Rozzlobená švédská eko-misionářka Greta Thunberg na klimatickém summitu OSN v New Yorku (23. 9. 2019) FOTO: ČTK/PA/Jason DeCrow
FOTO: ČTK/PA/Jason DeCrow
Zhruba před devadesáti lety se cestovatelé nejrůznějšího zaměření vraceli z návštěvy Mussoliniho Itálie, Stalinova Ruska a Hitlerova Německa, ohromeni společným cílem těchto národů a jejich hospodářskými a technickými úspěchy. Ve srovnání se stavem navštívených zemí se jim jejich vlastní demokracie zdály rozdělené, slabé, neefektivní, chaotické a zaostalé. Intelektuálové jako George Bernard Shaw nenechali nikoho na pochybách o svém obdivu k Josifu Stalinovi.
Podobně i dnes na pozadí výzev spojených s klimatickou změnou se řada předních učenců mýlí, když koketuje s myšlenkou, že potřebujeme autoritativnější vládnutí, abychom mohli čelit výzvám globálního oteplování. Souběžně s tím získává podporu názor, že pandemie staví demokracie před neřešitelné „hříšné“ problémy. To, co nyní skutečně potřebujeme, je naopak více demokracie.
Eroze demokracie
Demokracie je v moderní době ohrožena mnoha hrozbami. V neposlední řadě je to riziko, které v současných demokraciích představuje rozšířený pocit různých skupin veřejnosti, že jim nikdo z politické třídy nenaslouchá. Taková nespokojenost sahá od Trumpova křídla Republikánské strany nebo současné vlády v Brazílii přes Stranu nezávislosti Spojeného království (UKIP) či Alternativu pro Německo (AfD) až po Národní frontu ve Francii. Možná překvapivě lze podobné nálady nalézt i v renomovaných kruzích vědecké komunity.
Váha shody vědecké komunity ohledně změny klimatu způsobené člověkem v posledních letech nejenže posílila, ale řada současných studií poukazuje na mnohem dramatičtější a dlouhodobější důsledky globálního oteplování, než se dříve předpokládalo. Jak je za těchto okolností možné, ptají se mnozí vědci, že tyto důkazy nemotivují k politickým opatřením a změně chování ve všech společnostech na celém světě? Proč vyčkáváme? Ve světle mimořádných nebezpečí, která pro lidskou civilizaci představují klimatické změny, zejména extrémní projevy počasí, se demokracie rychle stává nepohodlnou formou vládnutí.
Známý klimatolog James Hansen, který veřejně bije na poplach v souvislosti s globálním oteplováním, a to od svého vlivného svědectví před americkým Kongresem v roce 1988, shrnul všeobecnou frustraci, když v roce 2007 prohlásil, že „demokratický proces nefunguje“. Stejně tak není Hansen nadšený z Pařížské dohody z roku 2015.
James Lovelock, další dlouholetý varovný vědecký hlas, ve své knize Mizející tvář Gaii z roku 2009 přirovnává klimatické změny k válce a zdůrazňuje, že se musíme vzdát demokracie, abychom výzvám klimatických změn řádně čelili. K tomu, abychom svět vytrhli z letargie, „není naléhavě zapotřebí nic jiného než krev, dřina, slzy a pot“.
Dale Jamieson, profesor environmentálních studií, filosofie a práva na Newyorské univerzitě a autor knihy Reason in a Dark Time (2014), je rovněž příkladem takového skeptického pohledu na překážky, kterým čelí náš současný politický řád při zvládání důsledků globálního oteplování. Upozorňuje, že změna klimatu pro nás představuje „největší problém kolektivního jednání, jakému kdy lidstvo čelilo, [ale] evoluce nás nenavrhla tak, abychom se s takovými problémy vypořádali, a my jsme nenavrhli politické instituce, které by jejich řešení napomáhaly“. A dodává: „Bohužel není zcela jasné, zda je demokracie schopna čelit výzvě změny klimatu.“
Nositel Nobelovy ceny Daniel Kahneman k tomu podotýká: „Pointa je, že jsem krajně skeptický k tomu, že se dokážeme se změnou klimatu vypořádat. Abychom pro to lidi zmobilizovali, musí se z toho stát emocionální záležitost. A ta musí být bezprostřední a závažná. Vzdálená, abstraktní a sporná hrozba prostě nemá potřebné vlastnosti pro seriózní mobilizaci veřejného mínění.“
Slavný dokumentární film z roku 2006 o „nepohodlné pravdě“, který sledoval kampaň Ala Gora zaměřenou na osvětu o globálním oteplování, nyní odhaluje další aspekty „nepohodlné demokracie“ v důsledku „nepohodlné mysli“, tj. kognitivní neschopnost běžných občanů zahrnout do svého myšlení a každodenního rozhodování dlouhodobější transformaci, kterou si změna klimatu žádá, a stav „nepohodlných společenských institucí“, které systematicky ignorují budoucnost.
Argument o výjimečných okolnostech způsobených změnou klimatu a s tím souvisejícím důsledkem pro nevyhovující demokracii je myšlenkově podložen řadou předsudků: hluboce zakořeněným pesimismem vůči psychologické struktuře člověka: vůči specifické časové – tedy krátkodobé – perspektivě lidského myšlení; vůči schopnosti mobilizovat obyvatelstvo k podpoře účinné klimatické politiky; vůči schopnosti vlády věnovat se dlouhodobým cílům s ohledem na ústavní omezení.
Ale také vůči křehkosti politického řádu, jehož přežití závisí na mobilizaci konsensu pro postupné změny; vůči vlivu dílčích zájmů na politické programy dneška; vůči rozšířené společenské závislosti na fosilních palivech; a v neposlední řadě vůči pocitu komunity klimatologů, že její poselství o důkazech a racionalitě nepodněcuje sociálně účinné jednání.
Osvícené vedení?
Představa, že věda a vědecké vůdcovství nabízejí jakousi alternativu k demokracii, má však, mírně řečeno, velké slabiny. Za prvé, vědecké vědění neurčuje a nemůže určovat to, co se má dělat. Jedním ze základních nedostatků portrétu nepohodlné demokracie je neuznání toho, že poznání přírody (i společnosti) musí do společnosti vždy vstupovat prostřednictvím politiky (ať už demokratické, nebo autoritářské) čili prostřednictvím rozhodování o tom, jak výstižně uvádí Harold Lasswell, „kdo, co, kdy a jak dostane“. Vědění o tom, jak taková rozhodnutí co nejlépe učinit, není vědcům nijak zvlášť dostupné. Takové vědění je totiž bytostně a nutně sporné.
Zdá se, že pesimistické hodnocení schopnosti demokratického vládnutí vyrovnat se s výjimečnými okolnostmi a kontrolovat je oživuje optimistické hodnocení potenciálu rozsáhlého společenského plánování. Přesto vše nasvědčuje tomu, že schopnost nejen vlád, ale i společností plánovat svou budoucnost je spíše omezená. Problém není v demokracii, ale ve složitosti společenských změn. Proto je demokracie, jakkoli nepohodlná, nejen nezbytná, ale v případě výzvy takového rozsahu a složitosti, jakou je změna klimatu, i podstatná.
Demokratické vládnutí je v mnohem větší míře než autoritářské vládnutí flexibilní a schopné poučit se z politických chyb, které jsou nevyhnutelné při snaze vypořádat se s něčím tak komplexním, jako je změna klimatu nebo pandemie. Omezování osobních svobod při onom zvládání není totalitní. Je však nezbytné, aby občané s omezeními souhlasili.
Politika v oblasti klimatu musí být slučitelná s demokracií, jinak bude civilizace ohrožena mnohem více než jen změnami našeho fyzického prostředí. Alternativou ke zrušení demokratického vládnutí je více demokracie, což nejenže činí demokracii a řešení složitějšími, ale také celosvětově posiluje moc a znalosti jednotlivců, skupin a hnutí zabývajících se otázkami životního prostředí.
Demokracie vytvoří nové, mnohočetné formy společenské solidarity a závazků, posílí místní a regionální schopnosti reagovat na změnu klimatu a zvýší povědomí o vzájemné sociální závislosti. Příkladem může být široká komunitní a regionální podpora obnovitelných zdrojů energie v Německu, anebo úspěch větrné energie v Texasu.
Snahy o zjednodušení globálního přístupu ke změně klimatu prostřednictvím jednotného mezinárodního režimu veřejné správy selhaly. Nyní je čas zavázat se k demokratickému zvládání komplexity dnešní situace, které podporuje kreativitu a experimentování při sledování vícero žádoucích cílů.
Těm, kteří si myslí, že k řešení změny klimatu může existovat pouze jedna globální cesta, se může zdát, že oslabení demokracie je „vhodné“. Historie posledních desetiletí i staletí nám však říká, že potlačování společenské komplexity podkopává schopnost společností řešit problémy.
Friedrich von Hayek upozorňuje na paradoxní vývoj: S rozvojem vědy se spíše posiluje postřeh, který sdílí mnoho vědců, že bychom měli „usilovat o promyšlenější a komplexnější kontrolu všech lidských činností“. Hayek proto pesimisticky dodává: „Právě z tohoto důvodu se ti, kdo jsou opojeni pokrokem poznání, tak často stávají nepřáteli svobody.“
Nico Stehr je německý sociolog a emeritní profesor kulturních studií na Zeppelinově univerzitě ve Friedrichshafenu. Věnuje se sociologii vědění a je autorem uznávané koncepce moderní společnosti vědění, v jejímž kontextu interpretuje i současné globální problémy. Česky byly dosud publikovány dvě jeho monografie: Klima a společnost (spolu s H. von Storchem, Karolinum, 2014) a Je vědění moc? Poznatky o vědění (spolu s M. Adolfem, Sociologické nakladatelství, 2018). Zde publikovaný esej vznikl přímo pro rubriku Nová Orientace / FORUM 24.
