Premiéři vlád zemí V4 na summitu v Praze (2024). FOTO: Petr Fiala / se souhlasem
FOTO: Petr Fiala / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Petr Fiala nedávno čelil kritice za to, že nezrušil pražskou schůzku premiérů Visegrádské čtyřky. Námitka zněla, že bychom se měli držet prozápadního a proevropského Tuskova Polska, zatímco kolaboranty s Putinem ponecháme jejich osudu. Následné hlasování sněmovny o manželství pro všechny ovšem ukázalo, že současná Česká republika toho má se Slovenskem a Maďarskem nadále společného až až.
Zrovnoprávnění svazků sexuálních menšin před dvěma týdny schválilo i pravoslavné Řecko, kde příslušný návrh zákona předložili místní konzervativci. To prosím píšu kvůli lidem, kteří se u nás zaklínají tím, že prý manželství pro všechny je jakýsi výstřelek levicové ideologie. Nikoliv. Jde o pouhé naplnění liberálního principu rovnosti před zákonem, zakotveného také v české ústavě. Kdo tedy nemá problém s ústavou, neměl by mít žádný problém ani s manželstvím pro všechny.
Přesto se v převážně ateistickém Česku, jež se v liberálních devadesátkách doslova chlubilo vstřícným postojem k homosexuálům, proces zasekl na mrtvém bodě. V zemi, kde v minulosti předsudečný názor na gaye stál premiéra kariéru. Dnes ovšem ve veřejnoprávním médiu znějí bez následků i hlasy, které jsou tisíckrát horší než někdejší Topolánkovo neoficiální žvanění na okraji pořizování obrázků pro časopis.
Většina veřejnosti přitom s manželstvím pro všechny nemá žádný problém, stejně jako podstatná část politiků. Komplikace nastaly pouze v úzké privilegované skupině politické třídy, kterou si důkladně „obšlápla“ rádoby křesťanská lobby.
S Ficem a Orbánem na věčné časy a nikdy jinak?
Představa, že Česko sdílí společné zájmy a hodnoty s Polskem, kdežto otevřeně proruští premiéři Slovenska a Maďarska mu nemají co nabídnout, je tedy poněkud zjednodušující.
Přesnější by bylo říci, že v rámci stále výraznějších rozdílů mezi prozápadním Polskem a proruskými představiteli Visegrádu se nacházíme kdesi na půli cesty, což z nás víceméně dělá úspěšný kůl v plotě.
Donald Tusk ve zřetelném konfliktu s izolacionismem Donalda Trumpa oživuje projekt Výmarského trojúhelníku. Ten má Polsko zařadit spolu s Německem a Francií mezi klíčové mocnosti, které budou rozhodovat o otázkách evropské bezpečnosti v případě Trumpova stažení USA z Evropy.
Jen napůl žertem se pak na sociálních sítích píše o projektu „Moskevské čtyřky“, kde by se Putin a Lukašenko sešli s Orbánem a prešpurským uctívačem proruského odkazu Gustáva Husáka.
Výzvy, aby si Petr Fiala vybral, kam se přikloní, zůstaly oslyšeny. Na jednu stranu ČR iniciativou ohledně dodávky munice Ukrajině vysílá signál, že oproti Maďarsku a Slovensku stojí na prozápadních pozicích. Na druhou stranu rigidnějšími hodnotovými postoji než tradičně proruské balkánské Řecko dáváme najevo, že ke skutečnému liberálnímu Západu vlastně nepatříme – a ani patřit nechceme.
Česko je tedy dnes zemí péčí svých poslanců si pěstující „národné špecifiká“, jež ji odlišují od kritizovaných evropských standardů. Takový postoj bude především ODS stát další hlasy liberálních voličů, kteří před posledními parlamentními volbami uvěřili, že Topolánek je dávno překonanou etapou. Teď ale vidí, že pravdou je opak. Představitelé této strany vystupují s prohlášeními na adresu stejnopohlavních párů, jaká by si ani někdejší obhroublý premiér nedovolil.
Příslušný závěr pro pozorovatele v Moskvě? Českou společnost v době bezprecedentní bezpečnostní krize na kontinentě umíněně štěpí otázky naprosto nesouvisející, které mohly být dávno vyřešeny. Rozhodně se tedy vyplatí investovat do dalších podvratných aktivit, destabilizace a politické války proti České republice.
Žudro si rozvracet nedáme!
Do Výmarského trojúhelníku ovšem Česká republika nikdy patřit nebude. Mohla ale kromě proukrajinské ad hoc „koalice ochotných“ iniciovat také nějaké stabilnější regionální uskupení. Zohlednit sílící regionální ambice baltských států a Skandinávie a projektovat jejich váhu z periferie do středu Evropy. Oslovit stále ambicióznější Rumunsko, které zatím zůstává v důležité podpoře Ukrajiny odkázáno na dvoustranné iniciativy. Jinými slovy, pohybovat se coby středně velký evropský stát suverénně ve své váhové kategorii, aniž by si hrála na velmoc.
Místo toho zůstáváme připoutáni k mumii Visegrádu. Zatímco dělostřelecké granáty pro Ukrajinu budou dodány a vystříleny, naše spojení s Ficem a Orbánem přetrvá a diskriminace homosexuálů zůstane zapsána v zákonech. Tím se současná nejednoznačnost české pozice nakonec sama od sebe vyjasní.
Svatoplukův trojzubec Praha–Bratislava–Budapešť s sebou nese hlubší význam. Kóduje trojici posvátných symbolů národní svébytnosti středoevropských národů, totiž guláše, halušek a vepřa knedla zela. Oproti zvrhlým západním ideologiím si uchovává paměť na slámu v botách, z níž jsme všichni společně vzešli.
Čeští poslanci se právě vydali do sněmovny v tradičních lidových krojích. Že jde o pseudovlastenecký kýč, dokázal mimo jiné zástupce lidu předvádějící ruského kozáčka.
Z chození do sněmovny v krojích by se však mohla a měla stát nová, stoprocentně závazná tradice. Nemalým přínosem bude, že poslancům ušetří na výdajích za luxusní obleky.
Povinným doplňkem všelijakých širáků, krbců, čižem a jupek by se přitom stal symbol zbytkově visegrádské jednoty jakožto viditelné připomenutí jejích tří zdrojů a tří součástí.
Každý uvědomělý poslanec bojující za unikátní české tradice a tradiční rodinu by měl být napříště vyzbrojen tříhrotými vidlemi zvanými podávky, které vhodně podtrhnou jeho uctivý vztah k rázovité středoevropské rodné hroudě.
