007 nadaci Ruský svět. Vladislav Surkov, až do roku 2020 Putinův šéfideolog přezdívaný Rasputin, definoval ideu „ruského světa“ takto: „Je to všude tam, kde lidé hovoří a myslí rusky nebo kde je ruská kultura vysoce respektována, kde vidí ruský model národního rozvoje jako alternativu k tomu, co mají doma, kde je respektován náš Putin, kde se lidé bojí ruských zbraní – to je náš vliv. Je to také každá země, která doufá v Rusko, v jeho ochranu a patronát…“
Právě „ruský svět“ se dal do pohybu, a to výrazně už v srpnu 2020, když běloruský diktátor Lukašenko zfalšoval prezidentské volby, po nichž následovaly masové protestní demonstrace. Dnes už je Bělorusko nejen klientem Kremlu, ale od rusko-běloruského vojenského cvičení „Zapad“ v září 2021 i okupovanou zemí a ruskou gubernií.
Ukrajina jako Antirusko
Že se Putin brzy vydá na válečnou stezku, která nebude jen lokálním konfliktem, ale osudovou imperiální válkou, začalo být zřetelné právě od roku 2021, byť se to z vojensko-strategického a bezpečnostního hlediska zdálo nelogické. Avšak motorem Putinových činů není vojenská logika, nýbrž toxický amalgám ruské imperiální ideologie, která do sebe absorbovala jak tradice ruského impéria a Sovětského svazu, tak všelijaké deriváty eurasijství a ruské etnické vyvolenosti.
Budoucí agresivní válku proti Ukrajině oznámil jako nevyhnutelnost vlastně už v červenci 2021 ve svém dějepisně-politologickém eseji „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, kde tvrdil, že Rusové a Ukrajinci, stejně jako Bělorusové, představují jeden „duchovní prostor“, který se kdysi rozvíjel pod moudrým vedením ruských imperátorů. Podle Putina Západ, reprezentovaný USA a EU, vtáhl Ukrajinu do nebezpečné geopolitické hry a vytvořil z ní jakési Antirusko. Současná Ukrajina je tudíž protiruským projektem a zločinem proti trojjedinému velkoruskému národu složenému z Rusů, Ukrajinců a Bělorusů.
Zároveň Putin hřímal, že se Ukrajina pod protektorátem západních států militarizuje, je shovívavá k neonacismu a na jejím území se rozvíjí infrastruktura NATO. Západní projekt Antiruska bude znamenat konec Ukrajiny, neboť Rusko prostě nedovolí, aby „naše historická území a na nich žijící, nám drazí lidé byli využíváni k boji proti Rusku“. A konstatoval, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná právě ve spolupráci s Ruskem“.
Vladimir Hrozný jako nový Adolf Hitler
Esej ruského prezidenta vznikl v době, kdy ruská armáda udržovala značné síly v blízkosti ukrajinských hranic, přičemž na podzim 2021 dokončila vojenské obklíčení Ukrajiny. Pro ruského diktátora Putina je Ukrajina přijatelná pouze jako ruský satelit nebo rozpadlý stát. Pokud by totiž byla ve své demokratické emancipaci a západních aspiracích úspěšná, nastavila by Rusku nemilosrdné zrcadlo, jehož odrazu se Putin smrtelně bojí.
Ostatní už známe: ve čtvrtek 24. února 2022 došlo k invazi ruské armády na Ukrajinu a začala brutální rusko-ukrajinská válka, v níž se Rusové dopouštějí vraždění civilistů a dalších válečných zločinů. Ruská státní média chrlí nenávist vůči Ukrajině, která podle nich nemá nárok na národní svébytnost a státní suverenitu. Putin rozpoutal proti Ukrajincům krvavou genocidní válku, která je v jeho rétorice i zástupnou válkou proti Západu.
Putin není blázen, je to jednoduše zlý člověk, který se chce zapsat do dějin jako obnovitel Velkého Ruska a sjednotitel „ruského světa“. Touží po tom, aby se o něm v ruských učebnicích psalo podobně jako o Petru Velikém, Kateřině Veliké nebo Stalinovi. A v megalomanské pýše a bezcitnosti je mu úplně ukradené, že bude titulován spíše jako „krvavý tyran Vladimir Hrozný“. Navíc se svým rusko-slovanským rasismem, ruským nacionalismem a expanzivní imperiální agresivitou stal vlastně ideologickým souputníkem Adolfa Hitlera.
Ještě v červnu letošního roku Putin sám sebe namyšleně přirovnával k caru Petru Velikému, který se v roce 1721 prohlásil za imperátora a změnil název státu na Ruské impérium. Jenže mezitím se situace zásadně změnila. Rusko na Ukrajině prohrává, statečná ukrajinská armáda osvobozuje dosud okupovaná území a Putinem v září vyhlášená mobilizace představuje organizační fiasko. Sen o obnovení imperiálního Ruska je v troskách a tolik obávaná ruská armáda se ukázala jako obr na hliněných nohách.
Osud samotného Putina se tak ocitl na vážkách: Zůstane v čele stále více izolovaného Ruska ještě několik let? Anebo jej širší kremelský gang svrhne a dosadí na trůn nového panovníka, který získá Rusku oddechový čas? Oslaví Putin své 71. narozeniny jako vladař na odpočinku v jedné ze svých tajných rezidencí? Anebo jsou jeho dnešní narozeniny poslední a příští rok z něj bude mrtvola? Správnou odpověď neznáme. Jedno je ovšem jisté: ruský imperialismu nezačal s Putinem a ani s ním neskončí. Cesta Ruska k normálnímu státu, v němž by se dobře žilo i jeho občanům, bude ještě velmi dlouhá. A nelze vyloučit ani variantu, že se na ni ruská elita nikdy nevydá a Rusko čeká dalších sto let tyranie orientálního typu.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová Orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.
