V Německu jsou běžné demonstrace občanů-rodičů týkající se školství a vzdělávání (Mohuč, 10. 7. 2021) FOTO: ČTK/DPA/Frank Rumpenhorst
FOTO: ČTK/DPA/Frank Rumpenhorst
Prestižní měsíčník Cicero vycházející v Berlíně s podtitulem Magazín pro politickou kulturu otevřel dva měsíce před parlamentními volbami ve Spolkové republice Německo debatu o kvalitě tamějšího vzdělávacího systému. Publicista Rainer Werner, někdejší berlínský gymnaziální profesor dějepisu a němčiny, ve svém článku z 15. července 2021 analyzuje, nakolik souvisí úspěch dětí s jejich rodinným zázemím a proč jsou některé pseudopokrokové představy nejen mylné, ale též škodlivé.
Také německým školám je neustále předhazováno, že nejsou schopné překlenout propast mezi dětmi ze vzdělaných středních vrstev („Bildungsbürgertum“) a z těch skupin obyvatelstva, pro něž vzdělanost není z různých důvodů prioritou. Podle Rainera Wernera je však třeba tento rozdílný přístup akceptovat jako přirozený fakt. Jinak totiž není možné dětem z chudších a méně vzdělaných rodin skutečně pomáhat.
V německých debatách o rovném přístupu ke vzdělávání se neustále objevuje heslo, že „peněženka rodičů“ nesmí rozhodovat o školním úspěchu jejich dětí.
To je však podle autora nesmysl – státní školství je v Německu od základních škol až po univerzity bezplatné, stát přispívá na učebnice, školní pomůcky i obědy, stejně jako na sportovní a zájmové kroužky. Ze sociálního fondu jednotlivých škol jsou financovány školní výlety dětí z chudších rodin, v době koronavirové pandemie si žáci mohli od školského úřadu zapůjčit laptopy atd.
Podle Rainera Wernera nehraje pro školní úspěch dětí rodičovský rozpočet zásadní roli. Ve skutečnosti totiž nejde o peníze, ale o to, jak jednotlivé rodiny fungují, jaký výchovný model je v nich preferován a jaké hodnoty jsou uplatňovány. A to samozřejmě úzce souvisí se společenským postavením rodiny a stupněm vzdělanosti rodičů.
Pokud dítě z německé nižší vrstvy komunikuje ve své rodině jen prostřednictvím větných fragmentů, lze samozřejmě očekávat, že ani ve škole nebude jeho komunikace lepší.
Stejně tak zákonitě platí, že arabské dítě, které při školním zápisu sotva hovoří německy, neboť jej doma vychovávala arabská babička a nikdy nenavštěvovalo školku, bude mít ve škole velké problémy.
Když do školy přijde dítě, které ani neumí vzít do ruky nůžky, je hned všem učitelům jasné, že se mu rodiče bohužel nevěnovali, nemá zkušenost s dětským domácím kutěním a rukodělnou prací. Takové dítě prostě bude – určitě v počátcích školní docházky – znevýhodněné. A rétorické útoky na „vzdělanou buržoazii“ a její údajně „dědičná privilegia“ jeho problém jistě nevyřeší.
Na rodině opravdu záleží
Rodinné prostředí je pro dětskou motivaci ke vzdělání zcela zásadní, a je proto třeba rodinám v tomto ohledu pomáhat, nikoliv útočit na rodiny, v nichž se vzdělanost již po generace těší úctě, přičemž to vůbec nemusí být rodiny takzvaně „bohaté“. Rainer Werner se ve svém článku odvolává na aktuální studii, která vznikla na Trinity College Dublinské univerzity a jejímž autorem je profesor sociologie Jan Skopek.
Podle Jana Skopeka, badatele původem z Německa působícího v Irsku, se nůžky mezi dětmi rozevírají už v prvních letech před nastoupením školní docházky, zatímco ve škole s její homogenizovanou a standardizovanou vzdělávací kulturou už rozdíly zůstávají konstantní.
Pokud se na tuto tezi německo-irského sociologa podíváme bez předsudků, tvrdí Rainer Werner, musíme si přiznat, že to není škola, kdo funguje jako obávaný „nástroj selekce“. Není oním „systémem selektivního vzdělávání“, který údajně zvýhodňuje děti „bohatých“ rodičů na úkor těch „chudých“.
Zvýšenou pozornost je naopak třeba věnovat chování rodičů, kteří často zanedbávají své povinnosti vůči dětem, ať už k tomu mají jakékoliv důvody. Vždyť i německá ústava hovoří nejen o „přirozeném právu“ rodičů na výchovu dětí, ale také o jejich povinnostech.
Jak bylo řečeno, znevýhodnění dětí začíná již velmi časně. Uším populistických politiků zleva i zprava a různých sociálních inženýrů to bude znít jako rouhání, ale když žena v těhotenství často poslouchá například klasickou hudbu, prostě to bude mít nějaký vliv na vnímání rytmu u jejího potomka a může to přispět i k rozvoji jeho muzikality.
Pokud dětem doma rodiče předčítají, společně rozprávějí a diskutují, má to samozřejmě vliv na rozvoj jejich řečových schopností. Pokud dítě zná z domova pochvalu a povzbuzení, bude ve škole nadále rozvíjet svou zvídavost i ambice. A nyní si představme opak všech těchto dobrých stimulů, které negativně formují děti z rodin, v nichž vzdělání není považováno za důležité.
Meze kompenzačního vzdělávání
Zásadní otázkou pro každého pedagoga proto je, zdali škola může takový deficit získaný v rodině vůbec kompenzovat. Ono i tzv. kompenzační vzdělávání má totiž svoje meze. Když vysoce výkonným a motivovaným dětem a jejich znevýhodněným spolužákům s poruchami učení nabídneme stejné vzdělávací příležitosti, tak to prostě nefunguje.
Podle Jana Skopeka musí škola poskytovat diferencovaný přístup ve dvou klíčových předmětech – v mateřském jazyce a matematice.
V němčině by se dle Jana Skopeka měly děti ze znevýhodněného prostředí zaměřit na čtení a psaní, rozšíření slovní zásoby a fixaci gramatických struktur. V matematice pak na pochopení pojmu čísla a procvičení základních aritmetických operací. Naproti tomu děti ze vzdělanějších vrstev, které často už před nástupem do školy umí číst a psát, potřebují náročnější výukový program, jenž je bude intelektuálně stimulovat. Rovněž by měly mít možnost přestoupit rovnou do druhé třídy.
Proti „posvátnému“ principu rovnosti by měla být ve školství postavena koncepce rozsáhlé podpory žáků, která by jim byla takříkajíc „šitá na míru“. I tady vlastně platí známá premisa amerického psychologa Paula F. Brandweina, někdejšího rakouského emigranta, že „není nic nespravedlivějšího než rovné zacházení s nerovnými“.
Rozhodující je znalost jazyka
To, zdali se dítě ve škole učí úspěšně, závisí zejména na znalosti vyučovacího jazyka a jeho schopnostech s ním aktivně zacházet, tj. číst texty a rozumět jim.
Například američtí vědci Todd Risley a Betty Hart zjistili, že děti ze vzdělaných rodin používají ve věku 3 let asi tisíc slov, zatímco děti z tzv. nižších vrstev pouze polovinu. A s takovou vzdělanostní hypotékou začínají děti chodit do první třídy.
Také proto by bylo vhodné, jak navrhuje pro německý kontext Rainer Werner, motivovat například rodiny migrantů, aby své děti posílaly do mateřských škol. Bez základní znalosti úředního a vyučovacího jazyka nemohou zvládnout školní docházku, natož aby pak postoupily třeba na gymnázium, kde je komplikovanější užívání jazyka naprosto nezbytné. Gymnazisté totiž musí být schopni verbalizovat fakta, a to jak v ústním, tak písemném projevu.
I proto je nutné rodičům s nedostatečnou znalostí místního jazyka, v tomto případě němčiny, doporučit, aby své děti zapsali do školky, kde se hravou formou zdokonalí v komunikaci. Například v Dánsku existuje u „jazykově znevýhodněných“ rodin od jednoho roku dítěte státem podporovaná povinnost denní péče, při jejímž nesplnění mohou být rodině odebrány dětské přídavky.
Obvodní „matky“ vpřed!
V německých velkoměstech, v jejichž čtvrtích žije velké množství rodin s migračním pozadím, se osvědčil koncept tzv. obvodních matek. Jde většinou o ženy s příběhem někdejších přistěhovalkyň, které v terénu pracují jako domácí poradkyně. Jsou absolventkami náročných školení v oblasti výchovy dětí i vzdělávání dospělých, poskytují rodinám informace k výchově i zdravotní péči, pomáhají řešit jazykové nedostatky a například problémy s drogovou závislostí či domácím násilím.
Různé případové studie ukazují, že se těmto „obvodním matkám“ daří motivovat rodiče k podpoře vzdělávání potomků, a částečně tak kompenzovat deficity, které si děti přinášejí do školy.
Rainer Werner také připomíná, že v Německu existuje řada občanských iniciativ, které se věnují podpoře vzdělávání dětí. A například v Duisburgu a Gelsenkirchenu mohou mladí lidé, zejména studenti, dokonce získat komunální byt, pokud se zavážou, že budou pomáhat dětem ze znevýhodněných rodin se školou a stanou se jim tzv. patrony vzdělávání.
Velkým problémem dětí z nižších společenských vrstev, nejen těch s migračním pozadím, je také nepravidelná školní docházka. Úředníci musí opakovaně „přivádět“ do škol děti, o jejichž školní docházku se jejich vlastní rodiče nestarají. Tak například v Berlíně svého času existovala speciální policejní jednotka, která v obchodních centrech vyhledávala děti, které zde místo školy hrály videohry.
I problémoví žáci mají potenciál
Je obdivuhodné, že se v Německu stále vyskytují učitelé, kteří dobrovolně opouštějí svá klidná místa v prestižních čtvrtích německých velkoměst a odcházejí jako pedagogičtí misionáři do škol v problematických periferiích. Motivací je jim přirozená solidarita se sociálně slabými (a jinak zaostalými), stejně jako sebedůvěra, že bez předsudků a s otevřeností mohou ovlivnit budoucnost různě znevýhodněných dětí.
Průzkumy mezi záškoláky navíc ukázaly, že do školy často nechodí i proto, že se cítí stigmatizováni a ostrakizováni přímo učiteli. Naopak jsou doloženy četné případy, kdy problémoví žáci pravidelně dělají domácí úkoly právě „pro svého učitele“, který je bere vážně, a oni ho tudíž nechtějí zklamat.
Rainer Werner zakončuje svůj článek konstatováním, že dosavadní důraz na strukturální reformy ve školství byl vlastně zhoubný. A osobní faktor ve školním vyučování by neměl být podceňován, nýbrž výrazně rozvíjen.
Hlavním poselstvím článku z německého magazínu Cicero je apel, aby vzdělávací systém fungoval nikoliv rádoby rovnostářsky, nýbrž diferencovaně, a netrestal děti znevýhodněné, stejně jako nadané či motivované.
Aby se svobodná demokratická společnost evropského typu mohla zdravě rozvíjet, je třeba podporovat vzdělávání těch i oněch. A k procesu vzdělávání přirozeně patří i úsilí a námaha.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem Nové Orientace / FORUM 24.
Zdroj: cicero.de
