Ministerstvo zahraničních věcí v ukrajinském Kyjevě (jaro 2022) FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Západní elity se často snaží zařadit „válku na Ukrajině“ vedle dalších konfliktů po celém světě. Papež František nebo šéf WHO, různé osobnosti kultury a umění, intelektuálové jako Chomsky, Peterson, Habermas, Badiou začínají počítat a ohýbají prsty: „Ehm, ehm, Afghánistán, Dárfúr, Etiopie, Jemen, Libye, Myanmar.“ Dokonce bývá česká pohostinnost vůči ukrajinským uprchlíkům překvapivě označována za zvláštní druh rasismu.
Například papež se nechal slyšet, že otevřenost vůči Ukrajincům je důsledkem rasistických předsudků, neboť zatímco Ukrajinci jsou vítáni, tak Syřané nebo Konžané nikoli. Ukrajinci to samozřejmě vnímají jako snahu o své ponížení, jako by někdo říkal: Vy Ukrajinci (zde by se více hodilo ruské koloniální pejorativum „Chochlové“) jste příliš nabubřelí, postavte se do fronty podle abecedy!
Zkusme si velmi stručně říci, v čem se situace na Ukrajině liší od všech ostatních „konfliktů“ na planetě? Proč nelze válku Ruska proti Ukrajině srovnávat se Sýrií, Jemenem nebo Myanmarem? A proč je vlastně Ukrajina unikátním případem?
Zaprvé jde o největší válku v Evropě od vítězství nad nacismem s největší koncentrací vojsk a obrovskou délkou fronty (v podstatě od Varšavy až po Lisabon), a to s nasazením (z ruské strany) i zakázaných typů zbraní včetně fosforových a kazetových bomb. Omlouvám se, ale to není Afrika ani Asie! To je Evropa, kde po holokaustu všichni státníci a politici, včetně těch ruských, přísahali a volali „nikdy více“, aby se vyhnuli další velké válce.
A nyní se ruská armáda dopouští na Ukrajině neslýchaných zvěrstev, masakrů, znásilňování, dělostřeleckou palbou útočí na civilní cíle a likviduje celá města. Jistě lze připomínat Irák, Írán, Koreu a Vietnam. Jenže, prosím, tady jsme v Evropě, která by snad měla mít paměť!
Zadruhé jsme svědky čistě asymetrické války. Symetrické jsou války o sféry vlivu nebo nějak podmínečné války, které mají dvě soupeřící strany, mezi nimiž o něco jde a sváří se o něco s „konečnou hodnotou“. Typickým příkladem byla válka mezi Rakouskem-Uherskem a Pruskem. Asymetrické čili bezpodmínečné – to jsou války o přežití, kdy je v sázce samotná existence jedné ze stran a poražený o všechno přijde, což vyjadřuje například antické heslo vae victis – běda přemoženým. Zde je vždy jasný a jednoznačný rozdíl mezi agresorem a obětí agrese.
Zatřetí lze jasně a jednoznačně rozpoznat, kdo je agresor a kdo oběť. Nevyprovokovaný, nezaviněný a bezdůvodný útok, tak můžeme popsat ruskou agresi vůči Ukrajině. Ta přece nijak neohrožovala Rusko, neohrožovala ani kousek jeho území nebo státní suverenitu v jeho mezinárodně uznaných hranicích.
Ani jeden rusky mluvící člověk nebyl zabit kvůli svému jazyku, naopak obrovské množství ruskojazyčných občanů Ukrajiny zahynulo v důsledku ruské agrese, protože Rusko především útočí na rusky mluvící oblasti.
Ruské federaci nic nehrozilo, do ruské zahrady nepřiletěl žádný kamínek, přestože v roce 2014 Rusko zrádně, navzdory svým vlastním dohodám a „velkým smlouvám o přátelství“ porušilo mezinárodně uznávané hranice, obsadilo ukrajinský Krym a zahájilo tzv. „ruské jaro“. Před 24. únorem 2022 nedopadla na území Ruska ani jedna kulka, Putinovi se nikdy nepodařilo inscenovat vlastní Gleiwitz. Ani o „štěkání NATO na hranicích Ruské federace“ nebylo vůbec možné mluvit, vždyť Ukrajina nebyla členem NATO, v roce 2014 ani 2022 před ní nebyla perspektiva vstupu do NATO.
Pokud by Rusko skutečně bylo ve válce s NATO, nebo dokonce s USA, připomeňme si, že Ruská federace má s USA několik set kilometrů dlouhou společnou (!) hranici, jenže na Aljašce a Čukotce. „Obklíčena“ státy NATO je Kaliningradská oblast. Ukrajina není nějaký předmět mezinárodní politiky, nýbrž suverénní stát, který má právo vlastní volby. Anebo by snad Kreml měl rozhodovat o tom, s kým se Ukrajinci mohou přátelit?
Rusko nebylo nijak ohroženo, ani k okupaci Krymu nebyl žádný skutečný důvod. Ani po všech sankcích kvůli Krymu nečelilo Rusko žádné vojenské hrozbě. Jinak můžete přemýšlet jen tehdy, když si myslíte, že jeden stát má právo z vlastního rozmaru zabrat sousední území jen tak, s využitím jakékoliv výhodné záminky a slabosti souseda.
Začtvrté tu máme útok jaderného státu na nejaderný stát, který se sám zřekl třetího největšího jaderného arzenálu světa. Navíc se jedná o útok jednoho z garantů ukrajinské bezpečnosti (!), který se v Budapešťském memorandu (o jaderném odzbrojení Ukrajiny s bezpečnostními zárukami Spojených států, Ruska, Francie a Velké Británie) přihlásil k jistým závazkům.
Pojďme si to ujasnit: Jaderný stát napadl stát bezjaderný. Bezjaderná Ukrajina měla obrovský jaderný arzenál, jenže se jej dobrovolně vzdala výměnou za bezpečnostní záruky. Jeden z garantů těchto záruk Ukrajinu napadl. Je to Rusko, stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta, druhá jaderná světová supervelmoc!
Akt dobrovolného jaderného odzbrojení a bezpečnostních záruk je sám o sobě jedinečný a v dějinách lidstva bezprecedentní. Skutečnost útoku garanta jaderné bezpečnosti, stálého člena Rady bezpečnosti OSN na takto dobrovolně odzbrojený (ne)jaderný stát, to je naprosto unikátní.
Zapáté stát, který se stal obětí agrese, existoval po dlouhou dobu zcela pokojně, stabilně a demokraticky! Ukrajina není mladá země, která se právě zbavila koloniální nadvlády a nyní je trhána kmenovými konflikty, jako se to dělo například v Africe. Ani nešlo o zemi řízenou diktátorem, po jehož pádu či oslabení by propukly dlouho potlačované sváry (Libye, Sýrie).
Ukrajina jako stát vznikla zcela pokojným způsobem. Byl to stabilní stát, člen téměř všech světových mezinárodních institucí, vždyť Ukrajina je formálně dokonce spoluzakladatelem OSN.
Už 23 let je to mírumilovná země, na rozdíl od Ruska, které vedlo dvě čečenské války a své vojáky posílalo bojovat do různých koutů světa, od Podněstří a Gruzie až po Sýrii a Libyi. I po brutální invazi v roce 2014 Ukrajina poměrně rychle znovu získala plnou sebekontrolu, a kromě válečné zóny na Donbase byla stabilní zemí.
Zašesté platí, že na Ukrajině nevypukla žádná občanská válka ani vnitřní anarchie. Ani majdany – a ty byly minimálně tři, v letech 1991, 2004 a 2013 – nebyly „občanským konfliktem“, ale protestem proti postupu úřadů. Je jasné, že úřady byly po neúspěšném pokusu o násilné potlačení protestů oslabeny a paralyzovány. Ale zkušenost z roku 2004 (Oranžová revoluce) ukazuje, že bez vnějšího (ruského) vměšování byly tyto turbulence vždy vyřešeny politickou dohodou, aniž by došlo k sebemenšímu krveprolití. Opět na rozdíl od Sýrie, Jemenu, Etiopie a většiny zemí Asie a Afriky, kde vše začalo vnitřní destabilizací a krvavými občanskými nepokoji (pokud tyto země před začátkem občanských sporů či diktatur vůbec existovaly).
Zasedmé podotkněme, že regionální (jazykové, kulturní, náboženské) rozdíly na Ukrajině nejsou ještě dokladem nějakého „občanského konfliktu“, který by byl důvodem pro „povstání za nezávislost“. Občanská válka předpokládá dvě protichůdné vize budoucnosti jednoho politického tělesa: jako v případě amerického Severu a Jihu nebo španělských frankistů a komunistů. Lidové povstání za nezávislost předpokládá existenci samostatné etnické komunity, dostatečně konsolidované, aby mohla vojensky bojovat za svobodu.
Nic z toho neplatí na Ukrajině. Rusky mluvící občané Ukrajiny se stali největšími oběťmi ruské agrese a etničtí Rusové nikdy nebyli konsolidovanou a politicky organizovanou menšinou. Ruský jazyk a kultura přitom zcela ovládaly ukrajinský informační prostor, a to až do začátku otevřené agrese Ruska proti Ukrajině.
Zaosmé to jsou ještě oblíbené pohádky o ukrajinském neonacismu, takže mi dovolte několik čísel. Ukrajinští nacionalisté nikdy nezískali v parlamentních volbách více než 10 % a nikdy nebyli vládní silou. Míra antisemitismu na Ukrajině podle Pew Research Center v roce 2015 je 5 %, což je třikrát méně než v Polsku (18 %), Rusku (14 %) nebo České republice (19 %). Ovšem doktrína „ruského světa“: jeden jazyk – jeden lid – jeden stát – jeden vůdce (Putin), navíc s mýtem o tisícileté ruské říši a teoriemi o neexistenci celých národů – to je skutečný nacismus.
Takže shrnuji: Ukrajina, která se kdysi dobrovolně vzdala jaderného arzenálu, se stala obětí nevyprovokované krvavé války. Před brutální invazí to byl stabilní a demokratický stát (nikoli bez problémů s korupcí). Tato válka je čistou koloniální imperialistickou agresí. Ruská federace nepovažuje Ukrajinu a Bělorus, stejně jako Polsko nebo baltské země, za suverénní státy, nýbrž pouze za území, soutěžní arénu s pomyslným „Západem“. Ale skutečný Západ, reprezentovaný NATO, ani v nejmenším neohrožoval Rusko. „Hrozba“ vznikla jen v chorobné představivosti imperialisty, který sní o rozdělení světa na sféry vlivu, aby z Kremlu mohl řídit osudy národů.
Tohle opravdu nikde nebylo. Vietnam byl roztrženou bývalou kolonií, o kterou začala bojovat dvě centra vlivu (nejprve Francie). Afghánistán byl monarchie, která byla svržena SSSR a začala dlouhá válka všech proti všem (v rámci kmenových nepřátelství). Arabský svět – diktatury na troskách kolonií s islamistickou fasádou. Afrika – téměř celá – bývalé kolonie, které okamžitě sklouzly k diktaturám a občanským válkám.
Jugoslávie byla diktatura, která se rozpadla podél etnických a náboženských hranic. Válka mezi Íránem a Irákem – „největší válka na světě od roku 1945“ – Irák byl sice agresorem, ale strany byly přibližně stejně silné, ani jedna neměla jaderné zbraně. Rovnost moci se týká také Indie a Pákistánu. Irácký útok na Kuvajt je také čistým příkladem jasného agresora a oběti – Irák však nebyl jaderným státem, garantem jaderného odzbrojení své oběti a stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta.
Názor, že si nějaký národ a suverénní stát, v tomto případě Ukrajina, svou státnost nezaslouží a neměl by mít možnost vlastní volby, naopak by jako objekt neměl zaclánět jakýmsi „přirozeným zájmům ruského impéria“ a vrozenému ruskému imperialismu – co je to, když ne nacionalismus a imperialismus? A kdo je tu pak rasista nebo nacista?
Volodymyr Volkovskyj, Ph.D., je ukrajinský historik a filosof, vědecký pracovník Filosofického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny v Kyjevě, který se zaměřuje především na politickou filosofii. Aktuálně působí na Filosofickém ústavu Akademie věd ČR v rámci Collegia Europaea FF UK & FLÚ AV ČR.
