Eva Zamrazilová FOTO: Národní rozpočtová rada / se souhlasem
FOTO: Národní rozpočtová rada / se souhlasem
Žádná vyspělá země se v současnosti nezadlužuje tak rychle jako Česko. Na děsivý vývoj veřejných financí před pár dny upozornila i ratingová agentura Moody’s. Dá se čekat, že další mezinárodní organizace tento fakt potvrdí. Eva Zamrazilová, zkušená ekonomka a bývalá členka bankovní rady ČNB, nyní šéfka tři roky fungující Národní rozpočtové rady, také na obří rychlost zadlužování upozorňuje. Marně. Andrej Babiš a sociální demokracie se rozhodli, že si koupí volby za peníze budoucí generace.
Kdy jste začala vnímat, že se Česko nebezpečně zadlužuje?
Hned po nástupu do své funkce. Už v historicky prvním stanovisku je jasně řečeno, že jestliže je ekonomický růst nad svým průměrem, tak by se peníze, které z toho připlynou do státní kasy, neměly hned přetavit do mandatorních výdajů, většinou sociálního charakteru. Měly by se nějakým smysluplným způsobem vytvářet rezervy.
Když jste před třemi lety do čela nově vytvořené rady nastupovala, mohla jste asi tušit, jakým způsobem se bude s veřejnými financemi nakládat…
Mě navrhl do funkce ještě pan ministr Pilný a ten s veřejnými prostředky zacházel obezřetně.
Střet s vysokými vládními výdaji jste asi mohla předpokládat…
My na to upozorňujeme od samého začátku. Fiskální politika má mít stabilizační funkci. V dobrých časech vytvářet rezervy, ve špatných je může rozpouštět.
Účastnili jste se vytváření rozpočtu na letošní rok?
To není ze zákona naše role.
Jak komunikujete s premiérem Andrejem Babišem?
Když se připojím k jednání vlády, vždy mi dá slovo, vždy mě vyslechne. Můžu říct svá stanoviska a své argumenty. Vláda se poté sama rozhodne.
Vláda však vaše doporučení nerespektuje…
To jste pojmenoval dobře. Co se týká loňského roku, my respektujeme veškerá nutná opatření v boji s pandemií. Ale bohužel se tady smísila opatření přímo související s covidem a opatření, která s ním přímo nesouvisejí. Proto dluhová dynamika nabrala takový moment zrychlení. Je to ojedinělé v celé Evropě. Dluhová dynamika v pětiletém výhledu je u nás nejhorší z celé Evropy.
Jak vaše doporučení komunikujete s ministryní financí Alenou Schillerovou? Má vaše zprávy na stole?
Jak jsem říkala, mohu se účastnit jednání vlády a tohoto svého práva využívám. Ale jinak my nejsme poradní orgán vlády. Jsme nezávislá fiskální instituce. Nevím, jak přesně to mají nastavené v jiných zemích, ale většinou nebývá ministerstvo financí s nezávislou fiskální institucí v příliš přátelském vztahu. To je realita. My jsme zodpovědní parlamentu. Rozpočtový výbor s námi komunikuje intenzivně.
Jaké máte s ministryní Schillerovou vztahy?
Řekla bych, že každá vyznáváme v pohledu na veřejné finance zcela jinou filozofii. Ona řekne, že to vidí jinak. Že tato země si to dovolit může, že nutně potřebujeme masivní post-covidovou podporu, potřebujeme podporovat ekonomiku, důchodce… Vnímá zadluženost jinak. Řeknu to ale ještě šířeji. V celé Evropě se v minulé krizi šetřilo. Po letech se došlo k tomu, že možná byla minulá fiskální restrikce přehnaná. Kyvadlo dějin se však přetočilo na opačnou stranu. Dnes se všichni chtějí z krize proutrácet. Myslím, že je to přehnané obecně. A je vidět, že u nás je ta neudržitelnost větší než jinde.
Co budete v této situaci jako šéfka Národní rozpočtové rady, která má dbát na udržitelné veřejné finance, dělat?
Mluvíme o tom při každé příležitosti se všemi, kteří mají o tyto informace zájem. S médii, s veřejností, ale především s těmi, kdo o veřejných financích rozhodují. Připravujeme odborné podklady, vysvětlujeme, argumentujeme. Těžko říci, co mohu v této situaci dělat víc. Zákon mi nedává žádné širší pravomoci.
Dáváte vládě doporučení, jaké konkrétní kroky by měla dělat?
To není naše kompetence. My se držíme zákonných úkolů, které máme. Ale teď se pokusíme vytvořit jakýsi maticový systém, aby bylo vidět, jaké přínosy může pro státní rozpočet mít snížení těch či oněch výdajů. A kolik peněz by mohlo plynout ze zvýšení toho či jiného příjmu. Nakonec je to však politické rozhodnutí. Je mi v zásadě jedno, zda budou vyšší daně, nižší výdaje, nebo jakou kombinaci obojího politici zvolí. To oni pak budou muset voličům vysvětlit, proč se rozhodli, jak se rozhodli. Já v první řadě chci, aby byly veřejné finance dlouhodobě udržitelné. Jsem hodnotově neutrální k tomu, jestli se bude více šetřit na výdajích, nebo jestli se budou zvyšovat daně. V tom nechci radit. Chci jenom, aby veřejné finance nenarazily na dluhovou brzdu. Ještě na začátku loňského roku to vypadalo, že na ni narazí někdy kolem roku 2043. A teď už to vypadá, že to bude v roce 2024. Nastal obrovský skok.
Takže souhlasíte s aktuální zprávou ratingové agentury Moody’s, že se Česko řítí do neřízeného zadlužování a nemá připravené žádné brzdy?
Stávající konsolidační strategie je z mého pohledu jen cár papíru. Na poslední straně je jasně řečeno, že konkrétní podobu bude vytvářet až příští vláda, protože prý nyní neznáme politické uspořádání po volbách. To jsem kritizovala mnohokrát. S takovým přístupem by nemohly vznikat žádné strategie, které přesahují jedno volební období. To je výmluva, která není na místě. A také, velmi rizikové je časové hledisko. Nová vláda bude reálně řešit až rozpočet na rok 2023. To je pozdě. O konsolidační strategii pro dobu post-covidovou jsme žádali už před rokem. Strategie měla být hotová v září, vláda ji však předložila až v listopadu. A to v nepoužitelné podobě. Strategie měla původně zahrnovat už rok 2021 a rok 2022. A teď abychom se báli, jak bude vypadat rozpočet pro rok 2022.
Vnímáte podobně jako část veřejnosti, že vláda nyní rozdává veřejné peníze tak, aby se to odrazilo ve volebním výsledku?
Bojím se, že pro žádnou politickou stranu není před volbami konsolidace veřejných financí příliš atraktivní téma. Lidem by se přitom mělo transparentně říci, že ani v průměrně dobrém roce si stát nevydělá na poskytovaný sociální komfort. O tom to celé je. A že náš sociální komfort není žádná sláva, to vidíme také všichni. Jenomže tady panuje přesvědčení, že můžeme mít vyšší sociální komfort a stejné daně. Ale my nemůžeme mít daně jako ve Švýcarsku a komfort jako ve Švédsku. Lidem musí někdo jasně říct, že jestli chceme bezplatné zdravotnictví, školství, slušnou sociální péči a slušné důchody, tak se musí zvyšovat daně a škrtat zbytné výdaje. Pokud odmítneme zvyšování daní a provádění úsporných opatření, musíme počítat se spoluúčastí ve všech těchto oblastech.
Které daně byste zvýšila?
Do toho se opravdu nechci plést. Jsem hodnotově neutrální. Nejsem politik. Ale obecně by dávalo smysl podívat se na mezinárodní srovnání, kde vyčníváme. Jestli máme některé daně hodně nízké, jsou to daně majetkové. Určitý prostor by asi byl u daně z příjmů právnických osob, tam by mohla být progrese s relativním zvýhodněním malých a středních podniků. Spotřební daně, levný alkohol, to je národní folklór.
Proč vás Andrej Babiš neposlouchá?
Protože říkám nepopulární věci. Andrej Babiš nebo Alena Schillerová ale nejsou jedinými lidmi, kterým se moje slova nelíbí. Nelíbí se to většině lidí. Když říkám, že tato země si nevydělá na to, co lidem poskytuje, tak to populární zkrátka není. Lidé jsou zvyklí na sociální komfort. Vzpomeňte si, že na třiceti korunách poplatku u doktora padla vláda. Říkejte něco v takovém prostředí.
Dokážete říct v jednoduché zkratce, co pro každého z nás znamená zvyšující se veřejný dluh? Vyšší úrok z mezinárodních půjček, z toho si asi nikdo vrásky nedělá.
Úroky z dluhu platit musíme. Ty peníze budou narůstat a budou ukusovat z příjmů čím dál víc. Nakonec stejně bude muset dojít ke zvyšování daní, snižování sociálního komfortu nebo škrtání investic. Není to viditelné z roku na rok, ale země bude postupně chátrat.
Napadá mě formulace, že utrácení této vlády zaplatí naše děti.
To jsem zrovna chtěla říct. To se nás nemusí dotknout hned za rok nebo za dva. Ale zcela jistě to promění kvalitu života v naší zemi v dalších desetiletích.
Takže jsme se vydali řeckou cestou?
To neřeknu. Ale řeknu, že italskou. Jestli během pěti let zvýším dluh z třiceti na pětapadesát procent HDP, je to historicky v rámci Evropy nevídané. A žádná země, kromě Rumunska, nemá podle Mezinárodního měnového fondu ve výhledu na další roky takovou dluhovou dynamiku jako Česko.
Vidíte šanci na zlepšení v nějakém názorovém proudu spojeném s nějakou politickou stranou?
Doufám, že do voleb vytvoří každá strana nějakou vizi, co s veřejnými financemi dělat. Ať se potom volič rozhodne sám. Ale bohužel musím říci, že tím, že průměrný volič stárne, jsou veřejné finance víc a víc krátkozraké.
Když jste před třemi roky nastupovala do této nově vzniklé instituce, to jste nečekala, že vám vývoj připraví jen frustraci a nepochopení?
Řeknu to zcela otevřeně. Věřila jsem, že se v rámci koalice podaří korigovat tlak na další a další výdaje plynoucí především z ministerstva práce a sociálních věcí. Bohužel se tak nestalo, což je základ, od něhož se růst zadluženosti také odvíjí. Všechny nadměrné valorizace důchodů, rouškovné, koruna po koruně. Minimální mzda, státní zaměstnanci, rodičovská, všelijaké sociální příspěvky. Jen za poslední dva roky jsou to desítky miliard korun, které se dál a dál nabalují. Takže zpátky k vaší otázce. Na začátku jsem byla docela optimistická, myslela jsem si, že se to podaří zvládnout. Záhy jsem ale o svůj optimismus přišla.
Jak vidíte dál svou pozici v rozpočtové radě, když se veřejné finance dramaticky propadají a váš hlas vláda nebere v potaz…
Mrzí mě, že si fiskální disciplínu na Česku nakonec vynutí trhy. Což je vidět už nyní. To je ale vždy až to poslední řešení, a je bolestivé.
Necítíte se být „zneužitá“ v tom smyslu, že jste jako renomovaná ekonomka obsadila pozici v nově vytvořené organizaci, ale vaše rady nikdo neposlouchá?
Nezávislé fiskální instituce jsou prakticky všude na světě protiváhou vládě. Teď je situace doopravdy zlá. A že jsou veřejné finance v problémech, vidí i běžní občané. Ale už na začátku, když jsme se poprvé viděli s kolegy z ostatních evropských zemí, vládl celému jednacímu sálu duch frustrace. Vždy tam byl někdo, kdo naříkal, co se v jeho zemi v oblasti veřejných financí právě děje.
