Protivládní demonstrace / Ilustrační foto FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Žijeme v jedné z nejbezpečnějších, nejbohatších a nejsvobodnějších zemí světa. A přesto se tu vznáší dusná atmosféra permanentního vzdoru, naštvanosti a falešného disidentství. Ne proti skutečnému útlaku, ale proti systému, který nám paradoxně dává nejvíc možností v dějinách. Někdy to vypadá, jako bychom se v tom chtěli rochnit.
Když se ráno probudíte do východoevropské diktatury, připravte si flat white s ovesným mlékem, pohodlně se usaďte do kožené sedačky svého SUV a napište na Twitter, že žijeme v horší totalitě než za Husáka. A pak už jen čekejte na lajky, protože nic se netrefí do nálady části veřejnosti víc než představa, že jsme „zase zpátky“ v režimu.
Začíná to být folklór. Všude kolem nás se vyrojili „disidenti“, kterým prý „režim“ brání v tom, aby mohli říkat pravdu. A tak se statečně bouří – ze svého podcastového studia, z YouTube kanálu s desítkami tisíc sledujících nebo přímo z parlamentní lavice, což je mimochodem velmi neobvyklý způsob perzekuce.
Mnozí z nich mají pocit, že je někdo umlčuje, zatímco jim jejich PR tým spravuje tři profily na sociálních sítích, kde denně šíří, co se jim zlíbí. Žádné vyhazovy z práce, žádné výslechy, žádné ztráty občanských práv – naopak: z perzekuce se stal výnosný byznys a značka. Falešné a prázdné mučednictví prodává, protože vždycky najde publikum, které se rádo utvrdí v tom, že všechno je špatně a že za to může „liberální elita“. Tedy lidé, kteří studovali, pracují a snaží se, aby tahle země nebyla skanzen.
A co víc – mají často plné huby Orwella. Citují ho ve všech pádech, ale 1984 nikdy nepochopili. Při svém intelektuálním deficitu totiž nepoznali, že se stali karikaturou toho románu. Ne hrdiny, ale figurami, které přepisují realitu podle vlastních emocí. Vymýšlejí si cenzuru, totalitu a zlovůli státu tam, kde žádná není. A přitom sami vytvářejí atmosféru strachu, v níž se lidé bojí nesouhlasit – ne s režimem, ale s nimi. Protože nesouhlas rovná se útok. A útok musí být potrestán.
Šťastná země, která se tváří jako oběť
Ale zpátky domů. Kde se bere ta hluboká, niterná naštvanost, když všechna objektivní data říkají, že se máme dobře? Ne skvěle, ne dokonale – ale rozhodně líp než drtivá většina světa. Patříme mezi dvacítku nejbezpečnějších a nejbohatších zemí na planetě. Jsme hodnoceni jako plně demokratická společnost, máme vysokou úroveň svobody tisku, vzdělání, zdravotní péče i osobní bezpečnosti. Na žebříčku World Happiness Report jsme pravidelně v první třicítce.
A přesto se tu rozléhá věčný fňukot o tom, že „tohle už není svoboda“, že „nám berou názory“, že „jsme ve válce s pravdou“. Ne, nejsme. Jsme ve válce s pohodlností, se ztrátou pokory a s iluzí, že demokracie je jen o tom, že si každý udělá, co chce. Svoboda není to, že vám všichni tleskají. Svoboda je, že se můžete pokusit přesvědčit ostatní. A když uspějete, můžete se podílet na moci. Pokud neuspějete, zkoušíte to znovu – to je fér hra. Nic víc, nic míň.
Jenže to by znamenalo převzít odpovědnost za vlastní život. A to bolí. Mnohem pohodlnější je ukázat prstem. Oni si vždycky někoho najdou. Dřív to byli Židi, pak farmáři, průmyslníci a živnostníci, potom křesťani, Havel, ODS, unie, teď Ukrajina. Vždycky je na koho to hodit. Vždycky je někdo, kdo „za to může“. Jenže ani Fiala, ani Babiš, ani unie, ani nikdo jiný nemůže za to, že má někdo život na ho*no. To je tvrdé, ale pravdivé. A nejvíc to bolí právě ty, kteří si vystavěli identitu na permanentním hledání viníka.
Zbabělost jako program a alibi
A tady se dostáváme k hlavní příčině problému: zbabělosti politické reprezentace. Západní politici – a bohužel i část těch českých – v poslední dekádě opustili elementární odvahu. Z nepochopitelného důvodu se rozhodli ustupovat myšlenkovým směrům, které mají ve společnosti naprosto marginální podporu, ale díky své hlasitosti a schopnosti obsadit média, úřady a neziskový sektor dokážou vytvářet zdání většiny.
Místo aby si politici stáli za svým přesvědčením, jasně artikulovali hodnoty svobody jednotlivce, osobní odpovědnosti a zdravého skepticismu vůči státní moci, raději sklouzli k pohodlnému oportunismu. Ustupují hlasité, ideologicky vyhraněné menšině, která prosazuje kulturní revoluci shora – bez skutečné společenské poptávky. Kdo se odmítne přizpůsobit, je okamžitě nálepkován jako proruský živel, krajní pravice nebo dezinformátor. Kdo mlčí, má klid. A kdo spolupracuje, získá potlesk redakcí a místo v radě neziskovky. Jenže právě tím se rezignuje na pravicové, liberální a konzervativní hodnoty, které tuto civilizaci kdysi vynesly na vrchol.
Tím vším se přirozeně otevírají dveře extrémům – pravolevým, náboženským, nacionalistickým, anarchistickým. Všechny mají jedno společné: tváří se, že věci pojmenují na rovinu, i když řešení nemají žádná. Ale v prostředí, kde mainstream ztratil kompas, to často stačí.
Svoboda není na obtíž. Jen vyžaduje námahu
Co s tím? Především je potřeba říkat nahlas: žijeme v nejlepším období českých dějin. Ne ideálním, ale nejlepším. Máme svobodu, máme možnosti, máme jistoty. Nejsme v režimu. Režim je něco jiného. Režim je to, co ruší volby, co zakazuje opozici, co vás zavírá za názor, co vyrábí nepřátele a přepisuje minulost. Tady se můžete stát čímkoli – stačí chtít. Ano, to „stačí chtít“ zní otravně. Ale je to pravda.
A pokud vás tahle svoboda nebaví, pokud vám vadí nutnost přesvědčovat lidi a pokud byste radši „rychlou změnu režimu“, pak se zeptejte sami sebe: O co přesně byste přišli? Svoboda vás nezatěžuje. Svoboda vás prostě jen nutí myslet, nést následky a nést odpovědnost. A to je pro mnohé těžší než žít v nesvobodě.
Tak si prosím příště, až se budete chtít pasovat do role pronásledovaného, aspoň odpusťte to bentley a ten kaviár. A nebo si přiznejte, že jste ne disidenti, ale parodie na ně.
Autor je členem ODS.
