HISTORIE / „Hle, uprostřed vás stojí ten, kterého vy neznáte, zde ve svatostánku je náš Spasitel,“ zakončuje kněz Josef Toufar své kázání v kostele Nanebevstoupení Panny Marie v Číhošti. Pravou ruku má při těch slovech položenou na srdci, levou ukazuje k oltáři, na jehož vrcholu ční asi půlmetrový kříž. Stojí k němu bokem. Nevidí tak, že se před zraky přítomných právě odehrává něco neuvěřitelného.

Devatenáct z přítomných věřících ten výjev, který se odehrál během adventní neděle 11. prosince roku 1949 před 74 lety, nikdy nevymazalo z mysli. Jak později dosvědčili, po posledních slovech kněze se náhle oltářní kříž několikrát pohnul ze strany na stranu a poté zůstal stát – avšak pootočen směrem ke kazatelně a předkloněn. V kostele tento číhošťský zázrak spatřili svědci jak z kůru, tak z lavic či předlavic, všimli si jej jak studenti, tak důchodci. Sám kněz si ničeho nevšiml. Přitom právě jemu se měl tento zázrak stát osudným.

Teprve druhý den zrána se Josef Toufar dozvěděl o zvláštním úkazu z úst místního kováře Václava Pospíšila. Vyprávěl mu o něm celý rozrušený, dojetím plakal. Toufara ta slova rozrušila. Napadlo ho, zda celá ta věc neměla být znamením pro něj, že je snad nehodný, ale prozatím tomu nepřikládal větší váhu. Jenže zvěsti o hýbajícím se kříži šly od úst k ústům, za chvíli už celá vesnice nehovořila o ničem jiném, hlásili se další a další svědci.

Zvěsti o zázraku v Číhošti, vesnici nedaleko Ledče nad Sázavou, se brzy rozkřikly nejen po Vysočině, ale záhy i po celé republice. Do místního kostela začali proudit poutníci ze všech koutů země.

Dále čtěte

Ve světě plném hrozeb potřebujeme silná média. Podpořte FORUM 24

Deník FORUM 24 vznikl jako Svobodné fórum v únoru 2015, aby se přidal mezi ty, kteří chtěli Českou republiku bránit…

„Víte, co se u nás před týdnem v kostele stalo. Mnozí z vás to viděli, jak se nachyloval kříž. Nemůžete v tom viděti ani zázrak, ani nějaké znamení dobré, nebo zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl. Víme jenom jedno, že se nachyloval kříž,“ uklidňoval Toufar místní obyvatele v kostele o týden později, 18. prosince 1949.

„Nemůžete v tom viděti ani zázrak, ani nějaké znamení dobré nebo zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl. Víme jenom jedno, že se nachyloval kříž. Nemusíme v tom viděti nějaké neštěstí, protože naše farnost je dobrá, a naopak můžeme to považovati za vyznamenání naší farnosti. Pán Bůh nám ukázal, že skutečně mezi námi ve svatostánku je a jaký má kněz zodpovědný kazatelský úřad, když nejen vy, ale i on sleduje jeho slova.“

Ze zázraku se stala senzace

Při následujících nedělních mších se už ani všichni návštěvníci, duchovní i křesťanští laici, do kostela vejít nemohli. Na Boží hod vánoční přijel do Číhoště „celý park aut, kol a motorek“. Jeden z číhošťských farníků návštěvy popisoval následovně: „Přicházejí pěšky, přijíždějí vlakem, auty, autobusy a nákladními auty. Můžeme říci, že jsou to zatím víc zvědavci než katolíci, neb mnozí neumí ani kříž udělat, ale i pro tyto je zde místo.“ 

Během Vánoc se Toufar začal obávat, že státní orgány nenechají celou událost bez povšimnutí. „Buď budou zavřeni ti, kdo to viděli, anebo já. Ale já jsem jeden a jich je devatenáct, takže se mnou to budou mít snazší,“ povzdechl si. Měl pravdu. V zimě roku 1949 panovala v zemi napjatá atmosféra – komunistická strana v té době vyhlásila otevřený boj proti katolické církvi, snažila se ji odříznout od papeže, proběhla první zatýkání. A někteří lidé začínali nyní stále hlasitěji mluvit o tom, že tento nezpochybnitelný zázrak může znamenat pro komunisty konec. To straníci nemohli připustit.

Estébáci v převlecích

Už necelé dva týdny po záhadných pohybech kříže přišli místo činu důkladně ohledat příslušníci SNB. Nic zvláštního či pozoruhodného ale neobjevili. Na začátku ledna příštího roku vešel do Číhoště Václav Dáňa z krajské správy Státní bezpečnosti v Jihlavě. Byl převlečený za zbožného poutníka a o všem, co se ve vesnici děje, detailně informoval své vedení. 

Odpověď komunistů na vzrušené řeči o zázraku na sebe nenechala dlouho čekat. Na konci ledna se do Číhoště vypravilo dvanáct tajných policistů, kteří se Toufarovi představili jako redaktoři, kteří chtějí o záhadě křížku napsat. Farář jim uvěřil. Nabídl, že jim přímo v kostele ukáže, jak se událost odehrála. Na dvoře ho ale příslušníci StB naložili do auta a odvezli do trestního ústavu ve Valdicích u Jičína. Byla už tma, nikdo si zatčení duchovního, těšícího se ve vsi i okolí velké oblibě, nevšiml.

Před Toufarem, nyní vězněm číslo 8016, byly nekonečné čtyři týdny v promrzlých zdech jedné z cel plné brutálních výslechů, psychického i fyzického násilí, hladu, žízně a vyčerpání. Na starost ho mělo celkem sedm příslušníků StB v čele s Ladislavem Máchou, i mezi svými kolegy známým pro svou brutalitu a sklony k sadismu. „Myslím, že v úterý jsme si vzali spolu s Němcem a Řezníčkem Toufara na výslechovou místnost. Byl břichem dolů, my tři jsme jej střídavě mlátili,“ přiznal později sám Mácha.

Na Toufara jsou krátcí

Farář se ale stále odmítal nechat zlomit. Trval na svém, že sám nic neviděl, opakoval, že se jednalo o zázrak. Marně na něj dopadaly obušky, marně ho týrali chladem, marně mu dávali přesolená jídla bez vody. Přiznání z něj komunisté stále dostat nemohli. „Josefa Toufara nejdřív nechali vyhladovět, působili na něj psychicky a mysleli si, že po několika dnech jim podepíše, co budou chtít, a budou mít vyřízeno. Ale Josef Toufar odolával přesile neuvěřitelný měsíc. Bylo na něj sedm dobře živených, nadržených soudruhů, ale protože se Josef Toufar nepřiznával, sám Mácha hlásí do Prahy, že s Toufarem si nevědí rady,“ popisuje publicista Miloš Doležal.

Mácha bil Toufara hlava nehlava pendrekem celé hodiny, až farář nemohl ani bez pomoci sám sedět, natož se pohybovat, ztěžka mluvil. Koncem února pod nátlakem podepsal – nejen přiznání o tom, že zázrak zinscenoval, ale také doznání k homosexualitě a pedofilii. Ovšem v 90. letech bylo znaleckými posudky toto přiznání zpochybněno, podle jazykových expertů autorem přiznání vůbec nebyl Josef Toufar. Ať už pouze podepsal papír s přiznáním, či jen prázdný list, komunisté konečně měli svého oficiálního viníka. A rozhodli se zdiskreditovat nejen jej, ale i celou katolickou církev.

Dále čtěte

Stará hraběnka v chatě bez vody: Vítězku Velké pardubické vyhnali komunisté z domova

HISTORIE / Kopyta koní duní, diváci křičí stále hlasitěji, zdvihá se prach. Klisna Norma se řítí k cíli, když tu…

Státní bezpečnost v noci na 23. února 1950 převezla Toufara ve značně zbědovaném stavu do Číhoště, aby na kameru ukázal, jak celý podvod proběhl. „Ano, v malé Číhošti se pohne kříž. A jdeme-li po stopě této odporné jarmareční komedie, podíváme-li se, kdo to zneužívá takovým hnusným kejklířstvím citů prostých našim věřícím občanům, najdeme nakonec špinavou a ničeho se neštítící ruku imperialistů Wall Streetu a jejich náhončího Vatikánu. Tak si to páni imperialisté představují, že stačí zatáhnout za šňůrku, že to půjde jako na drátku,“ burcuje hlas komentátora ve výsledném propagandistickém snímku s názvem Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který byl na počátku 50. let promítán v kinech v tehdejším Československu.

Ubili ho k smrti

Zesláblého Toufara podpírali v kazatelně, aby mohl ukázat, jak prostřednictvím drátků tahal za kříž. Po chvíli ho přesto museli nahradit, na více už zmučený farář síly neměl. Tu noc navštívil Číhošť naposledy. Cestou zpátky do Valdic zkolaboval v autě a o den později zemřel v Praze po operaci kvůli zánětu pobřišnice, vzniklému v důsledku prasklého žaludečního vředu. Lékař František Mauer v roce 1968 prozradil: „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych jasná vražda!“ 

K chystanému monstrprocesu s Toufarem už tak nedošlo. A tělo nepohodlného, ovšem lidmi milovaného faráře skončilo pod falešným jménem Josef Zouhal na hromadném hřbitově v pražských Ďáblicích, aby se z místa jeho odpočinku nemohlo stát pietní místo. O jeho skonu netušila po čtyři roky ani vlastní rodina. Do své Číhoště se Toufar vrátil až po dlouhých 65 letech, v roce 2015, kdy sem byly jeho ostatky převezeny, aby zde konečně našly klid. 

Dále čtěte

Přežil hlad, hnis v noze i granáty. Rodinu Jiřímu Bradymu zavraždili nacisté

HISTORIE / Nevěřícně zírají vězni koncentračního tábora v Gliwici na malé kusy chleba ve svých rukou. Útroby se jim kroutí…

Vrah výčitkami netrpěl

A Mácha? Za své brutální výslechové metody byl stíhán už v roce 1968. Vojenská prokuratura ale tehdy dospěla k závěru, že sice Toufara u výslechu skutečně ztloukl obuškem, ale způsobená zranění nebyla přímou příčinou farářovy smrti. Případ byl tehdy odložen. Pravomocně jej odsoudil až pražský městský soud v roce 1999 a udělil mu dvouletý trest. Za mřížemi ale někdejší agent StB kvůli špatnému zdravotnímu stavu skončil až v roce 2002 a po roce byl podmínečně propuštěn.

Zemřel před pěti lety, údajně bez jakýchkoliv výčitek. „Když jsem se ho ptal, zda něčeho lituje, zpupně odpověděl, že možná toho, že pracoval hodně v kanceláři a málo na sluníčku. Ničeho nelitoval a ještě pak dodal, měli jsme je mlátit víc,“ popisoval v jednom z rozhovorů pro Českou televizi publicista Doležal. 

Číhošť, místo zázraků

Záhada nebyla do dnešního dne spolehlivě vysvětlena. Žádný z mechanismů, který StB sestavila, buď podle rekonstrukcí nemohl fungovat, nebo by byl na holém oltáři jasně viditelný. Podle věřících šlo opravdu o zázrak.

A nebyl prý jediný. Přesně 49 let po pohybu křížku, 11. prosince 1998, světil tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka v Číhošti nový obětní stůl. Podle svědků se na zamrzlém okně objevil jasně patrný kříž a vydržel tam, dokud jej nerozpustilo slunce. K místním lidem se tak alespoň na chvíli symbolicky vrátil křížek, jehož schopnosti jsou dodnes zahaleny tajemstvím.