Staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme. Mnozí lidé v této atmosféře touží po nových či staronových pevných bodech, byť by byly jen fiktivní. Dostává se jim nabídky od hřmotného vůdce, který je přitahuje. Co na tom, že jde o nevzdělaného odpudivého lumpa. Má prostě zároveň image světáka, který to dokáže zařídit, vyzná se v tlačenici a nikoho se nebojí.

Vůdcova přitažlivost je pudová, emocionální, nehledejme v tom produkt pečlivé kritické analýzy. Je to boss a zároveň jakože „jeden z lidu“. Žijeme v éře paradoxů a umělých postfaktických konstrukcí. Oligarcha je lídrem pracujícího lidu. Ano, proč ne? Jeden z mnoha iracionálních vykřičníků dnešní doby. Jeho nabídka je iluzorní představou kvazipohodlí a bezpečí minulého režimu. Nějaké svobody a demokracie se přece nikdo nenají. Funguje to.

Ona totiž demokracie je ohrožena ze samotné podstaty. Demokracie je námaha, hledání a nalézání pravdy a smyslu pro věci společné, které převyšují dominantní kult konzumu a mravní relativizaci. Demokracie je věcí dialogu, a ne diktátu (třeba i dočasně pro někoho výhodného). Smečku lze udržet v poslušném módu pomocí atmosféry strachu, v níž jsou lži a klamy základními pracovními nástroji. Falešné iluze pak tvoří falešné jistoty. Nafoukaná nevzdělanost je prezentována jako nová ctnost.

Smlouva s vůdcem o poslušnosti a loajalitě připomíná smlouvu s ďáblem, který hraje i roli mazaného anděla zkázy. Doba se sice mění, ale rozhodující bude, jak se změníme my sami. Dobro i zlo zůstává. V jakém poměru? To ještě uvidíme. Zlo bývá mistrem převleků. A než ho všichni rozpoznáme, může už být pozdě.

Často slyšíme ve svých sociálních bublinách (i pod dnešními rouškami) povzdechnutí o tom, jak je to možné, že má dotyčný takovou podporu a jeho komplic v nejvyšší ústavní funkci ještě větší. To snad někteří žijí v jiné zemi a v jiné realitě? Ale kdepak, tak to prostě je. Jen se ohlédněme, jak jsme se vyrovnali či nevyrovnali s naší společnou minulostí. Kolik skutečných elit bylo ve dvacátém století vyhnáno či přímo zlikvidováno. Chyběly tehdy a chybějí i dnes.

Skutečný boj o plnohodnotnou svobodu nám není většinově příliš vlastní. Praktici života ovládají veřejný prostor. Střídají dvě polohy. Tou první je žít a přežít, což je příprava na polohu druhou, a sice žít a užít, nejlépe v partě dolce vita, což je vždy ten právě vítězný tým. Soudruh se promění v kapitalistu (a údajného demokrata) a naopak. To podle potřeby a momentální konstelace „hvězd“.

Ve hře není dnes nic menšího než to, zda budeme žít v demokratickém právním státě, anebo v autoritativním režimu jakési polodemokracie. Krom toho jde také o to, zda zůstaneme součástí Západu a jeho hodnotového fundamentu, anebo nás vítr zavane východním směrem do náručí Ruska a Číny. Myslíte, že přeháním? Pak se v klidu podívejte na postkomunistickou většinu v Parlamentu, na lánské boys, na mnohé internetové diskuse a koneckonců i na průzkumy veřejného mínění. Nějaké údajné fauly a střety zájmů? To jsou přece jen výkřiky přisluhovačů dekadentního Západu, známých zaprodanců a ztroskotanců. Jako bych to už někdy slyšel.

Ano, jedinou dnešní jistotou je nejistota, včetně té, kam budeme v nedaleké budoucnosti patřit a jaké síly u nás převáží. Mlčení a pasivita usnadňují zlu jeho převahu. Platilo to vždy a platí to i dnes v době koronavirové, kdy se prostor pro účelové manipulace ještě zvětšil.

Nenechme se umlátit jednotlivostmi, pod těmito „nouzovými“ kulisami se v zákulisí odehrává další parcelace moci a vlivu. A těm uzurpátorům nejde o to, co je správné, nýbrž jen a jen o to, co je pro ně výhodné. To je jejich víra, jejich základní ustrojení a smysl jejich existence. Je dobré to vědět.