KOMENTÁŘ / Slovutný časopis The Economist přinesl ve svém posledním červnovém čísle zajímavý text o tom, kolik různých užitečných idiotů Vladimira Putina najdeme v evropské politice. Je jich opravdu dost: někteří jsou bývalí politici vzpomínající na zašlou slávu, jiní jsou ti, kdo teprve čekají na příležitost, jsou mezi nimi ale i politici aktivní a ve vysokých funkcích. Jedinou vadou na kráse kvalitního čtiva je to, že se do soupisu nedostal nikdo z Česka. A že je z čeho vybírat.

Ruská ambasáda v Praze je už nějaký čas personálně ochromena a na někdejší velkolepé oslavy Dne vítězství mohou zbytky osazenstva jen vzpomínat. Ještě před dvěma lety se ale před honosnou vilou (ukradenou po válce dekretem prezidenta Beneše a darovanou SSSR) linula fronta slavnostních hostů. Tradičně nechyběl exprezident Václav Klaus, Miloš Zeman, nějací ti expremiéři, zneuznaní (ex)poslanci, komunisté či zasloužilí umělci.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Letos se akce omezila na promítání ruského filmu Norimberk v malém kinosále pro pár bezejmenných hostů. Naopak v Berlíně se toho rok a kousek od ruského útoku na Ukrajinu nebáli.

My přece chceme mír

Jak napsal The Economist, oslavit sovětské vítězství ve druhé světové válce přišel k Rusům poslední předseda komunistické vlády NDR Egon Krenz (muž odsouzený v roce 1997 na šest a půl roku do vězení za spoluvinu na smrti uprchlíků na německé hranici), chybět nemohl bývalý kancléř koupený ruským kapitálem Gerhard Schröder a přítomen byl třeba i Tino Chrupalla, poslanec a spolušéf krajně pravicové AfD, který přikvačil v kravatě v barvách Ruské federace.

Slyšíme od nich příběhy o tom, jak NATO Putina úmyslně provokovalo tím, že se přiblížilo k ruským hranicím, že ukrajinský národ ve skutečnosti neexistuje, že Amerika válku podporuje, protože má zájem prodávat své zbraně a udržet svou globální hegemonii.

Tihle tři němečtí politici dobře ilustrují průřez různých typů lidí, kteří se navzdory nezpochybnitelnému faktu, kdo je ve válce na Ukrajině agresor, viník a pachatel zvěrstev, staví na stranu Ruska. Tu více, tu méně nápadně.

Jsou to komunisté, někdejší spojenci a nostalgici vzpomínající na časy SSSR a východního bloku (v Česku zástupci již marginální KSČM), bývalí politici, kterým chybí uznání a záře reflektorů (v Česku Václav Klaus či Jiří Paroubek), a také ti, kteří se na vrchol chtějí prodrat (ať již poprvé, nebo opět), a kritika pomoci Ukrajině a volání po míru je jednou z cest.

Dále čtěte

Po 10 letech od Babišova útoku na média Česko stále čelí hrozbě autoritářské politiky

STANOVISKO REDAKCE / Je tomu právě deset let, co Andrej Babiš provedl dosud nejvážnější útok na demokracii v České republice. Třebaže…

Třetí prototyp politiků je v Česku zastoupen asi nejviditelněji, představuje jej Tomio Okamura, Andrej Babiš nebo Jindřich Rajchl, kteří vládu kritizují zleva zprava: kvůli inflaci, deficitu financí, pomoci uprchlíkům „na úkor našich lidí“, našlehávání obav z migrace a vůbec kvůli tomu, že oni přece chtějí mír.

Pak je tu tedy i typ čtvrtý, zatím relativně vzácný – politik ve vysoké funkci, který kritizuje západní pomoc Ukrajině a vede zemi k otevřenému byznysu s Ruskem. Tím je v současné Evropě především maďarský premiér Viktor Orbán, na čekací listině je pak favorit nadcházejících voleb na Slovensku Robert Fico (The Economist ho definuje jako rusofilního levičáka, který obviňuje ukrajinské fašisty z provokací vůči Rusku).

Spektrum užitečných idiotů Vladimira Putina je v Evropě pestré. Najdeme je na krajní pravici i krajní levici, kde ve světle „volání po míru“ ostatní ideologické neshody padají. K vidění jsou i v médiích a v akademickém prostředí – Česko opět není výjimkou (typově exdiplomat Petr Drulák) – kde kupříkladu pláčou nad údajnou cenzurou a neexistencí svobody slova a věští rozpad západní civilizace.

Vypravěči stejných příběhů

Podle The Economist je seznam (užitečných) idiotů docela široký. Volně parafrázujeme: Rakousko, které se cítí být neutrálním mostem mezi Východem a Západem, Ukrajině sice trochu pomáhá, ale jeho obchod s Ruskem od začátku války vzrostl. Neutrální Švýcarsko zablokovalo dodávku 96 tanků Leopard Ukrajině.

Zadní dvířka Rusku otevírají i v Turecku a v Srbsku. Kypr jen neochotně pod silným americkým tlakem zavřel zhruba čtyři tisíce bankovních účtů vlastněných Rusy. Řecko se zdráhá zpřísňovat sankce týkající se přepravy ruské ropy, protože na námořní přepravě řecké firmy dobře vydělávají.

Dále čtěte

Chcete pochopit, co se děje v Rusku? Nesmíte minout tyto knihy

Agresivní konflikt Ruska proti Ukrajině. Válka nedaleko od našich hranic. To je realita současnosti, která je ale ve skutečnosti pokračováním…

Ve Francii je proruskou propagandistkou nepřekvapivě Marine Le Penová (jejíž strana byla v minulosti financována z půjček od ruských bank), v Německu AfD, na opačném politickém pólu pak pacifistka za každou cenu, poslankyně Bundestagu Sahra Wagenknechtová z Die Linke.

Slyšíme od nich podobné příběhy o tom, jak NATO Putina úmyslně provokovalo tím, že se přiblížilo k ruským hranicím, že Ukrajina je umělý konstrukt a ukrajinský národ ve skutečnosti neexistuje, že Amerika válku podporuje, protože má zájem prodávat své zbraně a udržet svou globální hegemonii. Nechybí oblíbený whataboutismus – srovnávání s válkou v Iráku a v Afghánistánu či s nálety NATO na Srbsko v roce 1999…

Jak z výše řečeného plyne, není to rozhodně tak, že by podpora Ruska (maskovaná právě jako „chceme mír, nedodávejte Ukrajině zbraně, uprchlíci pryč, sami máme málo“) či přímo obdiv k Vladimiru Putinovi coby ochránci konzervativních hodnot stály mimo hlavní proud.

Čím déle bude válka trvat, tím silnější ten proud bude. Bohužel.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.