V zajetí geografie, nebo omylu? Mýtus o obklíčení Ruska zakrývá ruskou expanzivnost a strach ze svobody

Rusko jako hrozba pro Evropu (britská karikatura z roku 1899)  (wikimedia commons)

Rusko jako hrozba pro Evropu (britská karikatura z roku 1899) | FOTO: wikimedia commons

Nikdo rozumný nepochybuje o tom, že Rusko je dravec. Někteří lidé ovšem tvrdí, že mu přírodní poměry nikdy nedávaly na výběr. Dokázat, že se zásadně mýlí, má být součástí diagnózy ruské nemoci, která se letos ohlásila dalším zuřivým záchvatem. Rozmohl se nám tady takový nešvar – tímto slovním oběživem obohatila lidový humor jedna nesmrtelná česká komedie. Ten nešvar, poopravme, se „nerozmohl“, ale má dlouhou tradici, a netřeba ho proto objevovat, nýbrž věcně rozebrat. Spočívá ve sklonu vysvětlovat ruský expanzionismus zdánlivě vědecky a neutrálně.

Rusko je prý k výbojnosti odsouzeno svou nevýhodnou zeměpisnou polohou. Takový názor udílí východnímu impériu bezděčný pardon: v Rusku je zakořeněn pocit věčného ohrožení, a kdo se pouze brání, sdílí břemeno viny s tím, před kým se brání. Takto vystavený průkaz „skoronevinnosti“ má podobu narýsované mapy, na níž nejvíce chybí přirozené, hájitelné hranice.

Rotný Milan Cisár jako voják Armády České republiky v Afghánistánu (2018) (Fotosbírka Milana Cisára (se svolením autora))

V tom podstatném si zastánci geografického determinismu notují s legendou, kterou se neúnavně ohání Rusko samotné. Jako pouliční rváč, který trestá náhodného kolemjdoucího za domněle křivý pohled, servíruje Moskva světu už sto let kromě mesiášství také sofistikovaně podané ublíženectví. Jeho putinovští protagonisté nejsou první, kdo na něm vystavěl přímo historický nárok. A jak říkají průzkumy, veřejnost některých evropských zemí už opravdu věří, že Rusko bylo k útoku na Ukrajinu donuceno Západem.

Milovníci pizzy

Spadají sem hlasy, jimž u nás propůjčila čtivou a asi nejzhuštěnější formu kniha britského publicisty Tima Marshalla V zajetí geografie, pro úspěch nedávno znovu vydaná a částí svých příjemců náležitě uvítaná. Marshall se Rusku věnuje jedinou, zato úvodní kapitolou, v níž Putinovu historickou motivaci redukuje na – zaujetí pizzou. Tento kulinářský příměr má vystupňovat čtenářovo zaujetí, aby se hned dozvěděl, že právě takový tvar má nechráněná východoevropská rovina rozšiřující se trychtýřovitě k Uralu směrem od svého hrotu, jenž leží v Polsku a od věků poskytoval nájezdníkům volný koridor k srdci Ruska. Autor tím možná své cílové čtenářské skupině poskytuje příjemný pocit, že se s ním podílí na rozklíčování složitostí, které hýbou historií i dneškem, a s tím i na demystifikaci našeho moralizujícího mainstreamu, který se zdá být na Rusy příliš přísný.

Marshall není jediný, kdo ruskou zahraniční politiku podřizuje geografickým interpretacím, a samozřejmě není zdaleka původní. Robert D. Kaplan ve své Pomstě geografie (The Revenge of Geography) tvrdí totéž za pomoci mnoha odkazů na britské akademiky, kteří jsou ve svých vyjádřeních ještě přímočařejší. James H. Billington, americký historik a rusista, v témže duchu napsal, že to geografie – nikoli historie – měla na ruské uvažování určující vliv.

Evangelický duchovní a undergroundový písničkář Sváťa Karásek by oslavil osmdesátiny (Věra Tydlitátová (se svolením autorky))

Také mnohem vlivnější Henry Kissinger, jehož knize Uspořádání světa se u nás dostalo značného ohlasu (bezmála stoletý Kissinger svými komentáři ještě nedávno chápavě posuzoval Putinovy kroky namířené vůči Ukrajině – k oprávněnému pobouření Kyjeva), se v kapitole zasvěcené zvláštnostem Ruska neodříká geografického klíče k pochopení ruské historie: „V období, kdy Evropa podnikala velké zámořské objevy, se Rus namáhavě soustředila na obnovení státní samostatnosti a zajištění hranic proti hrozbám ze všech stran.“ Své geopolitické vědomí si Rusko získávalo „v tvrdé škole stepi“, kde nomádské hordy soupeřily ve volném prostoru bez pevných hranic.

Většina českých recenzí na tento pozdní Kissingerův opus přešla pasáže věnované Rusku nevšímavě. Zrod jeho díla se přitom časově sešel s počátkem ukrajinsko-ruského dramatu před osmi lety, ústícího v letošní ruskou invazi, a to podstatné Kissinger vyslovil v navazujících rozhovorech, kde své pohledy rozvinul. Tehdy se nechal slyšet, že Ukrajina integrovaná do NATO by představovala pro Rusko ohrožení, a slušela by jí proto role neutrálního mostu mezi Východem a Západem.

Respekt k ruskému „strachu“ z rozšiřování NATO je zřejmě posledním příspěvkem školy, která ruským přírodním poměrům přikládá osudovou váhu, přičemž „tvrdou step“ obklopující Rusko ztotožňuje nejvíce s evropskou civilizací. Když krátce před letošní invazí někteří odpovědní lidé „racionálně“ omlouvali ruskou „iracionalitu“ slovy ‚Oni to tak prostě cítí, s tím nic nenaděláme‘, nebylo to nic nového. Deterministé zdůvodňující za studené války sovětské zbrojení údajným historickým traumatem Rusů ze západních invazí a levicoví revizionisté, přičítající za studenou válku vinu převážně Spojeným státům, se už zhruba šedesát let snaží, abychom ruský problém studovali brýlemi jejich ideologických omylů.

Donald Trump (ČTK)

„Možná si říkáte, že na Rusko přece nikdo útočit nebude. Jenže Rusové se na to dívají jinak a nedá se říci, že by neměli důvod. Za posledních pět set let zažili ze západu hned několik invazí,“ píše Marshall a vyjmenovává Poláky v 17., Švédy v 18., Francouze v 19. a Němce podvakrát ve 20. století. Tento tklivý souhrn západních vin nacházíme v téměř neměnné podobě jak v nejednom zkratkovitém manuálu na téma „Jak chápat Rusko“, tak ve vyjádřeních některých politiků.

To, co je pro sebemrskačskou Evropu s Amerikou takřka obsesí, Moskva chytře vytěžila jako rétorický kapitál: ‚Co se divíte? Jsme jací jsme vaší vinou, protože vy jste ten Západ!‘ Přitom zde nejde o autentickou historickou zkušenost Ruska jako spíše o způsob, jak s ní jeho mytologie vždy pracovala. Ti, kdo se nechají krmit Marshallovou „pizzou“, přejímají ruskou vizi Západu jako něčeho primitivně ohrožujícího. Předmětem ruského strachu jsou ale primárně západní hodnoty a mentalita, nikoli hrubá vojenská síla.

Čingischánovy děti

Motiv cizích úkladů, sloužící skrytě upevnění totalitní tyranie, rozvinul v nejzhuštěnější podobě Stalin. Bylo to v mobilizujícím projevu z února 1931, kterým před soudruhy ospravedlňoval začátek horečnaté výstavby těžkého průmyslu: „Dějiny starého Ruska záležely mimo jiné v tom, že Rusko bylo za svou zaostalost ustavičně bito. Bili je mongolští chánové. Bili je turečtí bejové. Bili je švédští feudálové. Bili je japonští baroni. Bili je všichni – za jeho zaostalost.“

Památník Rudé armády v Sofii – umělecká intervence z roku 2014 s názvem Sláva Ukrajině (Vassia Atanassova / WikiCommons / CC BY-SA 3.0)

Stalin lhal. Jeho slova patřila zemi, která v minulosti nebyla jen bita, nýbrž sama tytéž „chány, Turky i Švédy“ dokázala bít. To za prvé. Ta země od 16. století do první světové války svou rozlohu zvětšovala způsobem v historii srovnatelným jen s mongolskou veleříší (mluví se o nárůstu o jedno „Nizozemí“ ročně). Na rozdíl od ní se ale nerozpadla, nýbrž tu zůstala jako impérium, které se z veškerých svých otřesů, ba dočasných rozpadů, dokázalo zase otřepat a nově vztyčit. Stalinovo přehánění ladilo s jeho budováním „socialismu v jedné zemi“, který dělal z jeho totalitního panství pevnost v domněle nepřátelském moři.

K nelidskému vládnutí tohoto „Čingischána s telefonem“ postavil schůdky Čingischán reálný, historický. Neboť navzdory tomu, co se běžně myslí, mongolská poroba „Rusko“ nesmetla, nýbrž naopak zrodila. Když staroslavnou Kyjevskou Rus, útvar svou polohou a mentalitou dokonale neruský (Rusko povstalo až ze vzdálené Moskvy), pohltila ve 13. století nezadržitelná invaze Mongolů, nebylo po jejím dávném lesku už ani památky. Vždy spíše volný svaz mnoha panství, jejichž knížata si beztak vjížděla do vlasů, opustil scénu, aby se k opětovnému scelení těchto „ruských zemí“ přihlásilo o několik staletí později moskevské velkoknížectví. Moskva, původně lesní „vystrkov“, se totiž teprve pod Mongoly prodrala do popředí, dočkala se vlastního knížecího rodu a ve 14. století povýšila na velkoknížectví. Že se tak stalo mimo jiné i prostřednictvím sňatkových pout s chánovou rodinou, prozrazuje paradox, jehož si nicméně všimli i velcí ruští historici: ruská státnost se zrodila z té mongolské.

Moskevské jádro jedné z nejvlivnějších říší budoucnosti příroda neošidila, jak by se zdálo z podání deterministů. Naopak: v zátiší lesních močálů skýtalo ochranu před prvotním náporem mongolských barbarů, zatímco od 14. století využilo ke své expanzi polohu na křižovatce obchodních tras a řek, aby se při svém mocenském vzestupu střetlo – s druhým „Ruskem“. Jím zde míníme ostatní konkurenční knížectví, která dnes tvoří neoddělitelnou část Ruska, tehdy však, pod „mongolským jhem“, vedla samostatnou existenci.

Mezi nimi se prosperitou vázanou na západní Evropu i civilizační úrovní vyjímala Novgorodská republika. Kdo dnes tvrdí, že Rusko nemělo jinou civilizační volbu než drsnou expanzi a neúctu k demokracii, ten datuje jeho dějiny až od roku 1478, kdy Moskva pod Ivanem III. poručila ohni tento sympatický útvar i s jeho knihovnou a archivy. Nadávka moskalové, která od novověku zdomácněla v polsko-ukrajinsko-běloruském prostředí, vystihovala tedy „moskevskou“ pointu ruského vývoje mnohem přesněji než naše běžné rusáci a demonstruje nesprávnost geografického determinismu.

Religionista a komentátor Jan Fingerland právě publikoval novou knihu s názvem Hebrejky (Helena H. Zahrádecká (se svolením autorky))

Rusko bez hranic

Státním dogmatem Moskevské Rusi byla její deklarovaná návaznost na slavnou Kyjevskou Rus. Na této představě a na tom, že Moskva se vnímala jako strážkyně jediného pravého (pravoslavného) křesťanství, vystavila svůj program „sbírání ruských zemí“ na západě, tak aby se zašlý stát obrodil pod jejím vedením.

Od konce 15. století až do rozchvácení Polska vedla o tato území, která se mezitím stala součástí polsko-litevské unie, se západním sousedem urputné, a nakonec úspěšné války. Žádná „obrana útokem“, ale expanze nesená přesvědčením o svých dědických nárocích na východoslovanskou Evropu, jež se nyní nacházela pod „kacířským“ panstvím latinského křesťanství. Ke zdárnému závěru to dotáhla Kateřina Veliká – příznačně ve spojení s Pruskem, jež ji k postupnému porcování polské Rzeczpospolité přimělo.

Tento žárlivý prožitek vlastního duchovního poslání není třeba démonizovat; stačí vědět, že se strachem z ohrožení neměl společného nic. To ostatní začali mít pomalu důvod strachovat se Ruska. První na řadu přišli samotní Mongolové – to omílané memento a metla, na niž Rusko vždy svádělo svou zaostalost a hrubý mrav. Ti, co podle Stalina „bili“, se náhle ocitli v roli lovné zvěře. Od Ivana Hrozného mohutné tělo Ruského carství naléhávalo na tutéž step, která mu dříve dávala drsné lekce, a pohltilo její zbytkové chanáty.

Ruské osvobození od „tatarského jha“ tak bylo synonymické s ruskou kolonizací rozsáhlých východních prostor, jehož důsledky dodnes pociťují třeba nešťastní branci asijského původu, posílaní do přední linie Putinovy ničivé války proti Ukrajině. Západní studia kolonialismu ruský případ nevšímavě přecházejí, a tak ruské mytologii věčné obrany před nenechavým světem nic nekříží cestu. Žádné horské a vodní hráze nekřížily cestu ani územnímu rozmachu moskevské říše. Byly to a dodnes jsou národy v jeho dosahu, ne Rusko samotné, komu by přirozené, chráněné hranice přišly velmi vhod.

NaM Oslo / WikiCommons / volné dílo (Výkřik, Edvard Munch, malba – výřez (1893))

Ambice a strach

Ani největší zemi světa zajisté neminuly černé chvíle její státnosti spojené se zahraničními invazemi a v její kolektivní psýché zaujímají výrazné a traumatizující místo. Jenže nejen jako připomínka nebezpečí zpoza hranic, nýbrž jako výraz její fobie z absence pevné ruky.

Když například v době souběžné s naší rudolfinskou érou vymřeli Rurikovci, ocitlo se Ruské carství ve smrtelné tísni a nastal čas takzvané smuty. A nepřekvapivě se na kořist vrhli Poláci, kteří na dva roky obsadili dokonce Moskvu, Litevci a Švédové. Ač se z toho stal ikonický obraz cizích úkladů, tato spíše ruská občanská válka (invaze byly využívány znesvářenými domácími stranami) měla pro Rusko šťastný konec: jen za prvních dvou carů nové, romanovské dynastie se rozrostlo o území velikosti skoro celé Evropy, ale co je podstatné – vlámalo se konečně na Ukrajinu.

V 18. století se pak daří přiblížit naplnění hlavních směrů ruské zahraniční politiky: dál sbírat „ruské země“, tlačit se k černomořským úžinám s posvátným nárokem na kdysi byzantský, nyní osmanský Cařihrad a zařadit Rusko do systému evropského soupeření (oslabená Rzeczpospolita byla už jen chřadnoucí překážkou). Že Petr Veliký staví nové hlavní město říše právě na dohled od Evropy a neváhá se s evropskými aktéry kvůli svému zálusku na Balt spojit proti mladému švédskému králi Karlu XII., v němž tuší snadnou kořist, rozhodně není důkazem pro to bájné trauma ze Západu podle výkladu Tima Marshalla a dalších. Je to důkazem ambicí. Tyto ambice rozvinuly i jeho nástupkyně Anna a Alžběta, za nichž ruská vojska vtrhla poprvé do střední Evropy a do Berlína.

Kdykoli bylo Rusku souzeno bojovat s nepřítelem na vlastním území, muselo počítat se vzpourou části svých poddaných toužících po svobodě. Zatímco ti nájezdníka vítali, ruští vládci bránili panující domácí pořádky ve strachu z „evropské nákazy“. Tak se kozáci legendárního ukrajinského hetmana Ivana Mazepy spojili proti petrovské despocii se Švédy – a roku 1709 katastrofálně prohráli u Poltavy (Marshall v tom zřejmě vidí existenční ohrožení Ruska). Napoleonova tažení do Ruska roku 1812 využili rebelující Poláci, představující šestinu jeho slavné Grande Armée, což ruskému imperátoru Alexandrovi I. umožnilo varovat poddané před novou smutou, kdežto mužičtí obránci vlasti pro změnu srdnatě bojovali v naději, že car to ocení zrušením nevolnictví (ten jim pak ovšem vzkázal, že je odmění až Bůh na nebesích…).

Výstava o hladomoru na Ukrajině způsobeném bolševiky v pražském Klementinu (Petr Hlaváček / FORUM 24)

„Evropská nákaza“ šla proti duchu samoděržaví a také zaostalosti. Lidstvo kromě Mongolů poznalo jen jedinou říši, která zdárně exportovala svou zaostalost do doposud vyspělých končin: Rusko se zkrátka hodlá k Evropě posouvat, avšak současně se děsí jejího ovzduší, které se neslučuje s jeho archaickým ustrojením a představou o vlastní misii. Obava z evropských liberálních vlivů ovlivnila už zacházení jinak „osvícené“ Kateřiny Veliké s oslabeným Polskem, když toto „hnízdo jakobínů“ za pomoci Pruska a Rakouska koncem 18. století rozbíjela. Také Napoleon táhl Ruskem pod praporem „jakobínských“ hodnot Francouzské revoluce.

Vítězný Alexandr I. proto na základě napoleonské lekce prodělal konzervativní obrat a v říši nabyly vrch hlasy radící Rusko neprodyšně uzavřít. Během 19. století se to odělo do hávu ruského panslavismu, který si nárokoval střední a jihovýchodní Evropu (i Cařihrad!) jako „sféru vlivu“ opřenou o slovanskou etnicko-jazykovou příbuznost. Evropa je zkažená, Rusku přináleží spasitelská úloha, ovšem zároveň tato říše zpevňovala zdi své tvrze, na Evropu se urážela a cítila se odvržená.

Vidíme, že mudrování o „věčném strachu Ruska z invaze“ ignoruje povahu jeho vnitřního vývoje. A jeví se pak o to absurdněji, vezmeme-li v úvahu poslední etapu jeho dějin před první světovou válkou. Zemi počátkem 20. století destabilizují revoluční výbuchy a prohrané války, ekonomicky však přesto roste, krátce koketuje s parlamentarismem, a dokonce se zařazuje do francouzsko-britského aliančního systému, který způsobuje, že to Německo – nikoli Rusko – se nyní cítí reálně obklíčeno a ohroženo, což byla jedna z hlavních příčin první světové války.

Geografickým deterministům se do výčtu západních agresí, na něž poukazují ve snaze podpořit své závěry, nezřídka plete i pokrouceně vnímaná role Ústředních mocností za Velké války. Ze strany Německa a Rakouska-Uherska na její východní frontě totiž nešlo o žádnou loupeživou výpravu, ale analogickou odpověď na agresivní ruský panslavismus, který mířil pro změnu západním směrem tím, že si hodlal konečně přisvojit rakouskou Halič jako poslední střípek kyjevského dědictví a podobně získat pod svou kontrolu balkánské Slovany.

Královskou bránu v Kaliningradu zdobí i socha Přemysla Otakara II. a český znak se lvem (A. Savin / WikiCommons / volné dílo)

Ačkoli soudíme tuto kapitolu z perspektivy vítězné Masarykovy zahraniční akce, nezapomínejme, že z Ruska chtěly uprchnout početné národy s Ukrajinci v čele, a ty sázely právě na zlé „pangermány“. Maximalistický plán Berlína počítal sice s Ruskem zbaveným západních „okrajin“, nikdy však nepočítal s okupací Moskvy. Ve vzpomínkách Ukrajinců a Baltů zůstala jistá náklonnost k německé volbě zachována až do roku 1941, ačkoli je Němci s Rakušany v roce 1918 jen využívali. Tyto národy totiž měly s čím srovnávat.

Bolševici a ruské komplexy

Konečně bolševici! Konečně ten pravý „strach z cizí invaze“, vyznačující sklonek dvacátých let, kdy nastupující stalinská moc burcovala před smyšlenou protisovětskou kampaní chystanou západními imperialisty! Nikdo neuměl pracovat s ruskými komplexy tak jako komunisté, pro něž bylo Marxovo učení o konfliktu tříd moderním převlekem pro instinktivní odpor Ruska k vyspělému světu. Západu se ovšem začali autenticky bát až po ztroskotání snu o světové revoluci. Předtím, v roce 1917, bolševici přece vsadili na Německo a roku 1920 poslali přes Polsko Rudou armádu vstříc německému proletariátu v naději, že z toho přeskočí jiskra a revoluce vypukne v srdci Evropy. To polského vůdce Józefa Piłsudského, jenž chtěl v alianci s Ukrajinci vystavět kolem Ruska bezpečnou hráz, učebnice deterministů z nějakého důvodu opomíjejí.

Bolševici s omračující rychlostí obdařili Rusko náhražkou za Lermontovův „diadém“, jenž „sletěl s hlavy carů“ – dodali mu mesiášství, dodali volání k obětem a Rusko, ač internacionalistické, zůstalo jádrem jejich světoborného projektu. A rozumí se – obstarali i paranoiu. Stalinův již citovaný proslov mířil přesně tam, kde americký diplomat George Kennan ve svém slavném Dlouhém telegramu po válce nalézal principy sovětského počínání: řada krutých a rozmařilých vládců v ruské minulosti zbrojila, aby jejich vnitřně slabý systém působil silně aspoň navenek. Sovětský systém se bál nepřátel, a přitom si je svou brutalitou dovnitř a expanzí navenek vytvářel.

Hitlerův vstup do ruských osudů jako by dával za pravdu všemu, s čím zde celou dobu polemizujeme: ruské hrůze z okolního světa a Evropy zvlášť. Vida, a přitom právě této smrtelné hrozbě vyšel sovětský diktátor v srpnu 1939 vstříc v naději, že Hitlera odvrátí západním směrem. Ačkoli Stalin zřejmě nebyl tak naivní, aby střet s Německem v budoucnu neočekával, jeho pakt s Hitlerem opětovně Rusko vystavil úderu více, než bylo obezřetné. Teď měl Třetí říši v přímém sousedství a její útok v červnu 1941 definitivně rozbil mýtus, podle nějž Rusko musí své hranice hájit tím, že je rozšiřuje. To, co v dalších letech následovalo, byla dosud nepoznaná devastace. Má to však háček: více než Ruska samotného se devastace týkala jeho ztýraných západních kolonií, v nichž se nacistická okupace vybíjela více než ve vlastním Rusku, baště SSSR. Rusko jako takové bylo Němci obsazeno asi ze 17 procent. Mělo svůj cenný týl a surovinové kapacity, nebylo vystaveno kolonizaci a holokaustu. Uhájilo Moskvu a mělo dost sil bojovat.

Ilustrační foto. (Štěpán Mareš)

Nabízí se otázka: Pakliže se Rusové ve svém odporu k rozšiřování západních struktur stále odvolávají na otřes, který jim způsobil Hitler, proč ty neruské části bývalého SSSR, které pod nacismem trpěly déle, podobnou fobií z Evropy netrpí a tíhly vždy k EU a NATO? Proč si Litevci, Lotyši, Ukrajinci či Poláci na „pizzu“ nenaříkají a ocenili by, kdyby je vysoké horstvo chránilo před Ruskem, a nikoli před Západem?

Poválečné dějství: Německo je v troskách a Rusko znovu zachvácené vystupňovaným stihomamem z civilizovaného světa. Sotva oslavilo válečné vítězství, rozšířilo svou moc až do středu kontinentu a poprvé ve svých dějinách se stalo světovou mocností. Staví se nyní proti USA, bez jejichž pomoci by samo proti nacistům neobstálo, a přikročilo k sovětizaci střední Evropy, z níž si udělalo nárazník. Dál už lze pokračovat stručně. Ani Chruščov, utápějící v krvi maďarské povstání, ani Brežněv, dusící pražské jaro, nevěřili v invazi ze západu, avšak znovu a posté – báli se nákazy myšlenkami. Když bylo Rusko po rozpadu SSSR na kolenou, nikdo se na něj nevrhl. Když jeho bývalé satelity vstupovaly do NATO, nemyslely na to, že by jednou jejich armády pochodovaly Ruskem, nýbrž na to, aby se jednou Rusko nevrátilo k nim.

Rusku zatím nepřišla na mysl možnost splynout s Evropou, jako s ní splynula nejedna země, která na svou kůži zakusila vojenské porážky. Paříž byla nedlouho poté, co Napoleon nocoval v Moskvě, obsazena Rusy. Za první světové války taktak že unikla německé okupaci, jako jí za té druhé sotva ušla Moskva (na rozdíl od Paříže). Varšava ve 20. století neunikla okupaci německé ani ruské, nemluvě o dvojí okupaci švédské v 17. i 18. století nebo o ruském masakru roku 1794. Praha byla za třicetileté války plundrována Sasy a zakrátko Švédy, o sto let později obsazena Francouzi, pak obléhána Prusy, o 20. století netřeba hovořit.

Žádná z těchto zemí, vystavených v historii krutým porážkám, se neodřekla Evropy tak jako Rusko, které si většinu pohrom způsobilo vlastními silami. Rusko místo toho vězí ve svém pocitu nezařaditelnosti a zkáza, kterou rozsévá, opravdu vychází z nelíčeného strachu. Jen nejde o strach z okupantů, ale z civilizace, která se volných prostor nebojí. Je nejvyšší čas, aby k němu přibyl konečně strach z mezinárodního práva, které na pohoří ani veletoky nehledí, avšak před rovinou táhnoucí se k Moskvě dodnes zůstávalo zaraženě stát.

David Svoboda je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články