Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Pandemie koronaviru ukázala, jak snadné je zneužít celosvětovou krizi ke svévolnému potlačování lidských práv. Vedle nepřiměřených zásahů do lidských svobod vzrostl také počet případů domácího násilí po celém světě a prohloubila se propast v přístupu ke vzdělání. „Hlavně dětem v afrických zemích bylo vlivem distanční výuky ze dne na den odepřeno právo na vzdělání,“ říká Louis Charbonneau z organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch.
Přijel jste do Česka na letní žurnalistickou školu Journey: Journalism Bootcamp, pořádanou nadací Bakala Foundation, z amerického New Yorku, kde pracujete pro neziskovou organizaci Human Rights Watch. Minulý rok se akce nemohla konat kvůli nevyhovující epidemiologické situaci. V té souvislosti mě napadá: jak pandemie ovlivnila lidskoprávní aktivismus?
Velmi. Především proto, že nedemokratičtí politici a vlády, které měly v úmyslu omezovat svobodu svých občanů, k tomu našli záminku. Z koronavirové pandemie šlo snadno udělat důvod, proč lidem bez většího zdůvodňování odebrat lidská práva. Abychom si ale správně rozuměli, onemocnění covid-19 je skutečný problém a způsobil zdravotnickou krizi, ve které je pochopitelné, že zástupci států přistoupili k některým neobvyklým opatřením, aby si s ní poradili. Ani covid ale nemůže sloužit ke svévolnému omezování lidských práv a svobod.
Nějaké příklady, kde docházelo k tomu svévolnému omezování?
Maďarský premiér Viktor Orbán vytvořil velmi široký soubor nouzových pravomocí, které byly v podstatě neomezené a tak i zneužitelné v jiných situacích než v době koronaviru. Na Filipínách zase zavírali lidi, kteří porušovali zákaz vycházení, do klecí. Policie tam byla agresivní, místní bila obušky a chovala se k nim jako ke zvířatům.
Ani Amerika se však snahám o porušování lidských práv nevyhnula. Jako příklad lze uvést pokusy o odložení prezidentských voleb. Tehdejší šéf Bílého domu Donald Trump nejspíše tušil, že v nich prohraje, tak se snažil covid využít ve svůj prospěch a odsunout je. Nakonec se mu to ale nepodařilo.
Covid pak také vlivem zavedených opatření zdůraznil nerovnosti v přístupu ke vzdělání v jednotlivých zemích.
Myslíte kvůli tomu, že se vzdělání přesunulo do on-line prostoru?
Ano. Z naší perspektivy se to možná zdá jako zanedbatelný problém, ale ne každý, kdo musel trávit měsíce zavřený doma, má přístup k internetu. Bez dobrého připojení k internetu a bez počítače nebo tabletu nebylo domácí vzdělávání pro některé děti vůbec možné. Hlavně dětem v afrických zemích bylo tímto způsobem ze dne na den odepřeno právo na vzdělání.
V Česku nebo Americe je to jednodušší. Většina lidí je zvyklá, že přijdou domů, kde mají vysokorychlostní internet a často i samostatnou místnost, kam nikdo nechodí. Ale v domácnosti někde v Africe, kde má rodina třeba jen jeden tablet pro několik dětí, které potřebují do školy, to je úplně odlišná situace.
Ale i v těchto zemích jsou přeci rodiny, kde mají jeden počítač pro více lidí nebo kde nemají soukromí…
Samozřejmě tím nechci říct, že by podobné případy nebyly i v těchto zemích. Jenže rozdíl je v tom, že tady existují různé programy, které s takovými dětmi pracují a snaží se zajistit, aby o to vzdělání nepřišly. Třeba v New Yorku, kde žiju, přišli s programem, který zajišťoval, aby každé dítě ve městě, které to potřebuje, mělo tablet. To je pak hlavně o informovanosti a ochotě či neochotě rodičů, zda ho to jejich dítě dostane. Prostředky tam tedy existují, je jen potřeba je dostat k těm lidem. V některých, nejen rozvojových státech chybí i ty prostředky.
Jsou pak ale také samozřejmě problémy, které se ve velké míře týkaly i nás. Jedním z nich je prudký nárůst domácího násilí vlivem lockdownů. Hlavně ženy a děti, které mají doma násilníka, byly v podstatě po celou dobu pandemie v pasti. Nemáme k tomu zatím všechna potřebná čísla, ale je jasné, že se domácí násilí v době koronaviru dramaticky zhoršilo a jen některé země či města na to dokázaly zareagovat.
Jako třeba?
Například v Paříži vzala tamní vláda hotely, které v době koronaviru zely prázdnotou, a vytvořila z nich pro oběti domácího násilí útočiště. Ženy mohly se svými dětmi jít aspoň na nějakou dobu žít tam. Jde o to, že místní politici dokázali aspoň nějak zareagovat na nový problém. To jsou věci, které by politici měli dělat, ale jen málokdy je dělají.
Když už se bavíme o internetu. Jaký vliv mají digitální technologie na lidskoprávní aktivity?
Především se z něj stal užitečný nástroj pro odhalování zločinů proti lidskosti. Na sociálních sítích a platformách, jako je youtube nebo twitter, jsou totiž i lidé, kteří se dopouštějí například válečných zločinů. Jelikož to však někdy nejsou úplně nejbystřejší lidé, zveřejňují tam například videa nebo fotografie, na kterých se těchto činů dopouštějí. Chtějí se třeba jen pochlubit ve své sociální bublině, ale nedojde jim, že zveřejňují důkaz, který proti nim můžeme použít.
Tohle nám ale v minulosti trochu zkomplikovaly bezpečnostní systémy těchto platforem, které nelegální a nevhodný obsah blokovaly, protože porušoval jejich zásady. Naštěstí třeba na twitteru nám a dalším investigativním skupinám vyšli vstříc a pochopili, že tyto materiály potřebujeme k vyšetřování válečných zločinů a porušování lidských práv. Běžnou součástí naší práce je totiž využívání otevřených zdrojů.
Někdy prostě nemůžeme jet hned na místo, protože je to příliš nebezpečné, jako například v Sýrii, když tam došlo k útokům chemickými zbraněmi. V takových případech jsou sociální sítě jedna z našich prvních zastávek. Jsou na nich totiž skuteční lidé, kteří v místě konfliktu žijí. Jde o zdravotníky, lokální experty i běžné občany, kteří se o dění ve své zemi chtějí podělit se světem. Vrátím-li se k chemickým útokům v Sýrii, tak šlo třeba o lékaře, kterým pod rukama prošly desítky obětí útoků sarinem a už poznali, co to na těch obětech zanechalo, a mohli to pak snadno identifikovat. To jsou velmi důležité zdroje informací, které my poté můžeme využít pro naše vyšetřování. Skvělým nástrojem jsou také satelitní snímky.
Jak vám pomáhají satelitní snímky?
S těmi se nám podařilo popsat etnické čistky Rohingů, příslušníků muslimské menšiny na Myanmaru v roce 2017. Genocida probíhala ve státě Rakhine, kam jsme se ale nemohli dostat. Domovy místních obyvatel a celé vesnice byly vypalovány, lidé byli bičováni a ženy masově znásilňovány. Požáry, které tam tehdy vznikly, vytvořily žhavou stopu viditelnou až z vesmíru, což nám nakonec pomohlo identifikovat zničené vesnice. V uprchlických táborech v Bangladéši, kde byli přeživší shromážděni, jsme je pak oslovili a vyslechli si jejich příběhy. Ty jsme porovnali se satelitními snímky a příspěvky ze sociálních sítí a dostali tak ucelený obraz toho, co se tam odehrálo.
To jsou funkce, které pomáhají lidskoprávním aktivistům. Pomáhá internet nějak i těm, kteří lidská práva porušují?
Internet funguje obousměrně, takže může pomáhat i diktátorům, totalitním režimům a zločincům. Slouží jim k šíření jejich propagandy a lží o tom, že to, co dělají, je v pořádku. Mohou vytvářet falešné zprávy nebo využívat umělou inteligenci k vytvoření takzvaných hlubokých lží neboli velmi propracovaných falešných videí. To komplikuje práci lidskoprávním aktivistům. Populárním krokem totalitních vlád je v posledních letech též kompletní vypnutí internetu. Chtějí tak zastavit nekontrolovatelný tok informací, protože i když zakážou jednotlivé webové stránky, lidé to většinou zvládnou úspěšně obejít. Udělali to tak v Etiopii, Egyptě i v Barmě.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
