Během ruské anexe Krymu se v Simferopolu konalo několik proukrajinských demonstrací Krymských Tatarů (březen 2014) FOTO: Devlet Geray / wikimedia commons (CC BY-SA 4.0
FOTO: Devlet Geray / wikimedia commons (CC BY-SA 4.0
Rusko-ukrajinská válka v posledních týdnech opět nabrala na intenzitě. Zatímco ukrajinská armáda postupuje směrem na východ a osvobozuje další vesnice, v Kremlu se rozhodli „připojit“ okupovaná území Ukrajiny k Ruské federaci. Tento krok podle všeho sleduje ještě jeden cíl: mobilizovat místní obyvatelstvo do řad ruské armády. Ještě dramatičtěji ale situace kolem mobilizace vypadá na již dlouhou dobu okupovaném Krymu, kde se terčem perzekucí opět stali Krymští Tataři.
„Fakticky nucená mobilizace místního obyvatelstva na okupovaných územích je válečný zločin,“ vysvětluje mi Alim Alijev, Krymský Tatar a lidskoprávní aktivista, který se dlouhodobě věnuje situaci na rodném Krymském poloostrově. Má pravdu, poněvadž článek č. 51 IV. Ženevské konvence to přímo zakazuje: Okupační mocnost nesmí obyvatele okupovaných území nutit „ke službě v nepřátelských ozbrojených silách“. Nadto „každý nátlak nebo propagace směřující k náboru dobrovolníků jsou zakázány“.
Rusko však nejen provádí mobilizaci, ale cíleně se zaměřuje právě na menšinu Krymských Tatarů. „Realita je taková, že skoro 80 % povolávacích rozkazů, které byly rozdány na Krymu, dostali právě Krymští Tataři. Abychom si rozuměli, Krymští Tataři dnes tvoří přibližně 15 % obyvatel poloostrova. Už jim bylo vydáno víc jak tisíc a půl povolávacích rozkazů a navzdory oficiálním prohlášením místních „úřadů“ máme informace, že tento proces stále probíhá. Existují místa, vesnice či čtvrti ve městech, kde žijí komunity Krymských Tatarů. Vznikaly většinou po roce 1989, kdy se Krymští Tataři postupně vraceli na poloostrov [po hromadné sovětské deportaci v roce 1944 – pozn. R.M.], a začali si budovat vlastní nové domovy. Takže Rusové šli přímo tam, kde bydlí skoro výhradně Krymští Tataři. Šli do práce a na školy – tam, kde pracují nebo studují právě Krymští Tataři.“
Důvod pro takové chování ruských úřadu je celkem zřejmý – naprostá většina Krymských Tatarů se během dramatického roku 2014 a anexe poloostrova postavila na ukrajinskou stranu: „Vnímám to jako pomstu okupační správy vůči Krymským Tatarům, jelikož po celou dobu okupace ve své naprosté většině zůstávali „nepřátelským elementem“ vůči Ruské federaci. Situace je tragická – v podstatě je násilně posílají na frontu, kde ovšem na ukrajinské straně bojují jejich krajané. To bude znamenat v podstatě likvidaci dospělé mužské části krymskotatarského národa.“
Proto Krymští Tataři opět utíkají a jedná se největší uprchlickou vlnu z poloostrova po roce 2014, kdy byl Krym okupován. A je v tom i krutá ironie osudu – spousta Krymských Tatarů dnes prchá do zemí Střední Asie, kam byli kdysi násilně deportováni jejich rodiče a prarodiče. Kazachstán a Gruzie jsou v tomto smyslu nejsnadnější destinace. Část se usadila také v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Z hlediska dějin je to naprostý surrealismus.
Alim Alijev varuje, že situace vyžaduje rozhodné kroky ze strany civilizovaného světa: „Když říkám, že se jedná o snad poslední krok před genocidou, vyzývám, aby mezinárodní společenství zasáhlo, aby se rozblikala všechna možná červená varovná světla. Protože v důsledku této politiky můžou prostě zmizet původní národy Krymského poloostrova. Pokud Putin pochopí, že nepřijdou žádné následky, bude to mít na původní obyvatele Krymu devastující účinek.“
Zatím si musí místní obyvatelé poradit sami: „V žádném případě by neměli přebírat povolávací rozkazy. Proto se dnes lidé schovávají, nechodí do práce a nezůstávají přes noc doma, jen aby je nenašli. Ano, vyskytují se i případy, že si člověk schválně zlomí ruku, ale není to efektivní způsob. Teď se snažíme komunikovat s lidmi na poloostrově, aby, pokud již povolávací rozkaz obdrželi, v žádném případě nechodili na komisariát. Protože pokud projdeš lékařskou komisí a budeš shledán vhodným pro armádu (což v drtivé většině případů budeš) – tak při jakýchkoliv komplikacích nastane trestní stíhání. A to Rusové umějí používat velice efektivně.“
Alim naráží na desítky trestních stíhání Krymských Tatarů, kteří byli následně odsouzeni během vykonstruovaných soudních procesů. Jedním z nejčerstvějších je případ politika a právníka Narimana Dželjala, který byl před několika týdny odsouzen Nejvyšším soudem na Krymu na 17 let odnětí svobody kvůli údajné přípravě diverze na Krymském poloostrově. Spolu s Dželjalem byli odsouzeni bratři Aziz a Asan Achmetovovi, kteří dostali 13 a 15 let v trestanecké kolonii s přísným režimem.
Od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 je evidováno více jak třicet případů cílené perzekuce komunity Krymských Tatarů na poloostrově. A nic na tom nemění ani skutečnost, že ještě v prosinci minulého roku Valné shromáždění OSN vyslovilo hluboké znepokojení nad hromadným porušováním lidských práv na Krymu a zejména nad evidovanými případy mučení zatčených lidí. Krymští Tataři se stejně jako obrovské množství lidí jiných národností na Ruskem okupovaných územích nacházejí ve velice dramatické situaci.
Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D. je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století. Aktuálně se nachází v domobraně na Ukrajině, odkud posílá své reportáže a eseje pro FORUM 24 a do Týdeníku FORUM.
