Usoužený génius. Bedřicha Smetanu celý život pronásledoval děsivý úraz z dětství

HISTORIE / „Ach jo, proč se nic neděje?“ nechápou hoši schovaní na poli. Čekali výbuch, přišlo ticho, neděje se nic. Jeden z nich si dodá odvahy a jde zakopanou láhev se střelným prachem prozkoumat. Ve chvíli, kdy ji drží blízko obličeje, dojde k explozi. Ten okamžik, plný letících střepin špinavých od chlévské mrvy, ovlivní celý chlapcův život. 

„Lidská velikost, genialita, úspěch, záslužnost, prospěšnost jiným, dosažení kýžených met, nic z toho se zárukou jistoty neznamená, že na druhé misce vah bude to, čemu se v mluvě obecné říká štěstí,“ podotýká spisovatel Roman Cílek. Právě ona prchavá a nevyzpytatelná štěstěna se po většinu života úspěšně vyhýbala i Bedřichu Smetanovi, jednomu z největších českých skladatelů vůbec. Skladba jeho vlastního života byla složena převážně ze smutných tónů, plných bolesti duševní i tělesné. 

Vyvalte sudy!

Ještě v předvečer toho nejveselejšího dne v roce paní Barbora Smetanová, manželka sládka zámeckého pivovaru v Litomyšli Františka Smetany, až do půlnoci tančila. Druhého dne, kdy vrcholil masopust, přišel v dopoledních hodinách do rodiny s velkou slávou první syn. „Otec byl prý právě na dvoře, když děvče přiběhlo se zprávou, že se narodil syn. A tu šťastný otec v samé radosti děvče chytil a tančil s ním po dvoře. Chtěl však, aby i jeho lidé sdíleli s ním tuto radost, proto dal na dvůr vyvaliti své chase sud piva, a ta pak zpívajíc a tancujíc neméně radostně vítala příchod Bedřicha Smetany na svět…“ líčí dobové kroniky šťastnou událost z 2. března roku 1824, od níž dnes uplynulo přesně 200 let.

Kouzlu not podlehl Fricínek, jak mu doma s láskou říkávali, ještě jako malý klouček. Jeho otec, muž podnikavý, rázný a přísný, ale přesto energické a veselé povahy, miloval hudbu a divadlo a projevující se hudební nadání svého synka horlivě podporoval. „Když jsem dosáhl čtvrtého roku, učil mne otec hudebnímu taktu. V pátém roce začal jsem chodit do školy, ale učil jsem se přitom houslím a klavíru. V sedmém roce jsem hrál na akademii v Litomyšli ouverturu k Němé (předehru k opeře Daniela Aubera, pozn. red.),“ svěřoval se Bedřich deníčku se svými prvními setkáními s hudbou. A v pouhých šesti letech už skládal své první skladby.

Nadšení k hudbě si s sebou chlapec nesl i do Jindřichova Hradce, kam se jeho rodina v roce 1831 přestěhovala. Studoval zde hlavní školu a také první ročník gymnázia, ovšem mnohem větší radost měl Bedřich z pravidelných hodin hry na housle, violu a klavír i zpěvu u místního regenschoriho Františka Ikavce. 

Osudná klukovina

Tu osudnou hru, jak na událost sám Smetana později vzpomínal, ale rozehrál ve svých jedenácti letech s pár kamarády na polích za městem. Napadlo je zakopat do země láhev plnou střelného prachu. Vybuchla ve chvíli, kdy ji Bedřich zkoumal v rukou. Do obličeje se mu zaryly střepy špinavé od čerstvě pohnojené půdy, výbuch mu zdeformoval tvář. V šoku, bolesti i strachu, co tomu řeknou rodiče, si zraněný hoch s pomocí kamarádů rychle zranění vymýval vodou z nejbližšího rybníka, plnou nečistot. 

Rána se mu zanítila, neléčený zánět přesel do chronického stadia a zachvátil mozkové pleny. Budoucí hudební skladatel tu nešťastnou klukovinu sice přežil, avšak odsoudila ho k celoživotně se vracejícím bolestem. Nemoc se stala jeho věrnou přítelkyní, někdy mlčenlivou, jindy nesnesitelně přítomnou – hlásila se o slovo bolestmi zubů, zvracením, bolestmi krku a hlavy, kožními záněty, zažívacími obtížemi, častými angínami, závratěmi, záněty močového měchýře. Není náhoda, že na portrétech obvykle bývá Smetana zachycen spíše z levé strany, zatímco tu pravou, znetvořenou, v dospělosti ukrýval pod bohatým plnovousem. 

Svět hudby ho lákal stále více, zato studia jej nebavila ani trochu. Než konečně s odřenýma ušima odmaturoval, vystřídal ještě gymnázia v Jihlavě, Německém Brodě (dnešním Havlíčkově Brodě), Praze a nakonec v Plzni. Hlavní město dospívajícímu umělci učarovalo. Tolik divadel, tolik života, tolik hudby! „Mám pocit, jako by se přede mnou otevřelo nebe,“ zapsal si poté, co v něm poprvé zhlédl divadelní operu. Vzepřel se proto přání svého otce, aby se stal úředníkem či pokračoval ve studiích na univerzitě, a v roce 1843 se do Prahy vrátil. Do deníku si tehdy zapsal: „S pomocí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem.“ V kapse ho hřálo dvacet zlatých do začátků a hlavu měl plnou nadějí.

Přežíval na kávě a houskách

Začátky však byly krušné. Ubytování u sestřenice sice nebylo drahé, ale kde vzít peníze na jídlo nebo na půjčení klavíru? Brzy se jeho společníky stal hlad, zima a beznaděj. „Velmi často jsem šel spát o hladu, jednou jsem po tři dny neměl nic než hrníček kávy a housku. Vedlo se mi špatně v každém směru. Byl jsem v Praze už dva měsíce a nedostal jsem se ke klavíru: koupit jsem si ho nemohl a půjčit mi ho nikdo nechtěl,“ líčil svou bídu.

Nadaného mladíka nakonec přijal pod svá ochranná křídla klavíru slepý, ale výjimečně talentovaný skladatel i učitel Josef Proksch. Díky němu Smetana pronikl do pražských uměleckých kruhů, stal se domácím učitelem hudby v rodině hraběte Leopolda Thuna a po dostudování si otevřel vlastní hudební školu. Zbavený finančních těžkostí odvážil se konečně Smetana požádat o ruku tu, na niž si myslel už od dob gymnaziálních studií – krásnou Kateřinu Kolářovou, talentovanou klavíristku. 

„Jsi zvědavá, moje milá knížko, kdo že sídlí v mém srdci? Prozradím ti to, ale spoléhám na tvou osvědčenou mlčenlivost, je to Kateřina, Katy, ta virtuoska, která mě spoutala svým uměním snad stejně jako svou láskou,“ svěřoval se deníku se svými city. Vzali se v roce 1849. „Nemohla jsem se zdržet dojetí, Bedřich mi tiskl ruku, aby mě uklidnil…“ vzpomínala novomanželka.

Dokonáno jest

Ze šťastného a pokojného manželství vzešly čtyři dcery, avšak tři z nich během jediného roku v útlém věku zemřely, přežila pouze jediná, Žofinka. A skomírat ze samého žalu začal i samotný Bedřichův a Kateřinin vztah. Zdrcený skladatel odcestoval do švédského Göteborgu, kde vyučoval hru na klavír a dirigoval zdejší orchestr, zatímco v manželčině oslabeném těle se usadila deprese a hruď ji stále úporněji svírala tuberkulóza. Navštěvovali se, snažili se překonávat velkou vzdálenost zeměpisnou i osobní, ale Kateřinina životní síla se vytrácela. V dubnu roku 1859 si nešťastný Bedřich zapsal: „Dokonáno jest.“

Prázdno v srdci jeho i šestileté dcerky Žofinky se snažil zaplnit rychle. Už o rok později si vedl k oltáři novou manželku, o šestnáct let mladší Barboru Ferdinandiovou, zvanou Betty. Smetana se od ní dočkal dvou dcer, pochopení nebo lásky ale nikoliv. Nakonec raději oba žili odděleně a hudebník se upnul k práci. V Göteborgu dal výpověď a po několika evropských cestách se roku 1862 usadil v Praze.

Zapojil se do bujného společenského života Prahy, stal se spoluzakladatelem Umělecké besedy, vkročil do mladočeské politiky a založil s Ferdinandem Hellerem na dnešním Smetanově nábřeží hudební školu. Národní listy otiskovaly jeho hudební kritiky a skládal i on sám. A konečně po všech těch letech úsilí a práce mohl okusit úspěch, vliv a potlesk.

„Ať žije pravda! Ať žijí práva! Zas vrátí se dobří časové a vzkvete české vlasti sláva!“ rozléhalo se Prozatímním divadlem v lednu roku 1866 během premiéry jeho první opery Braniboři v Čechách. Nadšení diváci ho devětkrát vyvolali před oponu a v očích se jim podle dobových zpráv leskly slzy. Úspěch mu přinesly i opery Prodaná nevěsta, Dalibor či Libuše. Na podzim roku 1866 pak vydobyl jednu z nejvýznamnějších pozic českého hudebního života – stal se kapelníkem opery Prozatímního divadla.

Boje o Smetanu

Na jednu stranu dosáhl, čeho si přál, na stranu druhou mu tak vážená funkce přinesla mnoho zášti i sporů. Snažil se na prkna Prozatímního divadla protlačit kvalitní světový repertoár a zároveň podporovat svébytnou národní hudební kulturu, avšak narážel přitom na odpor a silnou kritiku z uměleckých i politických řad. Vyčítali mu „wagnerismus“, tedy poněmčování české hudby, a že své opery prosazuje na úkor tvorby dalších českých skladatelů. Kapelnickou hůlku mu nakonec ale vyrazil z rukou jeho nepřítel ze všech nejstarší a nejzavilejší – nemoc táhnoucí se z dětství celým jeho životem.

V roce 1874 ztratil sluch. V létě mu vypovědělo službu pravé ucho, na podzim náhle i to levé. V té době jej navíc už delší dobu podle dobových dokumentů trápilo „pálení močového měchýře“, často u něho docházelo ke „krčním katarům“, měl závratě a zvracel. Nakonec musel rezignovat na všechny své funkce v divadle, vzdal se své pevné existence a kvůli finančním těžkostem se nakonec stáhl do ústraní ke své dceři Žofii na venkov, do Jabkenic u Mladé Boleslavi. 

Hudba zrozená z ticha

Hudby se nevzdal, i když se nemoc ozývala stále úporněji a bolestivěji. Přesto právě tehdy, v posledních letech svého života, se mu v mysli a pod rukama rodily vrcholné skladby celé jeho skladatelské éry – například klavírní cykly Sny a České tance či smyčcový kvartet Z mého života, poslední tři opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna, především však cyklus šesti symfonických básní Má vlast. Jeho mistrná hudební představivost i bravurní ovládání skladatelského řemesla mu umožnily tvořit i složité skladby v rychlém tempu. V těchto časech naprosté hluchoty se zrodila třetina z jeho celoživotní tvorby. 

Postupně však onemocněla i duše. Smetana přestal poznávat své blízké, v letních dnech se procházel venku v kožichu, nesrozumitelně si cosi mumlal pod vousy a v záchvatech zuřivosti ničil vše, co mu přišlo pod ruku. Pronásledovaly ho halucinace i paranoidní představy. Březnové celonárodní oslavy svých šedesátin už téměř nevnímal. Koncem dubna byl převezen do Ústavu choromyslných v Kateřinské ulici na Novém Městě a v jeho zdech životní árie českého hudebního génia pomalu doznívala.

O tři týdny později, 12. května roku 1884, jeho trápení nadobro skončilo. Jak líčil soudobý novinář a politik Václav Vladimír Zelený: „Hlava spočívala hluboko v podušce, od jejíž bělosti sotva se lišila stříbrná barva dlouhého vousu. Jenom pěsti na prsou sevřené svědčily, že se nevzdalo zmořené tělo bez posledního odporu…“

Lebka vyvrátila pomluvy

Zkoumání lebky na sklonku 20. století prokázalo, že zákeřný zánět postihl i ušní kůstky, což vedlo jak k postupné ztrátě sluchu, tak také k psychickým potížím a k hnisavým a bolestivým zánětům kůže, které byly v minulosti mylně považovány za projev syfilidy. „Domnívám se, že jeho nemoc ho provázela od dětství až do smrti,“ soudí český obličejový chirurg Jiří Ramba a zdůrazňuje: „Bedřich Smetana nebyl syfiliticky nemocen.“ Domnívá se, že hudební velikán trpěl pokročilou aterosklerózou či infekčním zánětem kosti, tzv. osteomyelitidou.

Například český psychiatr Jiří Raboch je ve svých závěrech opatrnější: „Nemyslím si, že je možné při současné nedostupnosti důkazů diagnózu jednoznačně určit. Jisté je, že Smetana byl ve stáří těžce psychicky nemocen a musel před smrtí hodně vytrpět.“

Jeden z největších hudebních géniů naší historie odpočívá na vyšehradském hřbitově spolu s dalšími českými velikány. Bedřich Smetana nebyl jen skvělým skladatelem, ale i vynikajícím pianistou a komorním hráčem i respektovaným hudebním pedagogem. Svými názory se navíc výrazně podílel na formování tehdejšího kulturního života. Dodnes jeho skladby oslovují svou melodičností, lyričností i jakousi svěžestí a i po 140 letech od smrti svého autora jsou stále pevně usazeny v pomyslné pokladnici české hudby.