Michal Skořepa FOTO: Michal Skořepa / se svolením autora
FOTO: Michal Skořepa / se svolením autora
Makroekonomický analytik České spořitelny Michal Skořepa v rozhovoru pro deník FORUM uvádí, že inflace v Česku by zřejmě neměla dosáhnout dvouciferných hodnot a v druhé polovině letošního roku by měla rychle klesat. Skořepa také vnímá zoufalou potřebu důkladného auditu veřejné správy, který by našel místa, kde se dá šetřit, a naopak oblasti, kde je třeba výdaje navýšit. A v neposlední řadě upozorňuje na to, že přijde den, kdy bude namístě začít zvyšovat úrokové sazby i v eurozóně.
Kam až podle vás může v České republice vystoupat inflace, překročí hranici deseti procent? A bude se už v druhé polovině roku významně snižovat?
Inflace by podle našich prognóz měla nejspíš zůstat pod desítkou. V druhé polovině roku by měla poměrně svižně klesat v důsledku silnějšího kurzu koruny díky efektům vysoké základny z loňského roku. Inflaci by měla tlumit také slábnoucí domácí poptávka. Tu budou tlumit vysoké výdaje na energie, ale také vyšší úrokové sazby. Negativně může na poptávku českých domácností působit rovněž nastupující splácení loni prudce navýšeného objemu hypoték.
Co takhle vysoká inflace dělá s českou ekonomikou? Jaké má dopady?
Vysoká inflace, která je obvykle zároveň kolísavá, vnáší do ekonomiky zmatek. Jednotlivým aktérům na různých trzích totiž přestává být jasné, které ceny a jak hodně už v sobě aktuální tempo zvyšování mají a které se ještě budou zvyšovat a o kolik. A tato nejistota, ostatně jako kterákoli jiná, vede mnohé firmy i domácnosti k nadměrné výdajové opatrnosti a jiné může naopak zmást ve směru k realizaci projektů, které se později ukážou jako neperspektivní. Dá se to přirovnat k potížím, které do silničního provozu vnáší velmi hustá mlha: řidiči špatně vidí, a tak mnozí z nich jedou velmi pomalu a jiní končí nehodou.
Co by se stalo, kdyby si Česká národní banka inflace nevšímala a nezvyšovala úrokové sazby?
Inflace je pro ekonomiku způsob, jak si najít rovnováhu mezi nabídkou, která je teď po pandemii pod normálem, a poptávkou, která je teď – a v Česku už několik let – naopak abnormálně silná. Ekonomika by si nakonec tuto rovnováhu našla, ale trvalo by to mnohem déle a bylo by to mnohem nákladnější, než když do toho vstoupí ČNB a kus nynější přebytečné poptávky posune do budoucna. Tento posun nastává pomocí vysokých úrokových sazeb, které tlačí firmy i domácnosti k tomu, aby si méně půjčovaly na nynější spotřebu a investice a aby více ukládaly na později.
Nezvykle rychlé zpřísňování měnové politiky
Zdá se, že dokonce i ČNB byla takhle vysokou inflací překvapena a že ji neočekávala. Čím si to vysvětlujete? Opravdu se takovýto růst cen nedal předpokládat?
Zjednodušeně řečeno platí, že co se týče modelování reakcí jednotlivých cenových okruhů na to, co se děje ve zbytku ekonomiky a v cizině, máme obecně nejistotu v jistém procentuálním rozsahu. Pokud se tempo celkového růstu cen zvýší na několikanásobek normálu, jako je tomu teď, pak není divu, že i chyby prognózy jsou oproti standardní situaci několikanásobné. Tato nepříjemná prognostická úměra platí pro modelovací aparát používaný v centrální bance, obdobně jako pro kterýkoli jiný.
Konkrétně konec loňského roku byl navíc zcela unikátní tím, jak dramaticky se během pár týdnů změnily ceny pro ekonomiku tak klíčových komodit, jako je plyn a elektřina. Prognostické modely jsou ve své podstatě více či méně sofistikovaným shrnutím zkušeností z minulosti. Pokud ale zažijeme šok, který nemá v minulosti obdobu, nelze se divit, že modelem vyprodukovaná prognóza se ukáže být velmi nepřesná.
Centrální banka se s inflací snaží bojovat pomocí zmiňovaného zvyšování úrokových sazeb. Jak úspěšná v tom podle vás bude?
Základního cíle, tedy stlačení inflace zpět k úrovni kolem dvou procent, ČNB jistě dosáhne. Je ovšem otázka, jak dlouho to bude trvat, protože v mezidobí se mohou objevit další šoky. Například po roce 2010 zažívala řada ekonomik zejména v Evropě nejprve dozvuky finanční krize, následně dluhové krize a poté zase prudkého poklesu cen ropy a výsledkem byla dlouhá léta pohybu inflace pod žádoucí úrovní. Tentokrát nelze vyloučit opačný scénář. Ostatně zrovna česká ekonomika žije s inflací systematicky nad cílem už od roku 2017. Právě to je důvod, proč je ČNB teď nervózní mnohem víc než řada jiných centrálních bank a zpřísňuje svou měnovou politiku nezvykle rychle.
Kam podle vašeho názoru úrokové sazby až vystoupají a jak dlouho potrvá, než je ČNB opět začne snižovat?
Náš aktuální makroekonomický výhled naznačuje, že situaci by odpovídalo zvýšení klíčové úrokové sazby ČNB už nyní v únoru zhruba o tři čtvrtě procentního bodu, tedy na úroveň 4,5 procenta. Následovat by mělo období klidu, načež koncem letošního roku může přijít první drobné snížení. V pozvolném snižování by pak ČNB měla pokračovat i v roce 2023.
Méně dostupné hypotéky
Nakolik podle vás poškozuje zvyšování sazeb české výrobce tím, že jim prodražuje úvěry, a zároveň tím, že posiluje česká koruna?
Velká část české ekonomiky si stěžuje na to, že v relaci k objemu svých zakázek má nedostatek pracovní síly. Já mám raději formulaci, že v relaci k objemu pracovní síly je zde přebytek zakázek. A odtud pak plyne, že většina firem si může dovolit určité zdražení svého zboží nebo služeb tak, aby pokryla zvýšení nákladů dané vyššími úroky, a ze stejného důvodu si může dovolit zrušit určitou část zakázek, která přestává být rentabilní kvůli silnější koruně.
Jakou rychlostí by centrální banka měla v navyšování úrokových sazeb pokračovat, aby to neohrozilo ekonomický růst? Je nějaká výše úrokových sazeb, která je už pro českou ekonomiku výrazně škodlivá?
Škodlivá by byla výše, která by tlačila inflaci zpět k cíli příliš rychle z pohledu dlouhodobé stability a prosperity dané ekonomiky. Nad rámec této obecné zásady se ovšem význam onoho sousloví „příliš rychle“ velmi těžko upřesňuje, protože vždy záleží na tom, v jakém aktuálním stavu je ekonomika a jak se vyvíjí inflace a inflační očekávání.
Nehrozí, že část lidí s hypotékami se dostane do problémů, protože jim zvyšování úrokových sazeb prodraží hypotéky příliš rychle a skokově?
Takové riziko tady jistě je. Za celý rok 2022 by se například refixace z období před pěti lety, kdy byly hypoteční sazby velmi nízké, mohla týkat vysokých desítek tisíc domácností, přičemž v průměrné české domácnosti by refixace společně s růstem běžných nákladů na živobytí mohla vést k nárůstu měsíčních výdajů orientačně o nějakých pět tisíc korun.
ČNB před časem také rozhodla o zpřísnění pravidel pro poskytování hypoték. Nestanou se hypotéky pro nemalou část lidí nedostupné, jednak vlivem vysokých úrokových sazeb a jednak kvůli přísným pravidlům centrální banky?
Stanou. A pokud pravidla pro poskytování hypoték nejsou přehnaně přísná, což podle mého soudu zatím nejsou, tak je to v pořádku. Hypotéku zkrátka dostane jen ten, u koho je z pohledu dnes už rozsáhlých statistik poměrně nízké riziko budoucích potíží se splácením. Pokud jsou ceny nemovitostí vyšponovány z pohledu příjmů českých domácností příliš vysoko, pak důsledkem skutečně bude, že si na jejich nákup bude moct půjčit méně lidí než v minulosti.
Zoufalá potřeba důkladného auditu veřejné správy
Do jaké míry může inflaci svou politikou ovlivnit vláda? Má rozhodnutí vládní koalice nezvyšovat takovou rychlostí platy státních zaměstnanců protiinflační efekt?
Každá koruna vládních výdajů utracená v Česku je součástí domácí poptávky, takže působí na inflaci. Zmrazení platů státních zaměstnanců tedy jistě povede k určitému drobnému zmírnění zdejších proinflačních tlaků. Na druhé straně ovšem může vyvolat v řadách státních zaměstnanců frustraci, možná i odchody do soukromé sféry, a tím pádem snížení kvality veřejných služeb. Je pak otázka, jestli z pohledu dlouhodobé prosperity české ekonomiky nebude mít slepé šetření plošným zmrazením platů celkově spíše negativní bilanci.
Vláda ve snaze snižovat tempo zadlužování plánuje šetřit i v dalších oblastech. Je to správné rozhodnutí? Nebo naopak naše ekonomika pro svou obnovu potřebuje další vládní fiskální stimuly, jak tvrdí ekonom Jan Švejnar?
Díky tlaku silné poptávky je obnova ekonomiky v plném proudu už přes půl roku i bez masivních vládních stimulů. Já osobně vnímám hlavně zoufalou potřebu důkladného auditu veřejné správy, který by našel místa, kde se dá šetřit, a naopak oblasti, kde je třeba výdaje navýšit. Pravděpodobně je zde prostor pro mnoho návratných veřejných investic, ale konkrétní projekty se dají těžko identifikovat pohledem z okna – ty je třeba hledat pomocí kvalitní analýzy nákladů a přínosů. A jejich realizace pak musí probíhat pokud možno rovnoměrně v čase, bez nárazových vln, které ekonomiku nežádoucím způsobem rozkývávají.
Proč je podle vás tak velký rozdíl v tom, jak si počíná ČNB a ECB? Nerezignovala Evropská centrální banka na měnovou stabilitu v eurozóně?
Mezi oběma ekonomikami je výrazný rozdíl ve stavu místního trhu práce: v Česku je tento trh mnohem napjatější, a proto vede k tlaku na růst mezd a cen, čímž vzniká ona domácí, nedovezená inflace, a proto musí ČNB rychle utahovat kohouty. V eurozóně je tento kanál domácích proinflačních tlaků výrazně slabší. Možná je skutečně zatím tak slabý, že je v pořádku, aby ECB sazby nezvyšovala. Nicméně přijde den, kdy bude namístě začít zvyšovat sazby i v eurozóně, a bude velmi zajímavé sledovat, jestli na to ECB vzhledem k dlouhodobé ekonomické a dluhové situaci zejména jižního křídla najde sílu. Pokud ne, bude to začátek konce eurozóny.
Byli bychom na tom v současné situaci, co se týče inflace, lépe, nebo hůře, kdybychom měli euro?
Byli bychom na tom velmi pravděpodobně hůř, protože přílivu vysokých cen ze zahraničí a nárůstu domácích inflačních tlaků by nebránila sílící koruna a rychlé zvyšování úrokových sazeb centrální bankou. O čemsi svědčí i rozložení posledních čísel o inflaci v rámci eurozóny: její členové ve střední a východní Evropě hlásí evidentně spíše vyšší hodnoty.
