Stačí jeden den odstupu od prohraného armádního puče a je jasné, že jásání nad záchranou demokracie v Turecku je nesmyslné a naivní. Prezident Erdogan měl v posledních letech stejné potíže, jaké má každý autoritář, neboli potenciální diktátor. Část společnosti ho neposlouchala. Tak to se právě včera změnilo. Nikdo už nesmí ani kecnout.
Erdogan se především potřeboval zbavit svých kritiků v médiích a zuřil nad stále ještě značnou nezávislostí justice. A samozřejmě se musel mít také na pozoru před armádou, která v Turecku tradičně hrála roli ochránce sekulárního státu, tedy státu, který nepodléhá náboženství.
S kritickými novináři se snaží Erdogan cvičit již léta a v posledních měsících se mu podařilo je pohánět až k soudům. Jenže soudci zjevně nebránili Erdoganův režim dostatečně. Včera, když byla armádní vzpoura potlačena, tak vítězná turecká vláda nechala ihned odstranit na tři tisíce soudců, a to včetně několika soudců nejvyššího soudu. Kompletní opoziční skupina mezi vysokými armádními důstojníky je nyní ve vězení, pakliže puč velitelé vůbec přežili. Erdoganovi příznivci ovládli ulice a pokoušeli se lynčovat vojáky, kteří se vzdali. Policie se je dokonce snažila bránit před rozlíceným davem.
Erdogan má otevřenou cestu k nastolení diktatury, jeho opozice je v troskách. Takto okázalý a přitom nezdařený puč je pro něj skutečně darem z nebe. Přímo od Alláha. Proto se nelze ani trochu divit spekulacím, že byl celý puč do jisté míry zinscenovaný. Nemohl být zinscenovaný zcela jako divadelní představení. Armádní velitelé skutečně měli motivaci i odvahu vystoupit proti režimu, který likviduje dědictví sekulárního Atatürkova Turecka a posouvá se od Západu směrem k orientální despocii. Ale řekněme, že jejich akce mohla být od začátku pod kontrolou Erdoganových sil. Tomu totiž napovídá nesmyslná hodina zahájení puče, tedy téměř v televizním prime-timu.
Všichni tušíme, že tu nejde jen o Turecko. Jde tu o souvislosti zásadního rozsahu. Erdoganovo vítězství posiluje takové pojetí demokracie, v němž se využívá hlasování obyvatelstva v předání mandátu vůdci. Lidová demokracie je sice významově absurdní pojem, ale ona dobře vystihuje manipulativní povahu takového systému, v němž hlasy lidu zabezpečují autoritativní moc. Oproti tomu liberální demokracie poskytuje i jiné dary, než je jen hlasování. Poskytuje zejména ochranu opozici, kritickému myšlení a svobodě projevu, poskytuje ochranu menšinám a zejména dbá na nezávislou justici a dělbu mocí ve státě. A při hlasování dává liberální demokracie oproti lidové demokracii důraz na férovou soutěž. Liberální demokracie je nyní v akutním ohrožení i u nás.
Jistě, že není možné považovat cestu armádních pučů za optimální metodu ochrany liberální demokracie. To je turecká kuriozita, která vychází z historie pádu osmanské říše. A také nelze tak úplně říci, že turečtí důstojníci jsou apoštolové liberalismu. Čelili ale islámskému fanatismu a zneužívání náboženství v politice, což je hrůzostrašný rys islámského světa, který plodí ohromné zlo.
Když si uvědomíme, že Angela Merkelová domluvila právě s Recepem Erdoganem ochranu hranic Evropské unie, tak nám musí být úzko.
