Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a Valerij Zalužnyj FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Vysoce nepopulární odvolání generála Zalužného signalizuje více než jen osobní animozitu a nedůvěru mezi oběma představiteli ukrajinského státu. Poukazuje také na odlišnosti v prioritách mezi prezidentem a jeho bývalým nejvyšším velitelem.
Volodymyr Zelenskyj je ve světě znám coby zasloužilý válečný lídr napadené Ukrajiny. Avšak v zásadě nic z jeho předchozí kariéry, ba ani politické zkušenosti a volební program, ho na tuto roli nepřipravily.
Bývalý televizní showman Zelenskyj byl zvolen coby prezident míru. V kampani se zásadně vymezil proti předchůdci Petru Porošenkovi a zpochybnil jeho úsilí masivně investovat do obnovy ozbrojených sil. Místo toho sliboval urovnat konflikt s Ruskem jednáním a peníze dát raději do výstavby dálnic.
Zelenskyj sice během rozhovorů s Moskvou brzy poznal, že dosáhnout slibované dohody o okupovaných územích a vypořádání ukrajinsko-ruských vztahů bude zřejmě nemožné, avšak nadále odmítal uvěřit v bezprostředně hrozící totální invazi. Nedůvěřoval západním zpravodajským službám a spoléhal na vlastní zpravodajce do značné míry plnící politickou objednávku.
I když si na přelomu let 2021/2022 Zelenskyj nakonec připustil, že může nastat nový ozbrojený střet s Ruskem, stále nepřijal scénář plnokrevné války. Prezident a jeho okolí zarputile trvali na variantě omezené operace v Donbasu. A podle toho také vypadala politická rozhodnutí.
V předvečer invaze nařídil Zelenskyj odsunout z prostoru Kyjeva velký počet jednotek na východ. Mezi nimi byla i 72. mechanizovaná brigáda Černí Záporožci. Zalužnyj ale pod různými záminkami odjezd 72. brigády zdržoval až do zahájení ruského útoku. Během něj právě tato jednotka, spolu se zflikovanými detašmenty organizovanými Oleksandrem Syrským, odrazila počáteční ruský nápor s cílem obsadit letiště v Hostomeli a zabít ukrajinské vedení.
Shrnuto, Zalužnyj se Syrským na počátku války zabránili tomu, aby chybné politické hodnocení situace prezidentem a z něj plynoucí rozhodnutí vedly k rychlé porážce. Jenže zatímco Zalužnyj chybný rozkaz aktivně sabotoval, Syrskyj jen takticky řešil jeho důsledky.
Rozchod se sovětskou tradicí
Generál Valerij Zalužnyj je na Ukrajině vnímán jako symbol definitivního rozchodu se sovětskou armádní tradicí. Je výmluvné, že krátce po jmenování nejvyšším velitelem musel zrušit předpis, který od jednotky, jež se dostala pod nepřátelskou palbu, požadoval, aby si opatřila rozkaz nadřízeného velitele, pokud chtěla palbu opětovat.
Tradiční štábní kulturu sovětské armády lze stručně shrnout v tezi, že každý „článek“ od generála níže má za úkol pouze dodržovat železnou disciplínu a přesně plnit přidělené rozkazy. Teprve post generála je pak místem, kde se od člověka vůbec očekává osobní iniciativa.
Sovětské prušáctví s kultem tupé poslušnosti bylo už v době vzniku anachronismem, neboť německá armáda v závěru 1. světové války z dobrých důvodů fungovala jinak. Tím spíše jde o nefunkční štábní kulturu v 21. století. Zalužnyj se nicméně stal na Ukrajině mnoho let po zániku SSSR prvním vysokým důstojníkem, který opravdu usiloval o odstranění sovětských tradic.
Přestal podřízené vystavovat mikromanagementu, jako by šlo o prvňáčky potící se nad písankou, a přenesl na ně značný díl odpovědnosti. Už se nemuseli bát, že budou přísně potrestáni, pokud rozhodnou samostatně a udělají přitom chybu. Zpětně se však ukazuje, že v některých případech Zalužnyj přece jen dlouho váhal a i zjevně selhávající velitele ponechal ve funkcích příliš dlouho.
Prosazoval také pružnější přístup k vedení operací, než jaký preferovala prezidentská kancelář. Neměl problém dočasně se vzdát určitého území, pokud přitom ruské jednotky „ujely“ logistice a dostaly se do bitvy teprve ve chvíli, kdy jim docházely zásoby.
Proti přístupu připomínajícímu Mansteinovy operace z poloviny 2. světové války stojí urputná obrana na místě, kterou prosazuje Zelenskyj a jejímž častým vykonavatelem bývá právě Zalužného nástupce Syrskyj. To se týká například problematické operace v Bachmutu, která v kontextu přípravy loňské protiofenzivy nedávala velký smysl.
Zalužnyj navzdory chybám a celkovému neúspěchu letní protiofenzivy zůstává v ukrajinských ozbrojených silách i ve společnosti neuvěřitelně populární, přičemž o jeho nástupci s pověstí „řezníka“ platí pravý opak. Prakticky nic z toho, co dosud bývalý velitel pozemních sil Oleksandr Syrskyj předvedl, není v současné obtížné situaci důvodem k optimismu. Překvapit by snad mohli jen mladí velitelé, nad nimiž drží ochrannou ruku.
Krize ukrajinské demokracie?
Široce převládá názor, podle nějž Zalužného chyby neospravedlňují odvolání. Spíše je za hlavní důvod považován fakt, že generál předstihl v popularitě prezidenta, který ho začal vnímat coby potenciálního rivala. Až dosud sice Zalužnyj nevykazoval žádné politické ambice, to ale z pohledu Zelenského nemusí být rozhodující.
Být vnímán coby Zelenského rival není záviděníhodný úděl. Vezměme již zmíněného exprezidenta Porošenka.
Meritorně měl v politickém sporu s nástupcem pravdu a nese značný díl zásluh na tom, že se mezi lety 2014-2022 podařilo ozbrojené síly připravit na válku. Přesto je právě Porošenko od ledna 2022 vyšetřován kvůli údajnému podezření z „vlastizrady a financování terorismu“, byl mu zabaven majetek a nesmí překročit státní hranice Ukrajiny ani v souvislosti s výkonem funkce poslance.
Připomeňme, že také Valerij Zalužnyj už byl v předchozích měsících vyslýchán v souvislosti s vyšetřováním pádu města Cherson na počátku ruské invaze.
Politická paranoia Volodymyra Zelenského, ať už je jejím kořenem osobní nejistota postihující některé muže menšího vzrůstu nebo cokoliv jiného, zjevně deformuje prezidentův úsudek.
Z hlediska prezidentské kanceláře je Oleksandr Syrskyj vhodným nástupcem Valerije Zalužného, neboť se jedná o vojáka nepopulárního, který již prokázal, že politickému vměšování prezidenta do řízení operací neklade ani onen polovičatý odpor, jakým se vyznačoval jeho předchůdce.
Zájmu Ukrajiny na úspěšném ukončení probíhající války však uvedené vlastnosti prezidenta i jeho nejvyššího generála mohou spíše škodit než prospívat.
