KOMENTÁŘ / Evropské státy řeší, jak naložit se zatykačem na izraelského premiéra Netanjahua a bývalého ministra obrany Galanta, které vydal Mezinárodní trestní soud. Ten oba viní z válečných zločinů spáchaných v Pásmu Gazy. Některé členské státy EU už oznámily, že se rozhodnutí soudu podřídí. Například Španělsko rychle potvrdilo, že Netanjahu bude zatčen, pokud přijede. Podobně se vyjádřil nizozemský ministr zahraničí nebo irský premiér. Také Švýcarsko, Finsko a Portugalsko uvedly, že zatykače vykonají. Italský ministr obrany považuje rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu za „chybné“, ale přiznává, že Itálie by byla povinna zatknout izraelské politiky. Norsko a několik států včetně Francie a Německa uvedly, že respektují mezinárodní právo, ale nepotvrdily, že budou konat.
Mluvčí českého ministerstva zahraničí sdělil, že „Česko bude dodržovat naše mezinárodněprávní závazky. V případě mezinárodních zatykačů koná státní zastupitelství a policie, nejde o politické rozhodnutí.“ Tím tento mezinárodní problém poněkud alibisticky přehodil na policii. Premiér Petr Fiala vydání zatykače kritizoval, jasno má i poradce prezidenta Petr Kolář, podle kterého „bychom měli zatykač ignorovat, jako by nebyl“. Za všechny civilní oběti v Gaze může podle Koláře Hamás, v Libanonu Hizballáh. Podobně jednoznačný je i vládní poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar: „ICC se tímto krokem zcela zdiskreditoval.“
Podle místopředsedy ODS Alexandra Vondry se dokonce „ICC pomátl“. Vondra si myslí, že by se mělo veřejně oznámit, že zatykač nebudeme respektovat. Tím se Alexandr Vondra dostal – bohužel již po několikáté – do těsné blízkosti maďarského premiéra Orbána, který provokativně oznámil, že pozve izraelského premiéra Netanjahua na návštěvu a zajistí, že zatykač „nebude naplněn“.
Čeští politici obhajují naši podporu izraelskému vedení války v Gaze a Libanonu tvrzením, že „oni to začali“, což má ospravedlnit útoky na civilisty. Přitom mezinárodní humanitární právo jakoukoli odvetu namířenou vůči civilistům striktně zapovídá, a to i tehdy, jedná-li se o reakci na závažné násilnosti ze strany nepřítele. Tvrzení, že užívání lidských štítů Hamásem zbavuje Izrael odpovědnosti, je neudržitelné. Odstavec 7 Dodatkového protokolu Ženevské úmluvy sice zakazuje používání civilního obyvatelstva k pokusům ochránit vojenské objekty před útoky nebo k zamaskování, ovšem hned v následujícím odstavci objasňuje, že „žádné porušení těchto ustanovení nezbavuje bojující strany jejich právních závazků k civilnímu obyvatelstvu“. Je tedy zřejmé, že se Mezinárodní trestní soud nepomátl.
Česká politická scéna si zakládá na bezvýhradné podpoře Izraele. Většinou se argumentuje historickými kořeny. To ovšem mohlo platit jen pár let po II. světové válce, kdy jsme Izraeli dodávali zbraně. Tato podpora byla ale součástí sovětské politiky. Jakmile Stalin zjistil, že se Izrael nestane členem socialistického tábora, byl konec a my jsme naopak podporovali palestinské hnutí odporu.
Historicky Češi nákloností k Židům nikdy netrpěli. Málo se například ví to tom, že po vzniku I. republiky vypukly v některých městech antisemitské nepokoje. Například v Holešově byli v prosinci 1918 zabiti dva Židé a vyrabovány modlitebny a obchody. Podobné akce se odehrály v Táboře i dalších městech. Tehdejší protiněmectví se prolínalo s protižidovstvím. Vrchol pak nastal za II. republiky, kdy ještě před tím, než u nás začaly platit tzv. norimberské zákony, vyloučily lékařská a právnická komora spontánně ze svých řad všechny Židy. Na rozdíl od jiných evropských zemí jsme naše Židy příliš nechránili ani před transporty. Židé v Československu mluvili většinou německy, takže byli pokládáni za Němce, a pokud některý z nich přežil koncentrák, šel často po svém návratu domů zase do transportu. A politické procesy v 50. letech pracovaly intenzivně s antisemitismem, v procesu se Slánským bylo 11 ze 14 obžalovaných označeno jako osoby židovského původu. Současná nekritická podpora Izraele může tedy být naopak opožděným projevem našeho špatného svědomí.
Silnějším důvodem ale bude naše – bohužel tradiční – manichejská představa politiky jako boje dobra se zlem, nikoli jako střetu různých zájmů. Násilí postihující nevinné lze totiž ospravedlnit jen tehdy, je-li součástí boje proti absolutnímu zlu, za které pokládáme třeba islámské teroristy ohrožující – v našich úvahách – celou západní civilizaci.
Vydání zatykače na izraelského premiéra Netanjahua tedy není jen příležitostí přehodnotit náš přístup k válečnému násilí na civilistech – ať jsou jakékoli národnosti – ale i příležitostí začít nahlížet na současný svět méně černobíle.