Upíří princezna? Kněžna ze Schwarzenbergu prý pila vlčí mléko a děsila své poddané

HISTORIE / Podzámčím českokrumlovského zámku se uprostřed noci rozléhá táhlé vlčí vytí. Ztichlými chodbami bloumá pomalým krokem sama kněžna, v měsíčním svitu ještě bledší než obvykle, obličej má ztuhlý bolestí. Služebným tuhne strachy krev v žilách. „Z paní se stává upír,“ šeptají. 

Narodila se ve Vídni v roce 1682, v dobách, kdy nejen v českých zemích vládl až hysterický strach z upírů. Lidé je vinili z šíření všemožných chorob, epidemií i neštěstí. Stačilo, aby tělo po smrti začalo vydávat přirozené zvuky rozkladu, kdy se plyny z trávicího traktu tlačí do plic, a bylo jasno. Věřilo se, že upír v rakvi nejprve sní svůj oděv, pak se vydrápe z hrobu a kousnutím nakazí další nešťastníky. A ty pak čeká stejný osud. Jindy zase pro nařknutí z upírství stačilo, aby se na hrobě splašil černý kůň nebo se tělo v hrobě nerozkládalo dostatečně rychle. Podezřelou mrtvolu pak probodli dřevěným kůlem, usekli jí hlavu a leckdy pro jistotu ještě spálili. Fantazie a panika pracovaly na plné obrátky.

Takovým upírem se nakonec stala i kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu. Nebo tedy alespoň v představách mnohých lidí. 

Svatba pro ututlání skandálu

Jako jedna z dcer šlechtice Ferdinanda Augusta, knížete z Lobkowicz a vévody zaháňského, měla dopředu určeno, že svou ruku dá jednomu ze členů vážených aristokratických rodin. A tak se i stalo – v devatenácti letech se provdala za Adama Františka ze Schwarzenbergu. O lásce si ale mohla nechat jen zdát. Její manžel se totiž krátce předtím potají a bez souhlasu rodičů oženil s jinou dívkou, avšak „pod společenskou úroveň“. To jeho otec odmítl připustit a urychleně nechal sňatek anulovat. Kvapné zásnuby s Eleonorou měly tento skandál vymazat.

Po pěti letech od svatby Eleonora porodila dceru Marii Annu, ale to bylo Adamu Františkovi málo. Chtěl syna, pokračovatele rodu, jenže ten ne a ne přijít. Nakonec schwarzenberský následník obvinil svou ženu z nevěry a vyhnal ji zpět k otci. Hlavním důvodem ale zřejmě byly peníze. Eleonora měla věnem přinést pětadvacet tisíc zlatých, tři tisíce na ruku, zbytek ve splátkách. Ty však nabíraly stále větší zpoždění…

„Byla bych ochotná žít jako obyčejná selka a snášet jakákoliv utrpení, jen kdybych se mohla vrátit!“ zoufala si šlechtična. Přání se jí nakonec vyplnilo. Rodová tradice vypráví, že se manželé náhodou potkali v roce 1721 v pražském svatovítském chrámu před hrobem Jana Nepomuckého a nalezli smír. Nejprve ji nechal pobývat na svém polorozpadlém zámku v Chřešťovicích, poté ji přestěhoval na Hlubokou a nakonec s ním Eleonora mohla žít v Českém Krumlově, novém hlavním sídle schwarzenberského rodu.

Chci vše trpělivě snášet

„Bůh je mi svědkem, že jej nekonečně miluji. Nikdy bych tomu nebyla věřila, ale nyní mohu přísahat, že při pouhém pomyšlení na to, že jej znovu uvidím, jsem zcela bez sebe radostí. Vím, že budu muset ještě leccos vystát, vše chci ale trpělivě snášet, jen když Pán Bůh dá a usmíříme se,“ svěřovala se Eleonora v jednom z dopisů. A to i přesto, že manžel se k ní choval podle toho, jakou měl zrovna náladu.

Někdy k ní překypoval laskavostí, jindy jí zakázal vycházet z pokojů či s ní odmítal jíst u jednoho stolu. Zoufalá kněžna zkoušela vše, aby svému milovanému muži dala vytouženého syna. Naslouchala radám všemožných léčitelů i šarlatánů, podle řečí místních se dokonce neštítila ani okultní magie. 

Skolila i medvěda

Poddaným a lidem z okolí neuniklo, že kněžna má na svou dobu a navíc pro ženu velmi neobvyklé koníčky. S potěšením kouřila tabák, zbožňovala hony a dokázala za den zastřelit i tři desítky jelenů. Jednou si dokonce vysloužila nevěřícný obdiv ostatních lovců, když osobně skolila medvěda. Nikdy ale nevystřelila po vlcích. 

Věřila totiž legendě o zakladatelích Říma, Romulovi a Removi, kteří byli odkojeni vlčím mlékem. To prý zvyšuje plodnost. Sama proto údajně v Krumlově založila jakousi vlčí chovnou stanici a ráda šelmy navštěvovala. Její osobní lékař jí prý dokonce doporučoval pít vlčí mléko jako mocný elixír. Podezření v očích lidí, že se s paní děje něco nekalého, tím jen rostlo. Věřilo se totiž, že vlci jsou zvířata spojená s ďábly, nebo rovnou převtělení upíři. Temperamentní Eleonora ale na žádné pomluvy nedbala a žila si podle svého. 

Historikové jsou nicméně k legendě o dojení vlčic a pití jejich mléka spíše skeptičtí. V seznamu Eleonořiných léků skutečně nechybí položka „wolfsmilch“, tedy německy „vlčí mléko“, avšak vědci namítají, že ve skutečnosti jde o německý název pro léčivou bylinu známou jako pryšec okrouhlý.

Místo jelena střelil šlechtice

Nakonec se knížecí pár přece jen dočkal. Adam František se mohl v roce 1722 konečně sklonit nad kolébkou s novorozeným potomkem Josefem Adamem. Eleonoře v té době bylo již čtyřicet let. I její pozdní mateřství lidé ve svých klevetách přisuzovali nečistým silám.

Rodinné štěstí jí příliš dlouho nevydrželo. Po devíti letech od narození vytouženého syna jejího manžela nechtěně střelil císař Karel VI. při lovu jelenů přímo do břicha. „Řekněte císaři, že před ním padám na kolena a prosím ho, aby se ujal mé ženy, dítěte, lidí i poddaných a neopouštěl je,“ zapřísahal panovníka Adam František na smrtelné posteli. Panovník se skutečně o rodinu svého nejvyššího podkoního a jednoho z nejbližších českých šlechticů štědře postaral. Eleonoře přiznal tučnou doživotní rentu, jejího synka podporoval na studiích ve Vídni.

Odevzdat se dalšímu muži bylo to poslední, co si Eleonora přála. Nevšímala si tlaku císařského dvora ani církve, i když tím pobuřovala velkou část veřejnosti, a raději si majetek spravovala sama jako regentka svého nezletilého syna. Brzy ale okolí neuniklo, že kněžna začíná churavět a blednout. Někdejší milovnice loveckých radovánek se stále více uzavírala do svých komnat v českokrumlovském zámku, které opouštěla už jen kvůli zdravotním pobytům v Karlových Varech nebo návštěvám syna ve Vídni.

Stávala se svým vlastním stínem

„Až zemře, stane se upírem a ze svých vlků si udělá pomocníky!“ netajili se už její služebné a další poddaní se svými obavami. Byli přesvědčeni, že pití vlčího mléka jí otrávilo její vlastní krev, a strachy se křižovali.

Eleonora se mezitím začala ztrácet před očima. Nechutnalo jí jíst, po nocích nemohla spát. Nezabíralo pouštění žilou, lékaři jen bezradně krčili rameny. Marně hledala úlevu od potíží v mystice, ezoterice, alchymii či magii. Trápily ji nesnesitelné bolesti a křeče v oblasti podbřišku, soužily ji vysoké horečky, její pleť se stala téměř průsvitnou.

Eleonořino trápení skončilo jedné květnové noci roku 1741, kdy nedlouho po převozu za svým synem do Vídně zemřela. Za pouhých pár hodin už se nad ní skláněli lékaři, aby provedli pitvu. „Její tělo je extrémně vysušené, pod střevy nalézáme výrůstek o velikosti hlavy dítěte,“ seznali. S rakovinou si bohužel ještě tehdejší medicína nevěděla rady. Závěr o příčině smrti v pitevním protokolu chybí. Stejně jako srdce v jejím těle, když ho z něj v závěru pitvy vyňali. 

Chovali se k ní po smrti jako k upírce?

Podle současného vídeňského profesora Rainera Köppla se tak stalo proto, že i sami lékaři se domnívali, že kněžna podlehla upíří nákaze. Jenže probodnutí srdce kůlem u takto vysoce postavené šlechtičny by způsobilo skandál. Nenápadně vyjmout srdce v rámci pitvy, aby se Eleonora neproměnila v upírku, bylo mnohem jistější řešení. Jiní historikové se však domnívají, že vyjmutí srdce bylo výslovným přáním samotné šlechtičny, která toužila po tom, aby spočinulo vedle jejího manžela. Ostatně uložení srdce do zvláštní schránky na místo, které mělo pro zemřelého velký význam, nebylo zase tak výjimečné. 

„Ať zemřu kdekoli, bude moje tělo převezeno do Krumlova a bez okázalostí pohřbeno v kostele svatého Jana Nepomuckého,“ žádala si schwarzenberská kněžna. Její přání vyplnili beze zbytku. Pohřeb proběhl pod rouškou noci jen pár dní po smrti v postranní kapli krumlovského kostela svatého Víta.

Na poslední rozloučení se ženou, která byla více svobodomyslná, než dokázala tehdejší doba snést, nepřišli žádní její blízcí, příslušníci šlechty ani vyšší církevní hodnostáři, dokonce ani tolik milovaný syn. Prostý žulový náhrobní kámen bez erbu, bez příjmení dodnes nese stručný nápis: „Zde leží ubohá hříšnice Eleonora. Modlete se za ni.“