Socha příslušníka Pohraniční stráže, která byla roku 2016 dočasně umístěna na hoře Dyleň u Mariánských Lázní FOTO: ČTK/Odehnalová Martina
FOTO: ČTK/Odehnalová Martina
Československo bylo až do roku 1989 gubernií obludného sovětsko-ruského impéria, přičemž jeho hranice se svobodným Západem byly zadrátované a ostře střežené. Aby tato izolace zdejších občanů byla takřka dokonalá, přijalo Národní shromáždění 11. července 1951 zákon č. 69/1951 Sb. o „ochraně státních hranic“, kterým došlo ke zřízení nechvalně proslulé Pohraniční stráže. Od tohoto hanebného aktu právě uplynulo 70 let.
Po druhé světové válce se výrazně změnil režim fungování československé státní hranice. Nejprve vzniklo tzv. celní pohraniční pásmo, zahrnující oblast zhruba 10 až 15 kilometrů od hranice směrem do vnitrozemí.
Jenže po komunistickém puči v únoru 1948 se již zjevně a naplno rozběhla sovětizace Československa, odkud prchalo velké množství občanů zejména do Bavorska, které bylo součástí americké okupační zóny v poraženém Německu. Záhy jich byly desetitisíce…
I proto českoslovenští komunisté jakožto poslušní nohsledi Kremlu přikročili k postupnému uzavření hranic, k čemuž měl formálně posloužit zmíněný zákon č. 69/1951 Sb. podepsaný soudruhem prezidentem Klementem Gottwaldem. Konstatuje se v něm, že „k zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru.“
Tato specifická „ochrana“ hranice byla svěřena Ministerstvu národní bezpečnosti, v jehož rámci nově vznikly speciální jednotky Pohraniční stráže s pravomocí vojska a bezpečnostních orgánů. Vzorem pro jejich organizaci bylo sovětské pohraniční vojsko.
„Péesáci“, pečlivě vybíraní většinou z komunistických rodin, střežili s vycvičenými psy tzv. železnou oponu, která československé občany izolovala od Spolkové republiky Německo a Rakouska, tj. od svobodného Západu. Vesnice v hraničním pásmu byly vysídleny a většinou zbořeny, hranice byla opatřena změtí ostnatých drátů, z nichž některé byly pod vysokým elektrickým napětím.
Organizace Pohraniční stráže a režim na hranicích se během komunistické totality a sovětsko-ruského područí měnily, ale jejich primární cíl zůstával stejný: bránit československým občanům v odchodu ze zadrátované a nesvobodné republiky. V letech 1948–1989 tak bylo na hranici zabito asi 450 civilistů, kteří byli buď zastřeleni příslušníky Pohraniční stráže, roztrháni jejich psy, anebo zahynuli v ostnatých drátech.
Pohraniční stráž, která v letech 1972–1990 podléhala Federálnímu ministerstvu vnitra, představovala důležitou oporu zločinného komunistického režimu v Československu. Však se také v ČSSR vždy 11. července, tj. ve výroční den přijetí zákona č. 69/1951 Sb., slavil Den Pohraniční stráže. Je proto velkou ostudou, že v řadě českých měst dosud existují ulice Pohraniční stráže, jako například ve Strakonicích, Kraslicích nebo Dubí.
Je ovšem ještě ostudnější, že se k časům zadrátované republiky hrdě a bezostyšně hlásí obskurní Klub českého pohraničí, sdružující někdejší příslušníky Pohraniční stráže, kteří se sami pasují do role „vlastenců“ bránících kdysi hranice proti případné západní agresi, ačkoliv sloužili agresivnímu okupačnímu sovětsko-ruskému impériu, a byli tudíž zrádci.
Tito podivní „veteráni“ se pravidelně scházejí na svých srazech u příležitosti výročí schválení výše zmiňovaného zákona o „ochraně státních hranic“ a letos se na počátku července uskutečnilo takových srazů k onomu kulatému jubileu hned několik.
V jejich prohlášeních a dokumentech je soustavně urážen prezident republiky Václav Havel, je zpochybňováno naše členství v Evropské unii a naopak veleben komunistický režim. Útočí také na naše spojence ze Severoatlantické aliance, především na Spojené státy americké.
Na jejich webové stránce je dokonce zřízena rubrika „Síň slávy“, kde se to jen hemží oslavnými řečmi o zemřelých „hrdinech“ z řad Pohraniční stráže, ověnčených hodnostmi podplukovníků či majorů stejně jako trapným titulem RSDr.
Z webu Klubu českého pohraničí se též dozvídáme, že k letošnímu 70. výročí přijetí onoho hanebného zákona o ochraně státních hranic a vzniku Pohraniční stráže byla vydána kniha s názvem „Veteráni Pohraniční stráže mají slovo 1951–2021“. Upoutávka na ni zní opravdu výmluvně: „Jsme přesvědčeni o tom, že velká část bývalých vojáků, pohraničníků, veteránů sloužících vlasti v Pohraniční stráži, členů a příznivců Klubu českého pohraničí, a vůbec vlastenců, by tuto knihu měla vlastnit. Je opravdu inspirující a každého z nás naplňuje hrdostí k příslušnosti k elitní části ozbrojených sil bývalého Československa.“
Zatímco BIS pravidelně upozorňuje na podivnou činnost někdejších „péesáků“ a též ministerstvo vnitra před nimi varuje jako před extremisty, těší se Klub českého pohraničí, sdružující bývalé příslušníky Pohraniční stráže, příznivce KSČM, všelijaké nacionální bolševiky a proruské živly, podpoře nynějšího prezidenta republiky Miloše Zemana. To, že se na jejich srazech producírují „veteráni“ například v tričku s Vladimirem Putinem, Zemanovi nevadí! Naopak již ve své zdravici z roku 2017 vyzdvihl dokonce jejich údajné vlastenectví.
Není divu, že drzost někdejších sluhů komunistického režimu v posledních letech roste, množí se také jejich snahy umísťovat do veřejného prostoru pomníky a sochy oslavující činnost Pohraniční stráže.
Tak jen doufejme, že se někdejší „veteráni“ od železné opony dočkají v brzké době adekvátního dárku, totiž snížení svých tučných penzí. Za svou nemravnou oslavu zločinů komunismu a příchylnost k orientálním tyraniím by si jej opravdu zasloužili.
