Volal po míru, přátelil se s Hitlerem a obhajoval koncentráky. Vůdce britských fašistů má obdivovatele dodnes

HISTORIE / „Velcí židé ohrožují ekonomiku, malí židé ničí kulturní identitu svého okolí!“ hřímá Oswald Mosley ve svém plamenném projevu v londýnské Albert Hall. Když ho přítomní židé a komunisté svými nesouhlasnými výkřiky přerušují, vrhnou se na ně černé košile a do krve je zbijí.

Téměř po celé dlouhé dvacáté století se účastnil britské a v menší míře i evropské politiky, stál u většiny klíčových událostí meziválečného období a udržoval styky s nejvýraznějšími osobnostmi své doby – Benitem Mussolinim, Adolfem Hitlerem, Franklinem D. Rooseveltem, Nevillem Chamberlainem nebo Winstonem Churchillem. Do dějin však Oswald Mosley vešel především jako zakladatel a vůdce Britské unie fašistů, nejvýznamnějšího britského fašistického hnutí, které Roger Griffin, přední britský historik fašismu, neváhal nazvat „ošklivým káčátkem“.

Celý život kulhal

Narodil se v listopadu roku 1896 v Londýně do vysoce společensky postavené rodiny, která mu mohla dopřát vzdělání na prestižní Winchester College a později na Královské vojenské akademii v Sandhurstu.

Do politiky ho nasměrovaly především zážitky z první světové války. Nejprve bojoval ve Francii na západní frontě jako voják britské kavalérie, poté působil jako pilot a letecký pozorovatel u Královských leteckých sborů. Když se jednou s letadlem předváděl před svou matkou a sestrou, havaroval a musel být hospitalizován. Z incidentu si odnesl nejen celoživotní kulhání, ale i pověst lehkomyslného mladíka. 

Do zákopů se vrátil dříve, než se zranění plně zahojilo, a během bitvy u Loosu na západní frontě během podzimních dnů roku 1915 omdlel bolestí. Zbytek války proto strávil v kancelářích na ministerstvu munice a na ministerstvu zahraničí. „Je odvážný a tvrdohlavě unáhlený,“ hodnotili jej jeho nadřízení. 

Šarmantní sukničkář

Sám sebe začal v té době chápat jako „mluvčího válečné generace“, prohlašoval se za pacifistu. Usiloval o to, aby se „zbytečný masakr první světové války nikdy neopakoval a přeživším nabídnout místo v lepším světě“. Bylo mu 21 let, když vstoupil do Konzervativní strany. I když neměl do té doby žádné politické zkušenosti, ve volbách do Dolní sněmovny získal přesvědčivou většinu hlasů a stal se jejím nejmladším členem. 

Ve dvacátých letech se stal oblíbenou a vyhledávanou postavou. „Byl zván na spoustu večírků. Znal Churchilla, znal všechny politiky. Obrovský sukničkář – na tu dobu byl velmi vysoký, i když kulhal. Žil život naplno,“ vypráví jeho životopisec Stephen Dorril. Byl výborný řečník, během svých plamenných projevů na sebe strhával pozornost přítomných politiků a dával si záležet na tom, aby vždy mluvil bez poznámek. 

Podle listu The Liberal Westminster Gazette byl „nejvybroušenějším mluvčím v poslanecké sněmovně, slova z něj plynou v půvabných frázích. (…) Má lidské sympatie, odvahu a mozek.“ „Je až překvapivě pohledný. Pravděpodobně je tím nejlepším řečníkem v celé Anglii. Jeho osobnost je magneticky přitažlivá,“ psal zase americký novinář John Gunther. Jeho popularita stále rostla. A ruku v ruce s ní rostlo i jeho sebevědomí.

Brzy se začal od politiky konzervativců odklánět, nakonec od nich odešel a přidal se na jaře roku 1924 k labouristům. Zaujal ho dynamický nástup této mladé strany a aktivismus, který podle něj měl odpovědět na přetrvávající sociální úpadek dělníků a nižších vrstev společnosti. Po krachu na newyorské burze v roce 1929 a následném vypuknutí velké hospodářské krize se stal kancléřem Lancasterského vévodství a na bedrech mu spočinul nelehký úkol. Jako jeden ze čtyř vládou jmenovaných úředníků se měl oficiálně podílet na zlepšení hospodářské situace a nezaměstnanosti.

Rána pro jeho ego

Jeho hospodářskou strategii, zahrnující třeba vysoká cla či znárodnění velkých podniků, vedení však smetlo ze stolu. Mosley se s tím nemohl smířit. „Byl neuvěřitelně egoistický. Věřil, že on je tím mužem, který má pravdu,“ tvrdí Dorril. Na svůj post rezignoval, po dalších neshodách labouristy raději opustil a založil vlastní Novou stranu. Čím více však postupně tíhla směrem k fašismu, tím více členů ji postupně opustilo. 

Mosley šel ještě dál. Svou stranu postupně přetvářel v antisemitskou nacionalistickou organizaci, která měla všechna fašistická hnutí v Británii spojit v jedno. V říjnu roku 1932 se zrodila Britská unie fašistů. 

Černé košile v ulicích

Hned na jaře následujícího roku vyrazil Mosley na cestu do Itálie, setkal se s diktátorem Benitem Mussolinim a nadšeně přihlížel tamější Mezinárodní fašistické přehlídce. Už v červnu téhož roku pochodovalo na tisíc mužů v černých košilích i centrem Londýna, za zvýšené pozornosti tajné služby. 

Už dříve se Mosley obklopoval ochrankou, která měla zamezit případným útokům na jeho osobu během manifestací a projevů. V Britské unii fašistů se tato jednotka rozšířila. Její příslušníci chodili v kalhotách a černých svršcích, a tak se jim začalo říkat Blackshirts, tedy Černé košile. 

Okázalé pochody městem měly demonstrovat sílu a organizovanost britského fašistického proudu a, jak Mosley doufal, měly i přilákat nové členy. A zpočátku se dařilo, úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. V jednu chvíli jeho hnutí čítalo na 50 000 členů. Majitel slavného deníku Daily Mail, vikomt Rothermere, napsal v roce 1934 článek s titulkem „Hurá černým košilím!“. 

Když se v roce 1936 Mosley podruhé ženil (první manželka Cynthia zemřela na zánět pobřišnice), svatba s Dianou Mitfordovou proběhla v Berlíně, v sídle německého ministra propagandy Josepha Goebbelse, a na obřadu nechyběl ani sám Adolf Hitler.

Hlavním prostředkem násilí 

Mosleyho černokošilaté gardy často v ulicích napadaly židy a komunisty, ničily židovské náhrobky, synagogy a obchody, čímž pověst jeho hnutí mezi běžnými lidmi upadala. Setkání v londýnské hale Albert Hall roku 1934 mělo být demonstrací stoupající popularity, místo toho se však stalo předzvěstí jeho pádu. Komunističtí a židovští odpůrci přerušovali Mosleyho přímo v sále, načež se na ně vrhly Černé košile a zbily je tak, že několik desítek lidí skončilo v rukách lékařů. A veřejnost nad takovými projevy násilí znechuceně kroutila hlavou. 

Když se Mosley snažil zorganizoval pochod židovskou oblastí východního Londýna, místní lidé a antifašisté zablokovali černokošilákům cestu. Jak podotýká Dorril: „Britové nemají rádi lidi, kteří pochodují ulicemi v uniformách.“ 

Mosley a mír!

Mezinárodní napětí houstlo, hrozba války sílila. A Britská unie fašistů zahájila kampaň ve jménu míru. Hlásila: „Britové bojují pouze za Británii!“ nebo „Mosley a mír!“ Na líbivá hesla o ochraně míru se Mosleymu podařilo nalákat několik tisíc nových členů, díky čemuž se celkový počet příslušníků fašistického hnutí v době těsně před válkou ustálil na dvaceti tisících. 

„Evropská politika není v životním zájmu Británie,“ hlásal Mosley po propuknutí druhé světové války, proti rozpínavosti německého nacismu nijak neprotestoval a vyzýval k uzavření míru s Německem. Většina veřejnosti však vnímala konflikt jako válku proti fašismu, a řady jeho hnutí se tak opět začaly tenčit. Kvůli hrozící invazi do Británie byl Mosley roku 1940 zatčen, internován a Britská unie fašistů rozpuštěna. Nedlouho poté byla uvězněna i jeho manželka a ostatní prominentní fašisté.

Po třech letech kvůli žilnímu onemocnění byl propuštěn do domácího vězení, v němž musel setrvat až do konce války. Ani pak se ale nevzdal svých odvážných politických ambicí – poté, co jej vyhledali jeho bývalí sympatizanti, zformoval s jejich pomocí nejprve Union Movement a později Evropskou národní stranu. Megalomanské plány na sjednocení evropských států v jeden superstát pod nacionalistickou vládou však neměly šanci na úspěch.

Za holokaust prý mohli židé

Navíc se stal hlasitým popíračem holokaustu. Tvrdil, že koncentrační tábory byly zcela nezbytné pro „udržení značně neloajálního obyvatelstva“, přičemž problémy s dostatkem zásob způsobovali spojenci svým bombardováním. Němci podle něj pálili těla obětí, aby se nešířil tyfus, nikoliv proto, že by se snažili židy vyhladit. Snímky plné krutosti a utrpení z míst jako Buchenwald nebo Belsen označil za podvrh a jednou se dokonce nechal slyšet, že holokaust měli na svědomí sami židé a Adolf Hitler o ničem nevěděl. 

Zahořklý, zklamaný a rozčarovaný Mosley nakonec opustil svou zemi. Hodně cestoval – nejprve jeho kroky vedly do Irska, pak do Francie a nakonec se vrátil do své domoviny, aby zde znovu kandidoval do Dolní sněmovny, agitoval za vyhoštění imigrantů z karibských zemí a zákaz mezirasových sňatků. Naposledy kandidoval v roce 1966 a po neúspěchu se stáhl do důchodu. Smrt si pro něj přišla do francouzského Orsay v důsledku pokročilé Parkinsonovy choroby v roce 1980. Bylo mu 84 let. 

Dorril píše: „Je jasné, že byl výjimečný rétor, ale nikdy neodstartoval žádné masové hnutí. Myslím, že byl vždy odsouzen k neúspěchu. Naštěstí.“ Přestože stál u zrodu největší britské fašistické strany, ta se nikdy ani vzdáleně nepřiblížila významu svého německého a italského protějšku a byla nucena bez výrazného úspěchu svou činnost ukončit. Přesto dodnes budí zájem badatelů i laiků, i díky tomu, že Mosley rozvinul ucelenou ideologii. 

Bojovníci nové éry

Tvrdil, že stará, zkorumpovaná a prohnilá demokracie musí být odstraněna a nahrazena novým, kvalitativně lepším fašistickým systémem založeným na vůdcovském principu a osobní odpovědnosti. Mosleyho černokošiláci se viděli jako bojovníci nové éry, elita, jež měla vést národ na cestě k návratu zpět na výsluní.

V britských dějinách se mu i přes malý politický úspěch podařilo zanechat nesmazatelnou stopu. Dodnes existuje seskupení Friends of Oswald Mosley (Přátelé Oswalda Mosleyho) a v roce 2013 se dokonce zrodila politická strana New British Union, která se k dědictví Britské unie fašistů otevřeně hlásí.