Michail Gorbačov a George H. W. Bush při společném setkání v Helsinkách FOTO: Prezidentská knihovna a Muzeum George W. Bushe / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Prezidentská knihovna a Muzeum George W. Bushe / Wikimedia Commons / Public Domain
Od konce studené války se jedná snad o nejkontroverznější bod vztahů mezi Ruskem a NATO. Rusové tvrdí, že jim byla poskytnuta ústní ujištění, že NATO se nebude rozšiřovat dále na východ. NATO a Spojené státy to popírají. Podobně se ovšem mezi sebou přou i historikové, a dokonce i přímí účastníci tehdejších událostí, a to překvapivě napříč stranami.
Robert Gates, tehdy působící v roli zástupce prezidentova poradce pro národní bezpečnost, tvrdí, že Sovětům bylo něco takového naznačováno. Naopak Michail Gorbačov říká, že se o otázce NATO mimo Východní Německo nejednalo. Situaci komplikuje i to, že nabídky chápalo zjevně jinak Německo a jinak Spojené státy americké. Hlavním faktem ale zůstává, že vyjednávací strategie SSSR zaostávala za spádem událostí, což jim američtí zástupci opakovaně říkali, a ve finále šlo ze strany Moskvy o přiznání nevyhnutelného vývoje vycházejícího z porážky ve studené válce. Podobně jako nacionalisté v Německu po první světové válce si ale ti dnešní v Rusku porážku za každou cenu odmítají přiznat.
Co kdo slíbil a říkal
Situace ve vyjednávání jsou vždy velice nepřehledné a vpravdě revoluční povaha událostí z let 1989 a 1991 klade o to větší nároky na pochopení pohledem z roku 2022. Podle předního historika Marka Kramera tato kontroverze vychází především z rozhovorů, které se mezi reprezentanty západních zemí a zástupci SSSR odehrávaly v únoru roku 1990. Šlo tedy o situaci, kdy se ve Východním Německu chystaly první demokratické volby a zdálo se, že sjednocení obou částí země je nevyhnutelné.
Šlo spíše o to, jak toho docílit, a to pokud možno bez krveprolití. Právě obavy z reakce Moskvy vedly německého ministra zahraničí a vicekancléře Hanse-Dietricha Genschera, který podle Kramera nepatřil zrovna k zastáncům Severoatlantické aliance, k veřejně vyřčené nabídce, že výměnou za svolení SSSR se sjednocením Německa a jeho setrváním v NATO se Aliance zaručí, že na území NDR nerozmístí své vojenské struktury.
Strach z remilitarizace Německa
Právě Genscherův postoj, který je předmětem archivního dokumentu, který nedávno zveřejnil německý časopis Der Spiegel, byl takový, že se tato záruka vztahovala na veškerá území západně od tehdejší hranice Aliance. Jenže to není nic nového, a naopak existují archivní dokumenty, které celkem jasně potvrzují, že to, co Američané Sovětům tehdy slibovali, se týkalo jen a výlučně území Východního Německa.
V jedné chvíli to zdánlivě připustil i šéf KGB Vladimir Krjučkov, když Robertu Gatesovi řekl, že „události v NDR sovětský lid znepokojují. Ostatní země jsou jiné, ale SSSR zaplatil za vítězství ve druhé světové válce ohromnou cenu“. Moskva dávala jasně najevo, že o osudu Německa může spolurozhodovat z pozice vítěze druhé světové války. Žádné podobné privilegium u Polska či České republiky neuplatňovala, nebo přinejmenším ne v té době.
Z dokumentů z jednání ministrů zahraničí USA Bakera a SSSR Ševarnadzeho z února roku 1990 navíc celkem zřejmě vyplývá, že Baker slib o nerozšiřování NATO vztahuje právě a jen na Východní Německo. Při tomto jednání zazněla ona slavná a hojně citovaná věta: „Samozřejmě by musely existovat železné záruky, že jurisdikce NATO ani jeho vojenské síly se nepohnout na východ.“ Méně se už uvádí hned následující věta, která je ovšem klíčová: „A to musí být provedeno tak, aby to také uspokojilo německé sousedy na východě.“
Z tohoto souvětí je zřejmé, že nerozšiřování na východ bylo míněno jen v kontextu Východního Německa, a jak Baker a jiní opakovaně zmiňovali, poskytovalo jeho členství v NATO tímto způsobem lepší bezpečnostní záruky než neutrální Německo, které by například mohlo usilovat o vlastní jaderný arzenál. Uspokojení sousedů na východě, kteří v té době byli ještě členy Varšavské smlouvy, jasně implikuje, že dohoda se jich v přímém slova smyslu dislokace jednotek NATO netýká.
Později to podle přepisu rozhovoru se Ševarnadzem říká úplně jasně: „Mohlo by jít o výsledek (jednání ve formátu 4+2), kdy by bylo jasné, že východní část Německa bude demilitarizovaná. Mohlo by jít o výsledek, který by zaručoval, že ve východní části Německa nebudou žádné síly NATO. To by vlastně bylo možné naprosto zakázat.“ Jak dokazuje již citovaný Mark Kramer, i sami Rusové s tvrzením, že šlo o garanci týkající se celé východní Evropy, přišli až později.
Kdo čemu jak rozuměl
Faktem tedy zůstává, že Spojené státy podle dostupných archivních dokumentů nikdy Sovětskému svazu žádnou záruku ohledně expanze NATO na východ nedaly. Že to tak chápal německý ministr zahraničí, kterému šlo především o co nejrychlejší sjednocení Německa, je druhá věc. Nicméně je pravda, že americká strana se také nějak přehnaně nesnažila tuto interpretaci, když už se v dané době objevila, zpochybňovat. Robert Gates má tedy pravdu v tom, že Sověti měli důvod se domnívat, že to tak platí. Jak ale bylo ukázáno výše, měli i mnoho důvodů domnívat se, že ne.
Skutečnost je taková, že SSSR nebyl v situaci, aby si cokoliv diktoval. Volby v březnu 1990 ve Východním Německu skončily naprosto jasně a Moskva měla vlastně jediné přání – celou situaci co nejvíce zdržovat v naději, že tak dosáhne příznivějšího výsledku. Jenže toho dosáhnout nemohla, protože SSSR byl ve studené válce poražen. Už před svým zánikem byl poraženou mocností, se kterou USA jednaly především z obavy, že mocenské vakuum ve střední a východní Evropě destabilizuje celý kontinent.
Současně je otázka, jak se dívat na přijetí pobaltských států, které byly součástí SSSR, kterému byla záruka o nerozšiřování údajně poskytnuta. Například právě za jejich nezávislost se už George Bush starší při jednáních v roce 1990 bral s ohledem na to, že USA jejich anexi Sovětským svazem nikdy neuznaly. Jenže v současném Rusku se vypráví jiný narativ. Studená válka podle něj neskončila porážkou Moskvy, ale dojednaným vypořádáním. To teď podle tohoto úhlu pohledu Američané a NATO porušují.
Jenže je to podobný nesmysl jako legenda o tzv. dýce do zad německé armády v první světové válce. Německo si nikdy nepřiznalo, že válku prohrálo. Vrchní velitel Erich Ludendorff napřed politikům řekl, že je armáda před zhroucením a musí dojednat mír. Když jej dojednali, šířil pak lži o tom, jak bylo vojsko připraveno bojovat dál. Rusko se musí vyrovnat s tím, že studenou válku prohrálo. Země střední a východní Evropy jeho porážkou neosiřely, ale získaly svobodu. K té patří i svoboda vybrat si své spojence.
